Článek
Co pro vás bylo při práci na knize nejnáročnější?
Čím víc se blížilo vydání knihy, tím náročnější celá práce byla. Přirovnal bych ji ke štafetovému běhu přes překážky. Na startu jsme se spoluautorem Pavlem Žůrkem byli svěží a plní energie, o tři roky později jsme věděli, že musíme zatnout zuby a doběhnout až do cíle. Mezi tím jsme si předávali štafetový kolík a část cesty s námi obrazně uběhl i Martin Ledvinka, který po formální stránce připravil edici korespondence a Novákových deníkových zápisků. Nejvíc energie a času nás stály všechny netvůrčí činnosti, například vyřizování autorských práv, sestavování rejstříků a korektury. Ale to je běžná praxe.
Jan Novák se do širšího povědomí posluchačů dostal až po sametové revoluci, a i nyní se k jeho skladbám renomované orchestry vracejí, včetně Filharmonie Brno. Bylo to kvůli tomu, že byl „zakázaným autorem“? A není to například podobné jako u Janáčka, jehož dílo posluchači začali doceňovat až po skladatelově smrti?
Podoby existence Jana Nováka v české kolektivní paměti jsou vlastně tři. První si velmi rychle vybudoval sám jako uvědomělý a velmi talentovaný mladý skladatel a žák Bohuslava Martinů. Druhou představovaly vzpomínky přátel na něj – ať už v období emigrace, nebo po jeho smrti. Tu třetí zažíváme nyní, po roce 1989, kdy dochází k restauraci jeho díla v kontextu české hudební kultury. Nesmíme zapomínat, že po roce 1968 jeho hudba zmizela nejen z koncertních pódií, ale například i z hudebních slovníků. Výhodou jeho hudby je, že je velmi komunikativní a srozumitelná. Jana Nováka hudba především obrovsky bavila a chtěl, aby bavila i posluchače. Zní to možná banálně, ale vysvětluje to jeho ironii a skepsi vůči technikám nové hudby i fakt, že na jeho skladby reaguje pozitivně i nepoučené publikum.
Kdybych měl vybrat jednu skladbu, zvolil bych kantátu Dido na text Vergiliovy Aeneidy, kterou složil ke 100. výročí založení klasického gymnázia v Brně.
S jakými současníky se Novák vídal? Kdo jej v myšlení ovlivňoval?
To je doposud ne zcela probádaná otázka. Už jako student bydlel v podnájmu u maminky Rudolfa Firkušného. Ze skladatelů se setkával se členy Skupiny A, nejblíže mu byl zřejmě Zdeněk Pololáník, vážil si Miloslava Ištvana a později se přátelil s Evženem Zámečníkem. S Novákovou hudbou také sympatizoval skladatel Pavel Blatný. Nesmíme zapomenout na spolupráci se Zdeňkem Zouharem při propagaci díla Bohuslava Martinů v těžkém období 50. let. Z dirigentů měl v Brně nejblíže k Břetislavu Bakalovi, dále se přátelil s malířem Bohumírem Matalem, básníkem a dramatikem Ludvíkem Kunderou a spolu s Janem Šprinclem docházeli do latinského kroužku ve vile JUDr. Kučery na Žlutém kopci.
A jeho bratranec, operní pěvec Richard Novák?
Samozřejmě, i s ním se v Brně setkával. Rád bych zmínil také violoncellistu Františka Kopečného, který hrával s Eliškou Novákovou, manželkou skladatele. Ten jim po emigraci do Dánska pomohl zajistit ubytování. O okruhu jeho přátel a příznivců také mnoho vypovídá útlý sborníček Jan Novák ve vzpomínkách přátel, který připravila Jarmila Mráčková ke skladatelovým nedožitým 90. narozeninám.
Jak byste Novákovu hudbu charakterizoval člověku, který jeho dílo nezná? A která z jeho děl byste k poslechu doporučil?
Kdybych měl vybrat jednu skladbu, zvolil bych kantátu Dido na text Vergiliovy Aeneidy, kterou složil ke 100. výročí založení klasického gymnázia v Brně. Je v ní asi všechno, co činí Nováka Novákem: čistokrevný neoklasicismus Stravinského střihu, smysl pro dramatickou výstavbu díla podpořenou mužským sborem, nádherné lamento umírající Dido (jejíž druhé jméno je jméno jeho manželky) a samozřejmě restituovanou latinu, kterou miloval. Sám se obsadil do role vypravěče. Po Novákově smrti jej právě toto dílo reprezentovalo na koncertě Newyorské filharmonie vedle skladeb jeho velkých vzorů, Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů. Hudbu Jana Nováka naštěstí není nutné vysvětlovat, stačí ji hrát a poslouchat. Je většinou plná života, lehkosti, vtipu a jazzové rytmiky.
Doc. PhDr. Martin Flašar, Ph.D., je docentem Ústavu hudební vědy FF MU. Na brněnské konzervatoři vystudoval hru na housle, dále pokračoval ve studiu hudební vědy na FF MU. V letech 1998–2000 byl členem orchestru Národního divadla Brno, jako houslista působí v souborech barokní hudby Musica Poetica a Ensemble Serpens cantat a jazzovém uskupení Indigo Quartet. K jeho okruhům muzikologického zájmu patří hudba 20. století, elektroakustická hudba a prostor, multimédia a hudba a technologie.
Nakolik hrála v Novákově komponování roli píle a pracovitost, nakolik hudební talent?
Myslím, že rovným dílem. Asi ve smyslu anglického rčení připisovaného Edisonovi, které v různých obměnách praví, že „talent is one percent inspiration and ninety-nine percent perspiration“. Jan Novák věnoval komponování absolutní většinu své energie, a kdyby nebyl na volné noze, mohli bychom směle říct, že byl skladatelem na plný úvazek. V některých etapách života to doplňoval koncertním vystupováním v klavírním duu s manželkou Eliškou a v nejhorších časech musel i učit, což mu nevyhovovalo. Na vrcholu úspěchu byl asi v 60. letech, kdy se pohodlně živil hudbou k celovečerním filmům předních českých režisérů Karla Zemana, Karla Kachyni, Jiřího Trnky a dalších.
Jan Novák měl velký smysl pro humor, a to i v hudbě. V knize zmiňujete například jeho hudební úryvek v notovém zápisu Polibte mi prdel. Při jaké příležitosti to vzniklo a najdeme podobných úryvků v Novákově díle víc?
Tato kryptická hudební hříčka, šestitónový motiv, který čeští hudebníci dobře znají, mu vynesla řadu potíží, protože ji použil ve špatný čas na špatném místě. Jednalo se o cyklus estrádních polek pro Československý rozhlas počátkem 50. let, a to, co mělo zůstat skryto v partituře pro pobavení hráčů, se doneslo až k reprezentantům kulturní politiky. Následovala jedna z mnoha nepřátelských diskusí v odbočce Svazu československých skladatelů, z nichž pokaždé vyplynulo, že Jan Novák je zcela nekompatibilní s tragikomickým dobovým úsilím o jakousi českou podobu socialistického realismu.
Život Jana Nováka je spjat s Kníničkami a brněnskou přehradou, kde měl chatu a kde komponoval. Odrazila se tato lokalita v některém z jeho děl?
Během čtrnácti let, které Jan Novák v Kníničkách strávil, zkomponoval téměř všechnu svou filmovou hudbu, dále například Filharmonické tance, Koncert pro dva klavíry a orchestr nebo třeba už zmíněnou kantátu Dido. Podobně jako kdysi Gustav Mahler nejprve komponoval v lesní chatě nad přehradou, později už s rodinou ve vile rektora Vysokého učení technického Otakara Kallaunera v Hrázní ulici. Přírodu obklopující přehradu Novák zvěčnil ve skladbě Ioci vernales oslavující jaro, v níž kromě zpěvu a nástrojů znějí z magnetofonového pásku i hlasy ptáků z místních lesů. Sám k tomu poznamenal: „Mám na přehradě rozkošný statek se strakapúdy, brhlíky, modřinkami, sýkorkami a podobně, který bych jen tak nevyměnil za nějakou světskou slávu – polní trávu.“ Z dochovaných vzpomínek víme, že tu byl šťastný. Rád v přehradě plaval a procházel se kolem ní. Také proto chystáme 14. května odhalení jeho pamětní desky v parku U Lva.
Začátkem šedesátých byl kvůli neúčasti ve volbách soudců vyloučen z místní odbočky Svazu skladatelů, což se vlastně rovnalo jeho profesní likvidaci. Jemu to ovšem paradoxně umožnilo věnovat se dobře placené filmové hudbě.
Jan Novák vlastnil několik aut, což na tehdejší dobu také nebylo – zvláště pro hudebního skladatele – úplně typické. Byla to pro něj záliba, nebo je používal ryze účelově?
Vlastně obojí. V šedesátých letech vlastnil Fiat 1800 a jeho manželka jezdila ve Škodě Spartak. Detaily jsem získal zcela náhodou od automechanika, který v té době pracoval v kníničském autoservisu, kam si dával opravovat svůj Mercedes třeba i Gustav Brom. Taková životní úroveň opravdu nebyla v té době pro skladatele obvyklá, ovšem Janu Novákovi nikdo nedal nic zadarmo. Začátkem šedesátých byl na základě neúčasti ve volbách soudců vyloučen z místní odbočky Svazu skladatelů, což se vlastně rovnalo jeho profesní likvidaci. Jemu to ovšem paradoxně umožnilo věnovat se filmové hudbě, která byla dobře zaplacená. Auto mu sloužilo zejména k rychlým přesunům mezi Brnem a Prahou.
Jste v kontaktu s Novákovými dcerami Clarou a Dorou. Mají také hudební nadání?
Ano, s dcerami si píšeme a konzultujeme různé záležitosti spojené s dílem jejich tatínka. Občas se i potkáme, naposledy v rámci diskuse o Janu Novákovi na loňském Moravském podzimu. Dcera Dora vystudovala klavír u Rudolfa Firkušného na Juilliard School v New Yorku, je profesorkou klavíru na Hochschule für Musik und Theater v Mnichově a v poslední době pečuje o vydávání díla Jana Nováka u nás. Clara studovala flétnu u Michela Debosta na Conservatoire National Supérieur v Paříži, působila ve Francii a ve Španělsku a aktuálně je docentkou flétnové hry na School of Music Soochow University v Číně. Obě jsou tedy vynikající interpretky a také učitelky hudby.
Od rodiny Jana Nováka jste získal dokumenty a tiskoviny, které vám při psaní knihy napomohly k dokreslení Novákovy osobnosti i doby, v níž pracoval a žil. Lze si je někde prohlédnout? Co s nimi bude dál?
To je otázka, kterou se momentálně zabýváme. Většina pozůstalosti je v Českém muzeu hudby v Praze a čítá několik metrů archiválií. Prozatím není zpracována, ale existuje alespoň soupis jejích položek. Malá část pramenů je uložena v archivu Ústavu hudební vědy FF MU. Zde jsme zatím také pouze ve fázi orientačního soupisu. Zatím nejpřehlednější soupis díla, který je dostupný online, představují webové stránky vytvořené profesorem klasické filologie mnichovské univerzity a přítelem Jana Nováka Wilfriedem Strohem. Existuje také web, ten je ale momentálně v rekonstrukci. Ideální podobou zpřístupnění by byla forma institutu po vzoru Institutu Bohuslava Martinů, který by zájemcům o dílo skladatele usnadnil přístup k informacím. K tomu ale vede dlouhá cesta. Momentálně můžeme zájemcům nabídnout novou česko-anglickou monografii o vztahu Jana Nováka a Bohuslava Martinů na pozadí 40. a 50. let 20. století, která právě vyšla v nakladatelství Munipress. Její název je příznačný: Umělec nesmí nikdy ztratit odvahu.
Rozhovor vznikl pro web Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a autorem je Markéta Stulírová.
