Článek
Na knize jste spolupracoval s autorem a policejním radou Vladimírem Matouškem. Kdy poprvé jste na téma starých kriminálních případů narazili?
S Vladimírem jsme se poznali při natáčení rozhlasového cyklu Historie českého zločinu. Zde jsme se při zpracovávání starých moravských kriminálních případů začali stále častěji setkávat se jménem velitele Četnické pátrací stanice v Brně, vrchním strážmistrem Františkem Muzikářem. Slovo dalo slovo a slíbili jsme si, že se o něm pokusíme dohledat vše, co jen půjde, a pokud budeme mít štěstí, zúročíme své objevy ve společné knize.
Pátrání po Muzikářových potomcích nebylo jednoduché, obnášelo obsáhlé bádání v různých archivech. Jak dlouho jste knihu připravovali?
Nejen bádání, ale například i oslovování velkého množství lidí, kteří by mohli být s Muzikářem teoreticky spřízněni. Jednoho dne jsem konečně získal telefon na Muzikářovu vnučku, paní Elišku, která nám pozůstalost po svém dědečkovi půjčila. Třídili jsme a zpracovávali jedinečné materiály a byl to pro nás neuvěřitelný zážitek. Naši společnou radost však krátce nato zkazila nešťastná událost. Vladimír Matoušek v roce 2020 náhle zemřel a knihu jsem musel dokončit bez něj. Celý badatelský i tvůrčí proces trval až do vydání knihy v říjnu 2024, s přestávkami tedy asi pět let.
Můžete Muzikářem vedené případy stručně přiblížit, zmínit nejzajímavější z nich?
Škála jednotlivých případů, které se na Brněnsku v letech 1928–1938 udály, je velice pestrá. Připomeňme, že právě v tomto období František Muzikář na pátračce sloužil. Byly to vraždy, sebevraždy, zabití, vyloupené pokladny, krádeže, žhářství i automobilová a železniční neštěstí. Pokusili jsme se z dochovaného spisového materiálu ke zhruba sedmdesáti případům vybrat patnáct nejzajímavějších, které rezonovaly tehdejší jižní a střední Moravou. Součástí Muzikářovy pozůstalosti byly také složky s fotografiemi. Do knihy jsme se snažili vybrat takové, z nichž si každý čtenář může udělat o popisovaném zločinu zcela konkrétní představu.
Byly pro tehdejší dobu typické nějaké konkrétní postupy zločinců a vrahů?
Zajímavostí například je, že jako vražedný nástroj byla u velkého procenta vražd použita sekera. Důvod je zcela prozaický: na tehdejším venkově byla v každém stavení a patřila k nejběžnějším pracovním nástrojům. To ostatně napsal i Karel Čapek v jedné ze svých povídek, kdy pachateli vraždy sekerou vložil do úst větu: „Našinec je zvyklej na těžkou práci.“ Sekera sehrála svoji hrůznou roli také u zřejmě nejslavnějšího Muzikářova případu, neobyčejně brutální vraždy faráře Josefa Hašky a jeho pomocnice Marie Dvořákové v Gruně u Svitav na jaře 1936. Jedná se o jediný případ brněnské četnické pátračky, kdy byl pachatel Jan Tvarůžek odsouzen k trestu smrti, který byl na nádvoří věznice Krajského soudu trestního v Brně na Cejlu dne 5. května 1937 také vykonán.
Nakolik se četníkům dařilo případy vyřešit?
V tisku se dochovala stručná statistika za rok 1935: „… brněnští četníci pracovali s venkovskými stanicemi v 141 případech a z nich 118 se podařilo rozluštit.“ Z toho vyplývá, že objasněnost v uvedeném roce dosáhla úctyhodných téměř 84 %.
Četnický strážmistr František Muzikář se stal živoucí legendou. Byl proslulý týmovou souhrou se svými kolegy i tím, že se i ve vyhrocených případech snažil udržovat přátelskou atmosféru. Co vše jste o něm zjistili? A nakolik jeho charakter předurčilo vzdělání či rodina?
František Muzikář byl ve své době skutečnou moravskou „celebritou“, a to mezi četníky i běžnými lidmi. K četnictvu se přihlásil už v roce 1905 a jím objasněné případy byly od jeho nástupu na pátračku často zmiňovány v denním tisku. Odtud také pochází tato dochovaná dobová charakteristika, která Muzikáře myslím velice trefně glosuje: „A přece je to nejlepší kriminalista mezi moravskými četníky – velitel brněnské pátrací stanice, vrchní strážmistr František Muzikář. Skromný ve všedním styku, přesný vykladač, který zná svou věc do nejmenších podrobností, má-li před soudem vylíčit okolnosti nějakého zločinu, a důmyslný a energický ve své vlastní službě.“
Pokusili jsme se zkrátka představit čtenářům skutečné případy brněnské četnické pátračky, a to, pokud možno tak, jak se doopravdy udály.
Měl podle vás i nějaké slabé stránky?
Muzikář razil u svých podřízených mnohé pozoruhodné, dnes bychom nejspíš řekli „manažerské“ zásady: „První a hlavní předpoklad pro četníky, příslušníky pátracích stanic jako jednotlivce, je osvojení si klidné povahy, která jest podstatou správného postřehu a neustálé vytrvalosti. Kdo propadá nervozitě, rozčilení, roztržitosti, utkvělé představě nebo chorobné domýšlivosti, nechť se nikdy k pátrací službě nehlásí. Neexistuje nikdo na světě, kdo by nemohl být nahraditelný.“ Muzikář však nebyl žádný superman a měl samozřejmě i své slabší lidské stránky. A přestože si na svých „železných nervech“ sám velmi zakládal, ne vždy se mu podařilo udržet svoji občasnou prchlivost na uzdě, a to jak v životě pracovním, tak i osobním.
Je pravda, že se později zapojil do protinacistického odboje?
Ano, celou druhou světovou válku žil Muzikář v Kuřimi, kde se do protinacistického odboje aktivně zapojil. Na základě svých kontaktů vyreklamoval několik bývalých členů Sokola ze sběrného tábora Pod kaštany v Brně. V květnu 1945 se stal jako vysloužilý četník členem revolučního národního výboru s pověřením organizace pořádkové a strážní služby. O rok později se přestěhoval do Myslibořic u Moravského Krumlova a začal se zapojovat do politiky. Jako zástupce Československé strany lidové byl zvolen předsedou místního národního výboru. Po únoru 1948 však musel politiku definitivně opustit.
Kde všude jste dohledávali prameny? A je vůbec historie četnictva v České republice kontinuálně mapována?
Když jsme knihu připravovali, neomezili jsme se jen na Muzikářovu pozůstalost:; ta nám byla naopak dobrým vodítkem k dalšímu pátrání mezi pamětníky i potomky četníků a současně odrazovým můstkem pro hledání v archivech. Rád bych proto poděkoval Moravskému zemskému archivu a Archivu města Brna, v jejichž fondech jsme nalezli mnohé další zdroje a prameny, které naše bádání velice obohatily a které jsme v knize také použili. Pochopitelně se nejedná o první knihu o československém četnictvu, ani o pátracích stanicích. Publikací na toto téma vzniklo mnoho. Přesto si myslím, že činnost, případy a osobnosti Četnické pátrací stanice v Brně takto komplexně dosud nikdo nezpracoval.
Kniha Jiřího Skoupého se nezabývá jen kriminálními případy, zajímavé jsou i kapitoly věnované areálu bývalého Zemského četnického velitelství na Příční ulici a bývalé věznici Krajského soudu trestního V Brně na Cejlu. „Obě stavby a jejich obyvatelé měli zcela zásadní vliv na potlačení trestní činnosti na Moravě a v knize přinášíme zřejmě jako první původní stavební výkresy a popis vnitřního uspořádání interiéru budov,“ říká Skoupý.
Téma četníků a kriminalistiky má především na jižní Moravě velký dosah, divácky je toto téma velmi oblíbené. Brali jste to při přípravě knihy v potaz?
Každý fanoušek televizní tvorby určitě dobře zná oblíbené Četnické humoresky. Jsem v kontaktu s jejich duchovním otcem, panem plukovníkem Michalem Dlouhým, který byl i dobrým kamarádem kolegy Matouška. Všichni jsme samozřejmě věděli, že náměty pro případy představené v seriálu byly posbírány z četnických pátracích stanic po celé republice a scenáristy pouze zasazeny do brněnských kulis, se skutečnou prací brněnské pátračky ovšem nic společného nemají. Stejně tak je pochopitelné, že pro potřeby natáčení bylo nutné mnohé dobové reálie upravit či zjednodušit tak, aby z pohledu filmařů lépe vyzněly a divák byl spokojen. To se týká i tehdy platných předpisů a postupů při vyšetřování. Dokonce ani postava vrchního strážmistra Karla Arazima nemá s Františkem Muzikářem nic společného, neboť byla inspirována jiným skutečným četnickým velitelem. Popularitě seriálu, který vrátil četnictvu jeho zapomenutou slávu, to však v ničem neubírá a rozhodně nebylo naším cílem, jakkoliv mu konkurovat nebo jej „uvádět na pravou míru“. Pokusili jsme se zkrátka představit čtenářům skutečné případy brněnské četnické pátračky, a to, pokud možno tak, jak se doopravdy udály, aniž bychom byli omezováni režisérem, scenáristou či kameramanem.
Knihou prostupují postavy takzvané moravské galerky. Jaké konkrétně to jsou?
V knize vystupují jak prvopachatelé, tak i recidivisté, tedy „zločinci z povolání“, jak se jim tehdy říkalo. K typickým zločineckým profesionálům té doby patřili kasaři, kteří představovali v „galerce“ jakousi elitu. Za všechny uveďme třeba Josefa Vítka z Vanovic v okrese Blansko a Rudolfa Moravce z Brna – Králova Pole. Oba svou trestnou činností terorizovali na začátku třicátých let minulého století téměř celou Moravu, dokud nebyli Muzikářem dopadeni a postaveni před soud.
Co podle vás kniha přináší nejpozoruhodnějšího? Ať už ve výběru pramenů, fotografií či dalších materiálů?
Publikace je spíše kompilativního charakteru, což se v případě čerpání z takto rozsáhlého pozůstalostního fondu nabízí. Kniha se však nezabývá jenom kriminálními případy, byť tyto představují její podstatnou část. Zajímavé jsou i kapitoly věnované areálu bývalého Zemského četnického velitelství na Příční ulici a bývalé věznici Krajského soudu trestního V Brně na Cejlu. Obě stavby a jejich obyvatelé měli zcela zásadní vliv na potlačení trestní činnosti na Moravě a v knize přinášíme zřejmě jako první původní stavební výkresy a popis vnitřního uspořádání interiéru budov, které je dnes prakticky nemožné osobně navštívit.
Kromě morálního narativu věčné a nikdy nekončící služby bohyni Spravedlnosti, která, jak víme, disponuje nejen trestajícím mečem, ale také pověstnou páskou přes oči, si lze z knihy odnést možná překvapující závěr. A to ten, že se od Muzikářových časů na frontě boje proti zločinu zase až tak mnoho nezměnilo. Muzikářův nadřízený, major četnictva Alfons Ševčík, totiž pronesl výrok, který na své platnosti neztratil nic až do dnešních dnů: „Boj se zločinem jest a bude bojem nerovným. Zločinec, provádějící přípravy ke spáchání činu i čin sám, stejně jako obranu při dopadení, nenechává se omezovati žádnými právními normami a žádnými ohledy mravními, kdežto bezpečnostní orgán jest i při dokonalém vybavení a vyškolení stále vázán na zákon a různé předpisy, které jeho volnost značně omezují. V tom jest právě výhoda pro zločince. Zločinec jest i časově ve výhodě: vynalézá stále nové a nové triky, kdežto bezpečnostní orgán je musí napřed zjistiti a poznati, aby mohl učiniti protiopatření.“ K tomu není co dodat.
Je to vaše třetí kniha, předcházely jí publikace Šofér, který změnil dějiny a Zapomenutý brněnský atentát. Je něco, co knihy propojuje? Téma zločinu či osobností, jejichž mravní i myšlenkový vývoj ovlivňoval chod dějin?
Co mají mé knihy společného? Určitě vztah k mému rodnému městu. Brno bývá v literatuře od dob průmyslové revoluce zpravidla líčeno jako střízlivě nezajímavé „město práce“, případně jako „nejmenší z velkoměst a současně největší z maloměst“. Pokud se mi v mých textech alespoň trochu podařilo, zapojit se společně s Arnem Novákem do hledání „duše Brna“, poodkrýt některá z jeho zapomenutých tajemství, a přinést mu tak o trochu více „slávy a popularity“, budu velice rád.
Kde své náměty vyhledáváte? Máte v plánu knižně zpracovat ještě nějaké téma?
Možná to bude znít jako obehrané klišé, ale jak už jsem zmínil, náměty mi přináší každodenní život v mém rodném Brně. Brno mi témata samo – a s trochou ironie zcela neskromně dodám, že pravděpodobně i rádo – přihrává. Dokonce si občas připadám jako postava Leppinova Severina, který vycházel každý den na ulici s pocitem, že jej tam čeká něco osudového. Spisovatel Jiří Kratochvil ostatně říká, že Brno má kafkovskou atmosféru, dokonce mnohem více než Praha – jen prý nebyla dosud objevena. A básník Vítězslav Nezval zase tvrdil, že když si „své“ Brno ověnčí legendami, mnohem lépe se mu v něm žije. Tyto a podobné úvahy ve mně hluboce rezonují a jsou pro mé badání inspirací. Aktuálně mám rozpracovaných několik témat, lákají mne padesátá léta, ale zatím nechci předbíhat. Záleží na mnoha okolnostech, zda se mi podaří některé z nich dotáhnout do konce a případně je vtělit do další knihy.
Na Filozofické fakultě MU jste vystudoval obor Německý jazyk a literatura. Jak vzpomínáte na své pedagogy, kteří vás ovlivnili, či na spolužáky, kteří se třeba také stali specialisty ve svých oborech?
Na léta prožitá na fakultě vzpomínám velice rád, patřila možná k nejkrásnějším v mém životě. S některými spolužáky i pedagogy jsem stále v kontaktu. V době studia jsem se poprvé podíval do archivu, osvojil si problematiku práce s prameny, základy badatelské činnosti a také zápal pro věc, stejně jako chuť a vůli, dotahovat věci do konce. K těmto klíčovým znalostem postupně přibyly i nějaké ty praktické zkušenosti, z nichž neustále těžím a za které jsem všem svým učitelům dodnes velmi vděčný.
Článek vznikl pro web Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a autorem je Markéta Stulírová.
