Článek
Jsou to čtyři roky, co Ukrajina čelí válce s Ruskem. Prvotní vlnu velké solidarity a nadšení pomáhat vystřídalo určité vystřízlivění, různé sbírky a dobrovolné aktivity na podporu uprchlíků ovšem stále běží. Jakou změnou za tyto čtyři roky prošla ukrajinistika na filozofické fakultě?
Především jsme zaznamenali mírně zvýšený zájem o náš studijní program. Studují u nás nejen uprchlíci z Ukrajiny, ale i vyšší počet Čechů, Moravanů a Slováků, u kterých aktuální válečný konflikt vyvolal zájem o Ukrajinu, její dějiny a kulturu. To, že lidé o Ukrajině dnes vědí mnohem víc než dřív a zajímají se o ni, je však bohužel asi jediné pozitivum, které tento konflikt přinesl. Rozrostl se i náš pedagogický tým. Přivítali jsme mezi sebou uznávaného literárního vědce, profesora Volodymyra Zvyňackovského, který do začátku války učil na univerzitě v nyní okupovaném Mariupolu. Pan profesor však bohužel v létě nečekaně zemřel, což byla velká ztráta nejen lidsky, ale i pro celou literárněvědnou ukrajinistiku. Jazykovědnou sekci našeho oboru pak personálně obohatila paní doktorka Halyna Kličak, která v České republice našla útočiště po útěku z bombardovaného Kyjeva. Máte pravdu, že v části společnosti došlo v otázce podpory Ukrajiny k určitému vystřízlivění, u nás se to však nepozná. Musím pochválit naše studenty, kteří účelně využívají své znalosti a stále pomáhají Ukrajincům, jak jen mohou.
Zájem o ukrajinská studia roste, i tak ale zůstáváte menším oborem. S jakou ambicí či vizí si studující ukrajinská studia vybírají?
To, že stále zůstáváme a zůstaneme malým oborem, je pro naše studenty určitě dobře. V bakalářském cyklu máme aktuálně kolem 30 posluchačů. V magisterském běhu studuje specializaci Ukrajinská studia momentálně pět studentek. Ambice studujících jsou nyní mnohem konkrétnější než dřív. Naši mladí kolegové v prvních týdnech války pochopili, že je v České republice ukrajinistů zoufale málo, a přestali mít obavy o své budoucí profesní uplatnění. Vidí, že u nás nyní vychází mnohem více ukrajinských knih a že jsou potřeba kvalitní překladatelé. Také cítí poptávku po tlumočnících, a to ve všech odvětvích: u soudu, v oblasti vojenského výcviku, v kultuře i v byznysu. Velkou nadějí je, že v budoucnu budou naši absolventi pracovat ve firmách, které se budou podílet na obnově Ukrajiny, a také v cestovním ruchu.
Setkáváte se i s nějakými překážkami?
Co se nám úplně nedaří naplnit, je výchova akademického dorostu, který by nás jednou nahradil. Tento typ kariéry jako by současnou mladou generaci příliš nelákal. Proti nám jsou i nová pravidla odměňování doktorandů, protože nyní představuje každý interní doktorský student velkou finanční zátěž pro katedru. Snad jsou na tom na jiných oborech lépe.
Dříve nám ve firmách „konkurovali“ rusisté, protože se na Ukrajině běžně vedla obchodní jednání v ruštině, to se však nyní mění v náš prospěch.
Za dobu války na Ukrajině se uzavřel jeden cyklus bakalářských absolventů. Jsou mezi nimi tací, kteří jsou propojeni s konkrétními projekty?
Čerstvé absolventy na smysluplných pozicích máme. Někteří z nich se etablovali už v době studia. Namátkou můžu vzpomenout sociálního pracovníka krizového centra pro cizince, tlumočníka na úřadu práce, tlumočníka při výcviku ukrajinských vojáků apod. Nejčastěji se u absolventů setkáváme s tím, že učí Ukrajince češtinu. Hodně studentů i absolventů je aktivních jako dobrovolníci a někteří pravidelně jezdí na Ukrajinu s humanitární pomocí.
Obnovu Ukrajiny podporuje jak Evropská unie, která na období let 2024 až 2027 vyčlenila 50 miliard eur, tak Česká republika, zaměřující se na dodávky technologií či podporu zapojení různých firem. Podílí se na těchto projektech i studijní programy se specializací na ukrajinská studia, ať už u nás, či v Evropě? A jaká forma spolupráce by podle vás byla smysluplná?
My se na tom institucionálně zatím nepodílíme a nevím o tom, že by byly zapojeny ostatní dvě ukrajinistiky v Olomouci a v Praze. Předpokládáme však, že se naši absolventi budou uplatňovat právě v této sféře. Dříve nám ve firmách „konkurovali“ rusisté, protože se na Ukrajině běžně vedla obchodní jednání v ruštině, to se však nyní mění v náš prospěch. Velký potenciál vidím u studentů, kteří mají náš program sdružený s mezinárodními vztahy na fakultě sociálních studií.
Uvažuje se stále o distanční formě studia ukrajinistiky nebo alespoň online výuce pro ty, kdo nemají možnost denního studia, případně pro starší generace?
Tyto úvahy jsme bohužel museli přerušit. Důvodem je také aktuální neutěšená personální situace. Na našem studijním programu máme momentálně jen jednu pracovnici na plný úvazek, jíž je lektorka Eva Reutová, všichni ostatní včetně mě pracujeme na částečný úvazek a jen tak tak pokryjeme penzum povinných předmětů v denním studiu, k němuž jsme se před osmi lety v akreditaci zavázali. Další příčinou je zpřísnění akreditace kombinovaných studijních programů, resp. vysoké nároky na studijní podporu, které bychom svými omezenými silami splnili jen stěží. Ústav slavistiky, pod který spadáme, je už několikátý rok v tíživé finanční situaci, a tak je na jedné straně nereálné přijímat nové pracovní síly, na straně druhé není moc z čeho vybírat, protože sehnat kvalitního ukrajinistu s doktorátem, který by byl ochoten za tarifní mzdu odborného asistenta učit a publikovat v požadované kvalitě a kvantitě, není lehké. Je ovšem škoda, že v dohledné době nebudeme kombinované studium realizovat, protože víme, že zájem by o něj byl. Nevylučuji tedy, že se k této myšlence v budoucnu vrátíme, až se naše vnitřní situace stabilizuje.
Osvědčilo se podle vás přijímání ukrajinských akademiků na Masarykovu univerzitu?
Ukrajinští pedagogové jsou pro nás velikým přínosem z hlediska personálního i lidského. A přinášejí nám také velkou inspiraci metodologickou, protože na Ukrajině se filologie pěstuje trochu jiným způsobem než u nás. Neocenitelné jsou také jejich bohaté osobní kontakty na Ukrajině, které nám pomáhají rozvíjet odbornou spolupráci, byť v současné době pouze na dálku. Přesto je naší ambicí vybudovat především českou ukrajinistiku, která by vycházela z bohatých domácích tradic slavistických a z historických bádání. V té historii je to asi vidět nejvíc. Je zřejmé, že některé temné stránky ukrajinských dějin – a konečně i současnosti – jsou u nás a na Ukrajině vykládány odlišným způsobem. Na Ukrajině se určité zavrženíhodné momenty často heroizují a mně připadá, že u nás se na ně dokážeme podívat s větším odstupem, a tím pádem i objektivitou. Teď mám na mysli třeba problematiku ukrajinského radikálního nacionalismu. Ale že bychom se s ukrajinskými kolegy nějak přeli, to rozhodně ne, spíš se takto navzájem účelným způsobem obohacujeme.
Připomeňme například i stále trvající působení ruského historika a religionisty Andreje Zubova na MU, který už v době krymské krize odsoudil vojenské obsazování Krymu Ruskem.
Někteří naši studenti přednášky profesora Zubova navštěvovali a pochvalovali si je, protože jim pomohly otevřít nové obzory. Ono totiž v současném konfliktu vlastně není ani tolik důležité pochopit Ukrajinu, jako spíš pochopit Rusko. Takže i ruská studia prokazují svou strategickou důležitost více než dříve.
U ruských studií sledujete také vzrůstající trend?
Zájem o ruská studia před čtyřmi roky dosti poklesl a od té doby spíše kolísá, takže nějaký trend tam zatím těžko vypozorujeme. Sdružené studium ukrajinštiny a ruštiny není výjimkou, jde však momentálně pouze o studenty z Ukrajiny, respektive z Kazachstánu. Je to trochu škoda, nejde totiž vůbec o absurdní studijní kombinaci, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vždycky jsem říkal, že ukrajinista, chce-li porozumět nejen historickým pramenům a areálovému kontextu, ale i struktuře ukrajinštiny, měl by umět také rusky a polsky.
Fascinuje mě, jak statečně čelí všem útrapám, a přitom si vlastně na nic nestěžují. Někteří mají ty podmínky opravdu těžké.
Kdy jste byl naposledy na Ukrajině?
Loni v červenci jsem strávil pět dní v mém oblíbeném Lvově. Zúčastnil jsem se tam akce v rámci literárního festivalu Měsíc autorského čtení a po delší době jsem se osobně potkal s přáteli především z řad ukrajinských spisovatelů. O nepříjemné situace bohužel nebyla nouze – ona ta nejistota při vyhlášení leteckého poplachu je velmi znepokojivá. Ovšem to, že jsem překonal strach a na Ukrajinu odjel, pro mě bylo vnitřně očistné. Ale vlastně jsem si to užil. Byl jsem překvapený, jak se obyvatelé města, přes všechen ten zmar, snaží žít každodenním životem. Restaurace a bary byly plné, jen jsou omezeny tím, že musí zavřít v jedenáct hodin, protože od půlnoci je ve Lvově zákaz vycházení. I na literárním festivalu panovala skutečně výborná atmosféra.
Máte na Ukrajině přátele. Jak náročné je pro ně pracovat, zabezpečit si bydlení, shánět jídlo nebo mít přístup k informacím?
Fascinuje mě, jak statečně čelí všem útrapám, a přitom si vlastně na nic nestěžují. Někteří mají ty podmínky opravdu těžké. Především v Kyjevě teď spousta lidí doma mrzne a nenabízí se moc možností, jak tomu zabránit. Ale jak říkám, ve Lvově jsem s potěšením zjistil, že si lidé v tom zmaru dokáží užít i obyčejné lidské radosti. Nesmíme ale zapomenout, že východní polovina Ukrajiny je na tom mnohem hůř a život v Charkově, Dnipru, Oděse nebo Záporoží se s realitou v Haliči nedá srovnat. Mí přátelé zůstali veselými lidmi. Ale ne všichni jsou ještě na světě. Nejvíc mě zasáhla smrt talentované sedmatřicetileté prozaičky Viktorie Ameliny, která jako dobrovolnice nepřežila raketový útok v Kramatorsku. Poznal jsem se s ní ještě před plošnou invazí. Bylo to ještě v červenci 2018, kdy mi ve Lvově darovala svou knihu a do věnování napsala, že mi přeje lásku, mír a domov. Kdo by si byl tehdy pomyslil, jak moc získají tyto hodnoty za pár let na ceně.
Ti, kteří na Ukrajině zůstávají, věří… V co vlastně?
Mnozí nyní věří především v konec zimy. To je horizont, kam ještě dokáží dohlédnout. Konec války je bohužel asi stále v nedohlednu.
V posledních čtyřech letech přišla Ukrajina o území na východě a jihu, zejména v Doněcké, Luhanské, Záporožské a Chersonské oblasti. Nedávno to byl například často zmiňovaný Pokrovsk. Rusko vyhlásilo anexi těchto oblastí, i když je neovládá zcela. Jak lze tyto informace ověřovat – jaký je reálný stav?
Situace je velmi nepřehledná. Často jedna strana získá ve městech jen nějaké záchytné body, nejčastěji nádraží, a tím považuje místo za dobyté, přičemž situace v jiných čtvrtích může být zcela jiná. Ani obyvatelé, kteří v místech zůstávají, nevědí, v které zemi se právě nacházejí. Problém je, že si Rusko nárokuje území, které vojensky ani zdaleka nedobylo, tedy celý Donbas. Odevzdání tohoto území Rusku by bylo z mnoha ohledů problematické. Jednak jsou tam stále ještě poměrně důležité průmyslové podniky a nerostné suroviny, ale hlavně se na nedobytém území nachází údajně velmi účinná ukrajinská obranná linie. Jejím získáním by se Rusku v budoucnosti otevřel snadný postup dál do ukrajinských stepí. Na Ukrajině taky panuje obava, že by se v případě anexe celého Donbasu vzedmula další veliká migrační vlna směrem na západ, protože zdejší obyvatelé, kteří se postavili za Ukrajinu, mají oprávněné obavy z tvrdých ruských represí.
Když v září 2024 podal ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba demisi, byl už čtvrtým členem vlády. Pozice opustili také vicepremiérky i člen prezidentské kanceláře, v závěru loňského roku následoval skandál s úplatky: Národní protikorupční úřad Ukrajiny (NABU) potvrdil v souvislosti s korupcí v energetickém sektoru obvinění sedmi lidí, kteří na úplatcích získali sto milionů dolarů. Podle ukrajinských médií do toho může být zapleten i šéf ukrajinské prezidentské kanceláře Andrij Jermak. Jak toto vše přijímá ukrajinský národ? A jakou zprávu tímto Ukrajina dává světu a především zemím, které ji podporují?
Toto je bohužel obrovský problém. Korupce je ve všech postsovětských zemích stále velmi hluboce zakořeněná, což ve značné míře platí i pro Ukrajinu. Na jednu stranu je jistě dobře, že se tyto aféry odkrývají, ale západním spojencům to dává velmi špatný signál. Následkem toho je slábnoucí ochota posílat na Ukrajinu vojenskou i civilní pomoc.
Řekl byste, že politická situace na Ukrajině není úplně stabilní? Máte v tomto nějakou predikci?
Tady jsem velmi pesimistický. Z optimismu mě postupně vyléčily obě ukrajinské revoluce, tedy oranžová revoluce v letech 2004–2005 i revoluce důstojnosti o devět let později, jejichž výdobytky byly jen dílčí. Obávám se, že pokud bude Ukrajina přijata do Evropské unie, bude politická nestabilita na Ukrajině devastující i pro toto společenství. Rád bych doufal, že po válce si už Ukrajinci nenechají svou zemi ukrást zkorumpovanými politiky, ale obávám se, že to tak jednoduché nebude.
Ukrajina nyní vyjednává o americkém „mírovém plánu“, který by měl zemi zaručovat minimálně patnáct mírových let. V návrhu je uznání anexe Krymu, přenechání okupovaných území Rusku nebo snížení stavu ukrajinské armády na 400 tisíc vojáků. Jaký je aktuální stav těchto jednání? A nelze Trumpův návrh k nastolení míru vnímat spíše jako kapitulaci Ukrajiny?
Ta první verze mírového plánu, na níž se dohodly USA a Rusko bez účasti Ukrajiny a Evropské unie, se fakticky rovnala kapitulaci. Pokud by byla přijata, bylo by to devastující nejen pro Ukrajinu, ale v konečném důsledku pro celý svět, protože je nebezpečně precedentní. Jasně totiž říká, že kdo si bude v budoucnosti chtít z pozice síly vzít cizí území, tak klidně může. Následky pro celosvětovou politiku si snad ani nechci představovat. Dílčí výsledky dalších jednání už jsou pro Ukrajinu trochu příznivější, ale stále je jisté, že odměněn bude agresor. Nicméně je potřeba si uvědomit, že s jakoukoliv dohodou vytvořenou na Západě bude muset nakonec souhlasit především Rusko, které je a bude neústupné. Nejdůležitější je otázka jasných bezpečnostních záruk pro Ukrajinu, aby Moskva nezískala jen oddechový čas a v budoucnu na Ukrajinu nezaútočila novou silou. Tato otázka je podle mě mnohem důležitější než problém Donbasu. A právě tady vidím velké úskalí. Jasnou zárukou by bylo rozmístění jednotek států NATO na Ukrajině, s tím ale Rusko nikdy souhlasit nebude. Udržitelný mír je tedy stále v nedohlednu.
Co se týče klesající podpory Ukrajiny, nejsem zaslepený a je mi jasné, že si za to tato země může do určité míry sama. Ta politická nestabilita, oligarchizace vysokých úřednických pater a hluboce zakořeněná korupce jsou bohužel její dlouhodobá prokletí.
Co se v právě probíhající debatě o Ukrajině nejčastěji přehlíží, podceňuje nebo zjednodušuje? A proč je to pro pochopení dalšího pravděpodobného vývoje situace na Ukrajině důležité?
Docela mě překvapuje, jak se v našich médiích nedoceňuje vliv postoje Polska. I tam sice podpora Ukrajiny slábne, ale Polsko je stále velmi důležitým spojencem napadené země. Přitom to vůbec není samozřejmé, protože ukrajinsko-polské vztahy jsou nejméně od 16. století značně problematické, a to kontinuálně až hluboko do minulého století, kdy západní Ukrajinci a Poláci žili spolu v jednom státě. O to cennějším přívržencem Ukrajiny dnes Polsko je. Poláci jsou samozřejmě motivovaní především obavou z Ruska a je dobře, že některé nedořešené historické spory teď odhodili stranou. To však nemusí trvat věčně a kritické hlasy vůči Ukrajině se mezi Poláky zase můžou objevit, což by pro Ukrajinu nebylo vůbec příznivé. Snad je toto aktuální spojenectví prvním zásadnějším krokem ke vzájemnému usmíření, protože ještě nedávno bylo zřejmé, že odlišné historické výklady vzájemných animozit se spoustou mrtvých civilistů jsou vzájemně neslučitelné a kompromis se bude hledat jen těžko. A v tomto případě mají pověstné máslo na hlavě obě strany.
V návaznosti na (ne)podporu Ukrajiny sílí polarizace české společnosti. Přispívá k tomu dění na politické scéně, období nejistoty v oblasti mezinárodních vztahů… Co dalšího?
Hlavně se po určité době začíná zase ukazovat, že z pozice síly není vůči jiným státům připraveno zasahovat jen Rusko. Mám na mysli především aktuální globální angažmá Spojených států a těžko říct, čeho se v budoucnu dočkáme od Číny, která zatím zaujímá poněkud pasivní roli, ale to nemusí trvat dlouho. Jak už jsem naznačil, začíná vznikat precedens, že je agresor respektován. A ku podivu přesně tento princip sdílí čím dál větší část české společnosti. Někteří politici naší současné vládní koalice to dokázali podchytit a vytěžit z toho politické body. Neberu jim právo na zahraničněpolitický postoj, nepohrdám a priori jejich voliči, ale velmi mě to znepokojuje a zůstávám vnitřně přesvědčen, že takto si zaděláváme na další zbytečný globální konflikt. Co se týče klesající podpory Ukrajiny, nejsem zaslepený a je mi jasné, že si za to tato země může do určité míry sama. Ta politická nestabilita, oligarchizace vysokých úřednických pater a hluboce zakořeněná korupce jsou bohužel její dlouhodobá prokletí.
Rozpolcený postoj české společnosti k válce na Ukrajině loni reflektoval dokumentární film Velký vlastenecký výlet vytvořený týmem okolo brněnského režiséra Robina Kvapila. Zachycuje cestu tří lidí z české proruské dezinformační scény na Ukrajinu, kteří za jakýchkoliv podmínek podporují Rusko a Vladimíra Putina. Připouštíte, že hybridní válka běží na plné obrátky a psychologické operace jsou jednou z výsostných ruských zbraní proti západní Evropě?
Ano, šíření kvalitně zkonstruovaných polopravd je ještě zákeřnější než distribuce naprostých dezinformací. To není samozřejmě nic nového, ale dnes je více než dříve vidět, že tento způsob boje dokáže hluboko v týlu protivníka účelně vyvážit neúspěchy na samotné válečné frontě. Z toho filmu mi nebylo dobře. Myslím, že ani tvůrci samotní nepředpokládali, že jeho protagonisté zůstanou zatvrzelými příznivci agresora i tváří v tvář realitě.
Jak v dokumentu zaznělo, šlo o to zjistit, zda žijeme ve světě, kde zlo může vyhrát. Co si po téměř čtyřech letech myslíte vy?
Pokud se nemusíme držet novinářského klišé, že rozhovory o závažných věcech mají končit nadějně, pak mi nezbývá než konstatovat, že přestávám na vítězství dobra věřit. Těch zbytečných obětí je v této válce už příliš mnoho, a i já sám jsem ztratil několik lidí, s nimiž jsem se vždycky těšil na setkání. Ukazuje se, že pověstná schweitzerovská úcta k životu stále není, a ještě dlouho nebude univerzálně sdílenou lidskou ctností. Ale vlastně bych možná něco pozitivního na závěr přeci jen měl. Ať už ten aktuální konflikt dopadne jakkoliv, Ukrajinci ani Ukrajina samozřejmě nikdy nikam nezmizí. V minulosti jsem býval smutný, že tato úchvatná země s neméně pozoruhodnou kulturou zajímá málokoho, ač jsem se to svými omezenými možnostmi snažil změnit, jak jen jsem mohl. Teď už je to jinak, ten kus práce za mě udělal někdo jiný, a mnohem účelněji, než bych to dokázal já sám nebo moji kolegové. A vlastně vůbec nevadí, že to jeho záměrem rozhodně nebylo.
Článek vznikl pro web Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a autorem je Markéta Stulírová.
