Článek
Jak dlouho jste nápad na knihu nosila v hlavě? A vzpomenete si ještě, jak se o Gottwaldově smrti a jeho diskutované balzamaci bavili vaši rodiče či prarodiče?
O námětu jsem přemýšlela asi půl roku předtím, než jsem skutečně začala psát. Úplnou náhodou jsem narazila na článek, který popisoval provoz v Mauzoleu Klementa Gottwalda v 50. letech. Velmi mě to zaujalo a postupně se začal rodit příběh. Bylo pro mě těžké najít hlavní postavu, protože bylo nemyslitelné, že by se jí stal někdo z vedení mauzolea. Chtěla jsem někoho úplně obyčejného, kdo se jen shodou okolností připlete do tak absurdního podniku. Těžká doba padesátých let doléhala na všechny, kdo nebyli poplatní režimu, i když třeba vůbec nebyli politicky aktivní. Moji rodiče byli v padesátých letech ještě děti, prarodiče jen občas něco zmínili. Skutečně platilo známé heslo: Kdo nejde s námi, jde proti nám…
Bylo pro vás směrodatné množství a dohledatelnost pramenů? Setkala jste při práci na knize s něčím pozoruhodným?
Nejlepším pramenem pro mě byly odborné studie Luďka Vacína a Jana Frišhonse, kteří se zabývali provozem mauzolea. Z těch jsem načerpala mnohé. Dalším velice cenným pramenem byly osobní deníky, zejména brněnského literáta Čestmíra Jeřábka a lékaře Josefa Charváta. Doktor Charvát byl povolán k umírajícímu Klementu Gottwaldovi a léčil i jeho ženu Martu. Zajímavého toho bylo opravdu hodně, střípků, ze kterých jsem skládala obraz doby, bylo dost a často mě překvapily – snažila jsem se co nejvíce z nich dostat do příběhu. Velmi poučné byly dobové fámy. Uvědomila jsem si, že v tomto ohledu je to s lidmi pořád stejné, podléhání dezinformacím zřejmě bylo a bude vždycky. Všechny použité prameny a literatura jsou uvedeny v závěru mé knihy.
Jste absolventkou religionistiky a historie na Filozofické fakultě MU. Jak jste se při psaní popasovala s vykreslováním komunistického režimu coby kulisy a rámce příběhu? Do jaké míry jste se snažila text prokládat historickými zajímavostmi?
Pro mě je doba, ve které se odehrávají všechny mé příběhy, velmi zásadní. Podle mého názoru se lidská povaha v čase příliš nemění, nicméně jednání bývá dobou silně ovlivněné. V 50. letech je možné systém považovat za tzv. „politické náboženství“, mnoho prvků režimu mělo implicitní religiózní prvky, zároveň velké množství komunistů mělo v dětství náboženskou, zejména katolickou výchovu, což v důsledku vytvářelo mnohdy opravdu komické situace. Samozřejmě až z dnešního pohledu, v té době by se smích mohl člověku vymstít. Celý text obsahuje mnoho historických zajímavostí, nelze je od příběhu oddělit, rámují ho.
Za Gottwaldovy vlády se počátkem padesátých let odehrálo mnoho politicky vykonstruovaných procesů: bylo vyneseno přes 230 rozsudků smrti, více než 100 000 lidí bylo odsouzeno k doživotí či mnohaletým vězením. Popravováni byli i přední komunističtí funkcionáři v čele s Rudolfem Slánským a byl to právě Klement Gottwald, kdo neudělil milost Miladě Horákové a potvrdil její rozsudek smrti. Měla jste potřebu na toto vše ve svém příběhu upozornit?
Ano, postavy se o tom mezi sebou baví. Určovalo to atmosféru doby, všichni to věděli, nikdo si nemohl být jistý. Na tyto skutečnosti je potřeba stále vzpomínat a stále upozorňovat, nikdy nesmíme zapomenout! Ze smrti Klementa Gottwalda obvinila jeho žena Marta moskevské kruhy, protože nastala krátce po návratu manželů z Moskvy ze Stalinova pohřbu. Dle lékařů byla příčinou jeho smrti výduť srdeční tepny, k níž přispěla i Gottwaldova syfilitida a jeho závislost na alkoholu. Už jen to je zajímavým tématem pro příběh…
Ano, to, že úmrtí těchto dvou státníků následovala tak krátce po sobě, bylo zdrojem konspirací a fám, což v knize také zmiňuji. Marta Gottwaldová byla vůbec podivuhodná osoba, diplomaticky řečeno. Je mimochodem jednou z vedlejších postav mé knihy Kdo šije u Podolské.
Zajímavostí je, že Gottwaldovo tělo bylo uloženo v památníku na Vítkově, na místě určeném původně pro T. G. Masaryka. Když zde byl v letech 1953 až 1962 Gottwald posmrtně vystaven návštěvníkům – podobně jako v Moskvě Lenin – šířily se zprávy o špatně provedené balzamaci. Jak to s údajně špatným či naopak perfektním stavem Gottwaldova balzamovaného těla bylo ve skutečnosti? A bylo to pro váš příběh podstatné?
Tím zjištěním, že přetrvávající fámy o rozpadu mumie jsou vlastně zcela chybné, vše začalo. Bylo to pro mě překvapení. Nikdy dříve jsem o tom nepřemýšlela a najednou se ukázalo, že to byl jen dobový folklor, který ovšem přetrvává dodnes, pořád je možné se na internetu tyto chybné informace dočíst. V mé knize úvahy o hnijící mrtvole slouží jako metafora pro režim samotný, je to vlastně nosná myšlenka celého příběhu.
Jak tehdy řekl Gottwaldův nástupce Antonín Zápotocký: To nebyla pieta, ale cirkus…
Vedoucí představitelé komunistického režimu byli vesměs málo vzdělaní lidé, kteří se vyjadřovali „lidově“. Tato věta mě zaujala, a takových výroků bylo víc. Někdy projevy státníků připomínaly druh humoristických vystoupení. Tyto věci se bohužel také příliš nemění.
Opakovaně se vracíme ke Klementu Gottwaldovi, ale jeho životní a posmrtný příběh je jen kulisou pro váš příběh Išky, uklízečky v mauzoleu. Iška prožívá vlastní život plný niterných prožitků a životních změn. Jak jste s jejím charakterem pracovala, utvářela jej v kontextu příběhu? Co vše měla její figura obsáhnout?
Na příběhu obyčejné ženy a matky postiženého dítěte jsem chtěla ukázat život normálních lidí, důležitost přátelství, různé podoby lásky, včetně té mateřské, obtíže, kterým lidé čelí neustále, v každé době. To, že osobní statečnost se může projevit i zcela neheroickým způsobem. Nejdůležitější je porazit vlastní strach. To jsou věci, které jsou univerzálně platné a můžeme se s nimi ztotožnit, už jen proto, že mnoho obtíží, jimž Iška čelí, není vyřešeno dodnes.
Článek vznikl pro web Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a autorem je Markéta Stulírová.
