Terezínské hudební skladatele spojoval genius loci i tušená smrt

V podvečer chladných říjnových dní působí současný Terezín jako město duchů. V centru má otevřeno jen pár menších podniků rozporuplné úrovně, místní se zdržují hlavně doma. Kdo chce standard služeb větších měst, musí do nedalekých Litoměřic. Ještě není ani šest večer a potemnělé ulice někdejšího ghetta pohlcuje mrazivá mlha. A pocit, že ony drásavé události druhé světové války ještě stále prosakují ze všeho, co člověka obklopuje. Před třiaosmdesáti lety rozhodli Reinhard Heydrich a velitelé SS o konečném řešení židovské otázky a jako místo nejvhodnější pro shromažďování Židů vybrali Terezín. Předurčili tak smrt desítek tisíc lidí. Mezi nimi i o osud umělců – hudebních skladatelů, kteří svojí tvorbou dodávali spoluvězňům naději a víru v život.

V období mezi 28. zářím a 28. říjnem 1944 bylo z Terezína do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau odvezeno téměř 19 tisíc vězňů. Přežil z nich pouhý zlomek. „Transporty bývají často označovány jako likvidační. S ohledem na významný počet středoevropské umělecké elity se pro ně rovněž vžilo pojmenování umělecké transporty. To platí i pro transport Er ze 16. října 1944. Do něj byli mimo jiných zařazeni skladatelé a hudebníci Viktor Ullmann, Pavel Haas, Gideon Klein, Hans Krása, Rafael Schächter, Egon Ledeč, Walter Windholz a Karel Ančerl. Do dalších transportů, v nichž byli umělci vydáni vstříc dalšímu utrpení, byli zařazeni Karel Berman, zpěvák a pozdější sólista Národního divadla, Karel Reiner, Ilse Weberová, spisovatelé Norbert Fried a Karel Poláček či architekt František Zelenka,“ upřesňuje Lubomír Spurný z Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty MU. Spurný je současně už sedmým rokem ředitelem Institutu terezínských skladatelů.

Připomeňme, že po celou dobu války byl běžný život v ghettu poznamenán nedostatkem jídla či lékařské péče. Obyvatelé byli pod velkým psychickým tlakem a podílely se na tom i obavy ze zařazení do transportu. „Ghetto bylo přelidněné a soukromí zde prakticky neexistovalo, nemluvě o klidu na komponování. Významným omezením bylo to, že pro řadu skladatelů neexistovala možnost přehrát si rozpracované skladby přímo na klavír. Bez předchozí zkušenosti, bez jasných představ o výsledném znějícím tvaru by takové komponování směřovalo k banalitám. Ukazuje se rovněž, že v podmínkách ghetta existoval silný vztah mezi tvůrci a interprety. Důležitým momentem hudebního provozu byl fakt, že skladatelé nepsali ‚do šuplíku‘. Skladby vznikaly rychle, často na zakázku hudebníků, kteří jasně znali termíny připravovaných premiér,“ zdůrazňuje Spurný. Závod s časem tak určoval jejich rozsah a obsazení. Hudební díla komponována v emocionálně vypjatých chvílích jsou prostoupena řadou citací lidových písní, husitského a svatováclavského chorálu či odkazy na jiné autory. Dochovalo se rovněž velké množství nedokončených děl.

Viktor Ullmann, Pavel Haas, Hans Krása i Gideon Klein. Všichni jmenovaní autoři patří k středoevropské hudební kultuře. A jak doplňuje Lubomír Spurný, hranice mezi jednotlivými národními kulturami jsou v jejich případě pohyblivé. „Již dávno víme, že vývoj národní kultury se neděje izolovaně. Nepatří pouze autorům uznaným a v pozitivním slova smyslu národním.“ Spurný současně poukazuje na novou vlnu zájmu o díla terezínských skladatelů. „Historický okamžik jejich dílo zavrhl, dnešek mu zase právo na existenci vrací,“ podotýká muzikolog.

„Ptáme-li se po důvodech tohoto masového odsunu, musíme připomenout zvláštní status terezínského ghetta, které bylo spravováno židovskou samosprávou. To vše samozřejmě pod dohledem komandatury SS. Řada profesí, mezi nimi především lékaři a řemeslníci, byla pro fungování ghetta nezbytná. A stejně tak lidé, u kterých SS zohledňovala jejich společenský význam či kulturní a občanské zásluhy v předválečném období. Před odsuny byli relativně dlouho ochráněni,“ připomíná muzikolog Spurný.

Vzhledem k vývoji války však na konci září 1944 přestala tato privilegia platit. Rychlý odsun provázel strach z předpokládané revolty terezínských vězňů, pro kterou se mohlo stát vzorem Slovenské národní povstání. Situaci umocňovaly také neúspěchy Německa na obou válečných frontách a snaha nezanechat stopy po zvěrstvech konaných na okupovaných územích. Hektický závod o čas právě začal.

Vraťme se ale na začátek. Ten může být pro pochopení statusu ghetta Theresienstadt důležitý. Terezín, původně pevnostní komplex, vznikl ve druhé polovině 18. století. Tvořily jej takzvaná Malá pevnost, která byla vojenskou a politickou věznicí, a Velká pevnost, nazývaná také Hlavní pevnost, jejíž součástí bylo i město Terezín. Nedlouho po dobudování se stal Terezín jednou z největších bastionových pevností na světě. To, že nebyl nikdy obléhán, podle historiků jeho význam nezpochybňuje. Naopak. Právě v triádě staveb Terezín – Hradec Králové – Josefov představoval pro nepřítele táhnoucího od severu na Prahu jen těžko překonatelnou překážku. O založení ghetta Theresienstadt v hranicích města bylo rozhodnuto na podzim 1941 a již na konci listopadu začaly do města přijíždět první transporty českých Židů. Později se k nim přidaly transporty z Rakouska, Německa, Nizozemska, Dánska a Slovenska. Funkci tranzitního ghetta plnil Terezín během celého období své existence. Osvobozen byl 8. května 1945. Za války prošlo Terezínem 140 000 lidí, z nichž 90 000 bylo posláno na východ do vyhlazovacích táborů.

První transport přijel do terezínských kasáren 24. listopadu 1941. Transport AK1 neboli komando výstavby (Aufbaukomando) přivezl do města 342 mužů, kteří měli za úkol připravit nové evropské ghetto na brzký příjezd tisíců lidí. „Tomuto místu nacisté přisoudili hned několik funkcí. Terezín se měl napříště stát transportním a shromažďovacím místem pro všechny protektorátní Židy. Přes trýznivé životní podmínky bylo současně rozhodnuto, že Terezín bude sloužit rovněž jako starobní ghetto, takzvané Altersghetto, pro Židy z Říše: vyznamenané důstojníky z velké války, pro vědce, politiky a mezinárodně známé osobnosti,“ doplňuje Lubomír Spurný.

Útržkovité zprávy o masovém vyvražďovaní Židů vyvolávaly na mezinárodní scéně stále větší znepokojení. Vedení SS tedy rozhodlo o využití Terezína k propagandistickým účelům. O tom svědčí časté zmínky o kulturním životě v terezínském ghettu, což vyvolávalo falešný dojem, že ghetto Terezín bylo jakýmsi ostrovem svobody uprostřed válečného běsnění. A tato zcela mylná interpretace sehrála významnou roli v nacistické ideologii. Kulturní život v Terezíně prošel řadou proměn, od striktních zákazů veřejných a soukromých produkcí přes trpěnou toleranci až k jejich bezvýhradné podpoře.

Život v ghettu po celou dobu řídila židovská samospráva neboli Rada starších, takzvaná Ältestenrat. Ta v roce 1942 zřídila oddělení Utváření volného času (Freizeitgestaltung). Nově budované oddělení mělo vnést do života terezínských vězňů alespoň trochu radosti a současně kontrolovat a potlačovat nežádoucí společenské jevy. Vznik a fungování oddělení dokonale zapadly do ideologických cílů německé propagandy. Příležitost k vhodnému využití přišla v druhé polovině roku 1943 a byla spojena s transportem více jak čtyř stovek dánských Židů. Na ty se díky složitým politickým jednáním vztahovala celá řada výjimek, včetně té, že nebyli zařazeni do transportů směřujících do vyhlazovacích táborů na východě. Přítomnost Dánů v Terezíně zvýšila zájem světové veřejnosti o toto místo. Ihned po jejich příjezdu požádala dánská vláda o povolení k návštěvě dánského Červeného kříže. Adolf Eichmann výjimku udělil a na popud německého ministerstva zahraničí a německého Červeného kříže nařídila SS takzvanou „zkrášlovací kampaň“ města neboli Stadtverschönerung. Vznikaly obchody, byla otevřena banka a kulturní události se staly nedílnou součástí života v ghettu.

Na jaře roku 1944, když bylo ghetto „kulturně“ připraveno, vydal Himmler povolení k návštěvě Terezína. „Cesta delegace vedla převážně přes zrekonstruované dánské ubikace a část vězňů byla přinucena asistovat při natáčení propagandistického filmu Kurta Gerrona a Karla Pečeného Terezín. Dokumentární film z židovského sídelního území / Theresienstadt. Ein Dokumentarfilm aus dem jüdischen Siedlungsgebiet. Vzhledem k tomu, že byl dostříhán teprve na jaře 1945, v posledních týdnech války, nebyl nikdy veřejně a oficiálně promítán. Demonstrace čilého kulturního a společenského života v ghettu měla být pravděpodobně využita při jednání se západními Spojenci. Němci chtěli ukázat, že zprávy o špatném zacházení se Židy jsou falešné. Ústředním sdělením SS bylo: Židé si v Terezíně spokojeně žijí, zatímco německé civilní obyvatelstvo trpí pod bombami Spojenců,“ říká Lubomír Spurný s tím, že nedlouho po konci natáčení tohoto propagandistického filmu přišla zmíněná vlna deportací na východ.

K hudebním skladatelům odeslaným do vyhlazovacích táborů patřili Viktor Ullmann, Pavel Haas, Hans Krása a Gideon Klein. Byli to autoři střední a mladší generace, již se svou tvorbou řadili k moderním tendencím 20. století. „Až na tuto okolnost a společný židovský původ se zdá být jejich spojení nahodilé. Skupina označovaná jako ‚terezínští skladatelé‘ není a snad ani nechtěla být prototypem kompoziční školy. Nevyznávali společnou etiku a poetiku tvůrčí práce, nevyužívali podobné kompoziční postupy a nebyli sdruženi pod patronací výrazné tvůrčí osobnosti. Přesto má pojmenování ‚terezínští skladatelé‘ své opodstatnění. Místo vzniku významně prostupuje tvorbou a nebývalým způsobem určuje i charakter děl. Do ustrojení těchto děl promlouvají ryze praktické důvody určené životní situací, v níž se každý ze skladatelů v danou chvíli nacházel,“ vysvětluje Spurný.

Důležitou roli sehrálo i to, že hudební skladatelé osudy svých děl víc než kdy jindy spojovali s vybranými interprety. „Ti byli většinou prvními zadavateli a v řadě případů i těmi, kdo autograf uchránili před zničením,“ doplňuje Spurný. To, co podle něj skladby spojuje, je jejich strohost, fragmentárnost a expresivita. „V ghettu nebylo mnoho prostoru na komponování a rovněž interpreti měli jen omezené množství času. Víme také o mnoha skladbách, které v Terezíně vznikly a které se nám z mnoha důvodů nedochovaly,“ dodává Spurný.

Nejmladším z uvedených umělců byl Gideon Klein. Byl zařazen již do jednoho z prvních terezínských transportů 4. prosince 1941. Válka a věznění v terezínském ghettu je závěrečnou, tragickou etapou Kleinova života, rozhodující pro jeho tvorbu. Nedlouho po svém příchodu do Terezína se mladý Klein zapojil do kulturního života ghetta. „Společně se Zigmundem Schulem se stal aktivním pomocníkem Rafaela Schächtera, klavíristy a dirigenta, jedné z vůdčích postav hudebního života v Terezíně. Soustředíme-li se na Kleina, jeho původní autorská tvorba není rozsáhlá. Vedle převážně vokálních a sborových skladeb jsou dnes nejznámější Sonáta pro klavír (1943) a Trio pro housle, violu a violoncello (1944). V Kleinově biografii jde o díla klíčová, jež dávají tušit perspektivy budoucího tvůrčího vývoje. Nic na tomto tvrzení nemění ani skutečnost, že bez zamýšlených závěrečných vět zůstávají pouhými torzy,“ říká Lubomír Spurný.

Brněnský rodák Pavel Haas, starší bratr herce Hugo Haase, byl do Terezína odeslán v prosinci 1941. V prvních měsících pobytu v ghettu se s novou situací vyrovnával těžce. „Jeho dlouhou nečinnost vystřídala po mnoha měsících horečnatá práce, která jej zařadila mezi nejaktivnější terezínské skladatele. Na podzim 1942 zkomponoval svou první skladbu, mužský sbor Al s’ fod. Její jasné poselství ‚Nenaříkej, neplač, když je zle, nevěs hlavu, pracuj, pracuj!‘ mělo být připomínkou ‚prvního a zároveň posledního výročí terezínského vyhnanství‘. Další dvě dochované skladby Studie pro smyčcový orchestr (1943) a 4 písně na slova čínské poesie (1944) se vztahují k založení smyčcového orchestru Karla Ančerla, resp. k interpretačnímu působení zpěváka Karla Bermana. O dalších pěti Haasových skladbách se dovídáme již jen zprostředkovaně. Bezprostředně před odchodem do transportu nezůstal v Terezíně nikdo, u koho by své skladby mohl zanechat, proto si je vzal s sebou do transportu. Hned po příjezdu do vyhlazovacího tábora 17. či 18. října 1944 byl ze železniční rampy jako práceneschopný odeslán spolu s ostatními do plynové komory,“ zmiňuje Spurný.

O podmínkách hudebního provozu v ghettu vypovídá i to, že zde nevznikla a nebyla hrána žádná nová opera. Dílo Skleněný vrch rakouského skladatele a dirigenta vídeňské Státní opery Franze Eugena Kleina se nedochovalo a Ullmannův Císař Atlantidy nebyl v terezínském ghettu nikdy proveden. Nejpopulárnější terezínská opera Brundibár pak vznikla o několik let dříve. Její autoři Hans Krása a Adolf Hoffmeister dokončili tuto dětskou operu v roce 1938 a obeslali jí soutěž ministerstva školství a národní osvěty. Kvůli událostem spojeným s mnichovskou dohodou však již k vyhodnocení soutěže nedošlo. „Své premiéry se dílo dočkalo bez přítomnosti autora někdy na přelomu let 1942/1943 v dětských domovech na pražském Hagiboru. Pár měsíců poté se ovšem většina protagonistů sešla s autorem v terezínském ghettu. Zde se opera dočkala pětapadesáti repríz a rovněž díky zmíněnému propagandistickému filmu a dětským zpěvákům, z nichž většina válku nepřežila, dnes bývá vnímána jako jedna z nejemotivnějších uměleckých produkcí ghetta. Její zahraniční premiéry konané v 70. letech minulého století vzbudily celkový zájem zahraničních badatelů o terezínské hudebníky,“ poznamenává Spurný.

Ke kvartetu významných terezínských skladatelů patřil Viktor Ullmann. V Terezíně napsal okolo dvaceti skladeb, k neznámějším patří komorní opera na německý text Petra Kiena Císař Atlantidy. „Děj je prostý a odkazuje k hrůzám první světové války: Císař rozpoutá válku všech proti všem. Na tomto krvavém běsnění se již Smrt odmítá podílet – v německém jazyce se jedná pochopitelně o mužský part, který psal Ullmann pro Karla Bermana – a abdikuje na svou povinnost. Císař pozoruje zraněné vojáky a živé mrtvé, povolá tedy do služby Smrt, která sice souhlasí, ale jen pod podmínkou, že první, koho si s sebou odvede, bude Císař. Zároveň v Císaři Atlantidy najdeme témata lásky, naděje i mnoho kousavého humoru. V opeře Ullmann použil citáty ze Sukovy symfonie Asrael, z Dvořákova Requiem, německé hymny (původně Haydnovy císařské hymny), lidové písně a podobně. Forma díla odkazující na různé hudební žánry má podobu revue a komedie dell'arte,“ přibližuje strukturu díla Spurný.

V řadě svých děl se Ullmann hlásil k vícejazyčné kultuře své původní vlasti. Viktor Ullmann se narodil v roce 1898 v Těšíně a působil mimo jiné v Rakousku, Švýcarsku, Německu a Československu. Po pádu habsburské monarchie zůstával i nadále rakouským občanem a žil v Československu jako cizinec s povolením k trvalému pobytu. Osudy jeho terezínských děl jsou svázány s osobností Emila Utitze, jenž byl v Terezíně pověřen založením a vedením veřejné knihovny. Těsně před transportem jej Ullmann požádal, aby v případě, že transport nepřežije, předal jeho pozůstalost Hansi Güntherovi Adlerovi. Na počátku roku 1946 tak mimo jiné Adler získal autografy dvaadvaceti skladeb. Ullmannovo terezínské dědictví ovšem zůstalo více jak třicet let uloženo v Adlerově soukromém archivu v Londýně. V roce 1988, nedlouho před smrtí, předal jeho větší část Všeobecné antroposofické společnosti Goetheanum v Dornachu, která pozůstalost darovala jako trvalou zápůjčku Nadaci Paula Sachera v Basileji. Za zmínku stojí, že dochované skladby z let 1929–1942 jsou uloženy ve fondu Ústavu hudební vědy FF UK v Praze.

Článek vznikl pro web Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a autorem je Markéta Stulírová.