Petra Dvořáková: Největší stereotyp je ve všem stereotypy vidět a šmahem je odmítat

Na Filozofické fakultě MU jste dálkově studovala filozofii. Jaká témata a pedagogové vás tehdy nejvíc ovlivnili?

Bylo toho víc, ale určitě to byla témata etiky, protože jsem – i s ohledem na svou původní profesi zdravotní sestry – měla vždy blízko k medicíně a zdravotnictví, a tedy jsem se vždy dotýkala také etických otázek. Nakonec jsem to skutečně zúročila i v praktickém životě. V minulosti jsem se podílela na tvorbě informovaného souhlasu k některým zdravotním zákrokům a tato témata velmi rezonují i v naší rodičovské organizaci Haima CZ, kde pomáháme dětem s onkologickým onemocněním. Jsme prakticky neustále v kontaktu s nejrůznějšími etickými otázkami a problémy a snažíme se je pomáhat řešit. A pak pro mě byla velmi důležitá logika u pana profesora Raclavského.

Proč jste si zvolila právě filozofii? Vystudovala jste původně zdravotnickou školu a v době, kdy jste se na filozofickou fakultu hlásila, jste už pracovala.

V té době už jsem měla za sebou svou první knihu a stále víc jsem narážela na handicap, který vám vznikne tím, že studujete odbornou školu – chybí vám nejen všeobecný rozhled, ale neznáte spoustu důležitých principů myšlení a podobně. Doufala jsem, že se jich studiem filozofie nějak dotknu. Myslím, že jsem nebyla příliš dobrou studentkou, bylo to složité, měla jsem už děti, práci… Ale na druhé straně to, s čím jsem při studiu přišla do styku, jsem dokázala v následujícím životě vytěžit na maximum. Filozofie mě naučila řešit problém, dobře ho zanalyzovat a najít optimální cestu. Někdy na to myslím a říkám si, že tohle je jedna z nejdůležitějších kompetencí. Pomáhá mi to jako spisovatelce, ale i jako literární redaktorce, pracuji také pro jednu ze softwarových firem, která se věnuje projektovému řízení, a tam je to hodně o procesech, schopnosti analyzovat různé situace či možnosti.

Onou první knihou byly Proměněné sny. Při psaní jste mimo jiné hledala odpovědi na otázky ze svého nelehkého životního období. Našla jste je všechny? A nakolik vás tento autorský úspěch motivoval k dalšímu psaní?

Má první kniha mě naučila, že život je naprosto různorodý a že neexistují jednoznačné odpovědi a že je neposkytuje nic, ani žádné náboženství nebo církev. Že otázka po utrpení může zůstat nezodpovězená, že život není spravedlivý a myslet si, že mám nárok na to žít bezbolestně, je naivní. Úspěch v psaní je na jedné straně radost, na druhé straně břímě, přiznám se, že stále těžší. Vaše práce je pořád vystavená nějakému hodnocení, posuzování, čelíte třeba i řadě očekávání, která neplníte, bez ohledu na to, jestli nechcete, nebo na to jednoduše nemáte.

V minulosti jste několikrát zmínila, že vás při psaní autorsky podporuje Martin Stöhr z nakladatelství Host. Jeho školu tvůrčího psaní jste shrnula do série následujících hesel: informace, cit, usmíření, třetí krok, sendvič a detail. Co byste poradila autorům či studentům, kteří s psaním začínají?

To je spíš na manuál, ale jednoduše, aniž bych vysvětlovala jednotlivá zmíněná slova: text nesmí být doslovný, je třeba pracovat se zkratkou, musí mít nejrůznější složky – musí se tam mísit emoce s racionálním prvky, a to ve správném poměru, musíte si čtenáře trochu vodit, překvapit ho, nevysypat mu všechno na první dobrou. Musí tam být tělesnost i atmosféry, psaní musí mít dobrý rytmus ve smyslu, že drama by mělo vystřídat uvolnění, a tak dál. Pro začínající autory by těch doporučení bylo mnoho… ale to nejdůležitější: tomu, co píšete, je třeba absolutně věřit, ne ve smyslu, že je to tak dobré, že musí vyjít kniha nebo že člověk coby autor je v psaní sám tak dobrý. Je třeba věřit příběhu, který píšete, jeho obsahu. A pak si na druhé straně v sobě musíte nastavit absolutní pokoru před očima zkušených redaktorů. Naopak moc bych nedala na čtení od kamarádů nebo na posudky, za které si platíte – z podstaty věci se podle mě moc reálného pohledu nedočkáte.

Provázejí všechny vaše knihy autobiografické prvky?

Nikoliv. Jedinou takovou je Já jsem hlad. Určitě se některé motivy v mých dalších knihách můžou nějak opakovat, variovat, protože knihy prostě a jednoduše píšu já, ale autobiografické nejsou. A taky jde o to, co je to autobiografický prvek. To podle mě musí být svým charakterem naprosto specifická událost, odlišná od obecné životní zkušenosti, kterou známe každý.

Svoji poslední knihu jste vydala koncem minulého roku. Jak dlouho ve vás Pláňata dozrávala, jak dlouho jste je psala, upravovala?

Pláňata jsem psala dlouho, tuším, že jsem s nimi začala už na konci první vlny covidu. Několikrát jsem je předělávala. V jedné chvíli tam bylo Pavlíně už i pětatřicet, měla svou rodinu… Pak jsem to zase škrtla a psala znovu.

Myslela jste při psaní i na své dva syny, konfrontovala alespoň pomyslně éru dospívání v osmdesátých letech s tou dnešní?

Tu asi konfrontuji pořád a jsem šťastná, že dnešní děti můžou dospívat ve svobodném světě. Naše dětství bylo poznamenané potíráním individuality, ceněné byly hodné holky, ve škole byl dobrý ten, kdo nevybočoval. Svoboda s sebou kromě všeho jiného nese a otevírá úplně jiné možnosti poznávání. A i díky tomu máme například o výchově nebo o psychologii mnohem víc poznatků a informace jsou mnohem dostupnější širokému okruhu lidí. Tím můžeme dospívání dětem značně usnadnit. Neznamená to ale, že mají dospívání snazší. I tahle doba je plná výzev, a to velmi obtížných, nejednoznačných, s kterými se musí utkat.

Moc se mi v Pláňatech líbí věta „i když to každý s každým myslí dobře, rodinné vztahy jsou jako pláň zarostlá křovisky neporozumění“. Rodiče to s dětmi vždycky myslí dobře, vzpomenete si na to někdy i vy sama, když se svými syny vyjednáváte o tom, co ano a co už ne? Našla jste recept na to, jak „křoviska neporozumění“ neživit?

To víte, že si vzpomenu. Dnes už jsou dospělí, a přesto si mnohokrát nemůžu pomoct a mám spoustu moudrých, a samozřejmě nevyžádaných rad. Na druhou stranu, asi se přece jen ovládat trochu umím, protože vztahy máme moc hezké. A recept? To těžko říct – asi nejdůležitější je, aby si rodič držel sebereflexi a dokázal dítěti říct, že i on ty věci pokazil, a omluvil se. Tím vytváří prostor napravit alespoň částečně to, co se mu nepovedlo. A taky myslím, že i když jsou děti dospělé, je důležité od nich slyšet, čím jste je ranili, a dát jim empatii. Věřím, že to může hojit jejich bolesti. Ale že je to nesmírně těžká věc, to ví asi každý rodič.

Přestěhovala jste se do Znojma. Našla jste zde vnitřní klid a radost?

Bydlím napůl ve Znojmě a napůl v Brně a určitě jsou to pro mě obě místa vnitřního klidu a radosti. Znojmo bude vždycky domovem, je to fantastické město, má mnoho atmosfér a tváří. V Brně dnes žijí oba mí synové, mám zde hodně přátel, je tu vydavatelství Host, s kterým úzce spolupracuji…

Na čem nyní pracujete?

Trochu jsem se teď odchýlila od beletrie a tři roky jsem připravovala knižní rozhovor s panem profesorem Janem Starým, emeritním přednostou Kliniky dětské hematologie a onkologie ve Fakultní nemocnici v Motole. Je to člověk, který u nás v osmdesátých a devadesátých letech zásadním způsobem zvrátil osud velikého množství dětí s onkologickou diagnózou. Člověka až mrazí, když vidí, že někdo během jednoho roku dosáhne ze situace, kdy téměř všechny děti zemřely, úspěšného vyléčení šedesáti, a dnes u některých diagnóz více než devadesáti procent pacientů.

Spolupracujete stále s Českou televizí Déčko, píšete scénáře a texty pro dětské programy? Nenapadlo vás přenést něco z této oblasti do vlastní knihy?

Pro Déčko jsem dělala řadu let, ale před rokem se mi už nakupilo tolik práce, že jsem musela volit, co pustím, a rozhodnutí padlo na Déčko. Už jsem nějakou dobu cítila, že mi není dobře v prostředí, kam někteří dramaturgové vnášejí prvky, které jsem vnímala spíše jako ideologické, ať už se to týkalo genderu nebo jiných osobních přesvědčení. Nejsem zdaleka člověk, který by podporoval stereotypy, současně ale mám dojem, že největší stereotyp je ve všem stereotypy vidět a šmahem je odmítat. Aniž by se člověk zamyslel, že jsou i dobré stereotypy, které mají svou důležitou funkci. Tím vlastně odpovídám i na otázku, proč jsem nějaký nápad z Déčka nepřenesla do své tvorby. Tu chci mít skutečně svobodnou.

Jaká témata byste ještě ráda knižně zachytila či zpracovala?

Těch je… Mám roky rozpracované některé texty, někde mám celý rukopis, jindy pár stránek, někde kapitolu. Aktuálně ale má jedno téma naprostou přednost: dlouhou dobu bylo potřeba připravit knižní průvodce léčbou pro děti s onkologickým onemocněním. Vymyslela jsem interaktivní knížku Tuli a Lála, skrze příběh se tam děti dozvědí, jak se dá zvládnout odběr kostní dřeně nebo co to obnáší, když se jede na cétéčko. Knížka ale taky nabídne prostor dětem vyjádřit, jak se cítí a co potřebují. Třeba pomocí různých obrázků nebo nálepek Huráčků, Plakáčků, Šimráčků… Ilustrace dělá Kateřina Hikadová, s kterou už jsem spolupracovala, tak věřím, že se dílo povede.

Článek vznikl pro web Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a autorem je Markéta Stulírová.