Článek
V pořadu Fokus Václava Moravce jste uvedl, že volba krále byla jakýmsi středověkým divadlem. Vnímáte tak také inauguraci prezidenta?
Samozřejmě, že je to divadlo, a nejen to. Inaugurace nového prezidenta se v ledasčem nápadně překrývá se středověkými korunovačními rituály. Možná až příliš a zbytečně. Ve středověku však, na rozdíl od současnosti, dávalo takové divadlo smysl. Jen zanedbatelná část populace byla gramotná, ale veřejně předváděným rituálům a symbolice rozuměli v podstatě všichni. Předváděný sled úkonů veřejnosti sděloval, že je svět v pořádku a nadále se řídí Boží vůlí a zákony.
Proč takový rituál ale potřebuje také prezident, který funguje v úplně jiném politickém systému?
Parlamentní uspořádání nemusí být nutně v rozporu s monarchií, ale poněkud jinak je tomu s hodnotami, na nichž stojí a padá republika. Musíme si uvědomit, že meziválečné Československo, první republika, k jejímuž dědictví se různým způsobem hlásíme, nevzniklo na zelené louce. Čechy, Morava a Slezsko byly po staletí součástí habsburské monarchie, a přestože ve velké válce Rakousko-Uhersko ztratilo, či přinejmenším oslabilo svou legitimitu, ještě v roce 1918 jej přijímala za své významná část společnosti. Otcové-zakladatelé tak stanuli před problémy, jejichž závažnost jsme schopni docenit teprve se značným odstupem, po katastrofách 20. století.
Na první místě je nutné zmínit komplikované národnostní složení – společně s Čechy a Slováky měli v Československu žít také Němci, Maďaři, Poláci nebo třeba Rusíni. Dále můžeme připomenout, že východní část republiky byla po devět set let součástí uherského království, v mnohém zcela odlišného od zemí Koruny české. A konečně do symbolické třetice zde byla silná katolická církev, k níž se první republika stavěla přinejmenším rozpačitě. Vybudovat z mimoběžných, či rovnou protichůdných společenství jednotnou, uvědomělou a na republikánských hodnotách založenou občanskou společnost bylo v podstatě nemožné.
Společnost byla mentálně spjatá s monarchií, což nešlo změnit ze dne na den.
Přesto se o to Masaryk společně s dalšími významnými osobami pokusil. Jakou zvolili cestu?
První Československá republika hledala oporu v tradicích, které se pohříchu protínaly jen v několika málo bodech, mimo jiné také v Pražském hradě. Dodejme ale, že k Pražskému hradu mohli mít nějakou vazbu Němci, nikoliv však Slováci, a už vůbec ne Maďaři. S ubíhajícími léty bylo přitom stále zjevnější, že se první republika bez tradic neobejde. A přestože T. G. Masaryk složil první prezidentský slib v podhradí, první poselství pronesl na Pražském hradě a v roce 1934 byla slavnostní inaugurace přesunuta do Vladislavského sálu. K monarchii měl blízko rovněž způsob, jakým se T. G. Masaryk dával zpodobňovat. Nezvyklé je i množství různých institucí, včetně univerzity, které ještě za jeho života nesly Masarykovo jméno.
Takže také Masaryk hrál jakési středověké divadlo, ovšem s tím rozdílem, že v republikánských kulisách…
Ano, protože věděl, že republika spočinula na krajně nestabilních základech a že její občané musí být dobře známým, tradičním způsobem ujišťováni, že je svět v pořádku a že navzdory všem zvratům žijí ve společnosti, jejíž hodnoty se utvářely po staletí.
V souvislosti s Masarykem je často skloňován prezidentský systém, který si pro Československo původně vysnil. Nepřibližoval záměrně prezidentský úřad královskému trůnu víc, než bylo nutné?
Upřímně, nevím. Asi bude záležet na pozici a společenském postavení pozorovatele. Osobně si ale nemyslím, že Masaryk chtěl vládnout jako král, nebo dokonce císař. Byl jistě mimořádně vlivnou osobností, často si vystačil s náznaky či symbolickými gesty, jež jsou příznačné pro monarchie. Měl ale na výběr? Společnost byla mentálně spjatá s monarchií, což nešlo změnit ze dne na den.
Masaryka bych však z přepjatých monarchistických tendencí nepodezíral ještě z jiné příčiny. Podíváme-li se na mapu střední Evropy mezi válkami, zjistíme, že na troskách habsburské monarchie vyrostla řada států, které se hlásily k parlamentní demokracii. A právě ve středoevropském srovnání si první republika vedla velmi dobře a volání po silné ruce v ní zůstalo, na rozdíl třeba od Polska, jen voláním.
Vraťme se ještě na chvíli k inauguraci, o níž jste řekl, že se vědomě odkazuje ke středověkým rituálům. Co vše se z nich do tohoto aktu přeneslo?
Nelze úplně říct, že se něco přenášelo. Středověké rituály sloužily spíše jako inspirace a vzor. Napadá mě třeba prezidentský slib, kterému by mohli bez nesnází rozumět i aktéři královských korunovací. Také králové slibovali, že budou spravovat věci veřejné spravedlivě a s rozmyslem. Že budou naslouchat dobrým radám a zůstanou otevření všem podnětům. Češi naopak panovníkům slibovali věrnost, podporu a že budou dbát na práva a dohodnutá pravidla.
Kruhem se vracím k nedávné inauguraci, která na sebe vzala snad až jakousi sakralizovanou podobu. Je to pozoruhodné, uvědomíme-li si, že pravomoci českého prezidenta jsou výrazně omezené. Pokud bychom tedy chtěli nalézt přímou analogii k postavení krále, napadá mě, že by prezident mohl být dobrým mediátorem. Stejně jako král, jehož možnosti však byly nepoměrně širší. Myslím, že je to zároveň něco, co jsme u prezidenta v posledních deseti, či spíše dvaceti letech hodně postrádali.
Ještě bych se rád zastavil u duchovního obřadu, který je taktéž tradiční součástí prezidentské inaugurace. Jak do toho zapadá v současnosti?
Nezapadá vůbec. Te Deum se poprvé sloužilo po zhroucení první republiky při volbě prezidenta Háchy, který dost dobře nemohl navazovat na masarykovské ideály, ale pokusil se oslovit konzervativně smýšlející část veřejnosti. Tehdy sloužené Te Deum se mohlo obracet k dosud přehlíženým tradicím. Nejsem si však jistý, jak chápat symbolický význam této bohoslužby dnes. Snad měla připomenout odkaz Václava Havla, nevím. Osobně mi byl ale sympatický její ekumenický, nadkonfesní rozměr. Snad jen zajímavost na okraj, Te Deum se sloužilo také po inauguraci Klementa Gottwalda. Z jeho strany však šlo o čiré pokrytectví.
Každý národ žije svými mýty, příběhy svých vlastních, domnělých i skutečných úspěchů. A příběh první republiky je takto vyprávěn a sdílen.
Poslední prezidentské volby ukázaly, že Masarykův odkaz silně rezonuje také v současnosti. Řada kandidátů k němu odkazovala a slibovala, že budou funkci vykonávat podobně jako on. Proč se k němu tak rádi vracíme?
Byl jsem přesvědčený, že prezidentský úřad dokonale odkouzlili Václav Klaus a Miloš Zeman, a mimochodem, přičítal jsem jim to k dobrému. Prezidentská volba mě ale vyvedla z omylu, protože poslední dva týdny kampaně působily, jako by se měl blížit konec světa. Přitom jsme si jen bezděčně potvrdili, že jsme obětí našeho pouta s minulostí. Každý národ žije svými mýty, příběhy svých vlastních, domnělých i skutečných úspěchů. A příběh první republiky je takto vyprávěn a sdílen, přičemž rádi zapomínáme, že nebyl příběhem všech.
Symbolem první republiky byl a je T. G. Masaryk. Možná právě odtud pramení různé vášně a apokalyptické proklamace ve veřejnému prostoru, které volbám propůjčují punc osudovosti. S jemnou nadsázkou, jako bychom v prezidentských volbách nehlasovali o prezidentovi České republiky, nýbrž o nástupci na sakralizovaném trůnu Prezidenta osvoboditele.
Rozhovor vznikl pro web Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a autorem je Patrik Švec.
