Podivuhodný obraz, který funguje jako matematický oříšek

Muzeum umění Olomouc získalo v roce 2011 do svých sbírek podivuhodný obraz se zvláštním názvem Autoportrét jako Kleinova láhev (Selbstporträt als Kleinsche Flasche, 1987), s nímž se setkáte ve stálé expozici Století relativity.

Jeho autorem je vynikající německý malíř Peter Angermann (*17. 2. 1945), člen někdejší legendární skupiny Normal (spolu s Čechy Janem Knapem a Milanem Kuncem) a emeritní profesor malby na Akademii výtvarných umění (Akademie der Bildenden Künste) v Norimberku, jehož díla bývají poněkud povšechně charakterizována jako neoexpresionistická.

Na malířově tvorbě (včetně grafické) je totiž vzrušující jeho záliba v seriózním „promýšlení“ kosmologických otázek, která se v některých jeho dílech projevuje originálním užitím matematických námětů, jako právě v případě jeho netradičně pojatého autoportrétu.

Podívejme se tedy na něj blíže očima vysokoškolského matematika prof. Jana Andrese, který vedle svojí profese píše zasvěcené texty o výtvarném umění a je naším dlouhodobým spolupracovníkem:

„Abychom dokázali správně interpretovat název tohoto obrazu, vyjděme z porovnání s odpovídajícím matematickým objektem. Kleinova láhev, nazvaná podle profesora matematiky na univerzitě v Göttingenu Felixe Kleina (1849–1929), který ji popsal v roce 1882 během svého dřívějšího působení na univerzitě v Lipsku, je jednostranná uzavřená (bez krajů) plocha, někdy také nazývaná „jednostranný torus“. Tato dvourozměrná nádoba nemá ani vnitřek, ani vnějšek, má jen jeden povrch. Není orientovatelná a obsahuje v sobě známější příklad jednostranné plochy – Möbiův list.

Fyzická konstrukce Kleinovy láhve v trojrozměrném prostoru vychází ze čtverce se dvěma opačně orientovanými protilehlými stranami (zbývající protilehlé strany mají stejnou orientaci). Slepením dvou protilehlých stran se stejnou orientací dostaneme válec bez podstav. Jeho ohnutím, „proražením“ pláště jedním koncem dovnitř a vytažením opačným koncem ven, získáme objekt s částí plochy uvnitř jiné části plochy. „Ohrnutím“ konce vnitřní části a jeho přilepením ke konci vnější části již máme Kleinovu láhev. Takto si ji můžeme sami vyrobit jen pomocí nůžek a lepidla, například z duše kola.

Ale vraťme se ke zmíněnému obrazu. Ve světle řečeného nemůže být klasickou Kleinovou lahví jen samotná ústřední postava, ale celá pláž nebo alespoň její část. Ta se stáčí jako zužující se písečná kosa (tzv. držadlo Kleinovy láhve) a vstupuje vizuálně přes levé oko dovnitř. Muž v červených plavkách si kvůli tomu sundal sluneční brýle. Otvorem Kleinovy láhve by pak mohlo být levé ucho, protože ostatní tělní otvory nejsou na obraze zachyceny nebo jsou (jako ústa) zavřené. Poněvadž klasická Kleinova láhev v sobě udrží tekutinu, bylo by možná logičtější považovat kvůli dohledávaným paralelám za otvor ústa. Ostatně tekutiny – slané vody – je na obraze celé moře…“

K pronikavému pohledu na významovou podstatu tohoto jedinečného autoportrétu v dějinách moderní portrétní malby ještě dodejme, že obraz je provedený svrchovaným malířským rukopisem a zároveň nepostrádá – jak je pro umělce typické – inteligentní humor, který je patrný zejména v zachycení jednotlivých postav.

Muzeum umění vlastní od Angermanna ještě jeden reprezentativní obraz Pád (Absturz) z roku 1989 a dále dvě krásná grafická alba Medvědi (Bären, 2014) a Matematika (Mathematik, 2016) obsahující celkem 12 barevných serigrafií. K druhému albu napsal zasvěcenou průvodní studii rovněž prof. Andres. Celý soubor byl postupně získán v rámci budování mezinárodní kolekce umění pro SEFO - Středoevropské fórum Olomouc.