Prožijte Velikonoční příběh s barokní grafikou zobrazující Jeruzalém

Originál velikonoční mapy Jeruzaléma můžete spatřit na výstavě Kristova cesta na Golgotu ulicemi Jeruzaléma. Ta je k vidění až do 6. července 2025 ve Zdíkově paláci v Arcidiecézním muzeu Olomouc.

Všechny důležité epizody Kristova velikonočního příběhu se na Herzově mapě odehrávají současně v jednom okamžiku. Naše vyprávění pašijového týdne – posledního týdne Kristova života – začíná Květnou nedělí a končí Velikonoční nedělí, byť se může pojmenování jednotlivých dní regionálně lišit.

Květná neděle je poslední nedělí čtyřicetidenního půstu, který začal Popeleční středou. Připomíná příjezd Ježíše Krista do Jeruzaléma, kde jej lidé vítali palmovými ratolestmi. Křesťané nosí do chrámů větvičky kočiček k požehnání a začínají se zpívat pašije – písně o utrpení a smrti Ježíše Krista. V tento den bývá zvykem začít s úklidem. Dům se vymetal zelenými ratolestmi, aby se vyhnaly neřesti a nemravnosti. Zapovězeno bylo péct, protože by se tím přivolala neúroda.

V tento den by se nemělo pracovat. Pro hospodyně to však neplatí – ty mohou pokračovat úklidu domácnosti, který započaly již v Květnou neděli. Pondělí je „modré“ pravděpodobně kvůli překladu německého blauer Montag, kde se slovu „blau“ připisuje také význam „neschopný práce“.

Název je zřejmě odvozený od počasí, které je pro tuto dobu typické. V dubnu bývá počasí proměnlivé, a tak může být zataženo, ale i slunečno (proto se také někde říká „Žluté úterý“). Šedivé je prý také podle pavučin, které bylo nutné pečlivě vymést z domu.

Ve středu Jidáš zradil Ježíše. Není tedy dobré se tento v den mračit, protože by vám to mohlo vydržet celý rok (odtud název Škaredá). Všechny stesky a zlé duchy je třeba zaplašit tradičním vymetáním komína po zimním vytápění – odtud také plyne jiné označení, Sazometná středa. V tento den se podávalo „škaredé jídlo“, což neznamená by nebylo chutné, ale nebylo hezky upravené. Bramborák se třeba natrhal na kusy, aby nevypadal dobře, i když dobře chutnal.

Poslední den, kdy se rozeznějí zvony a varhany, které pak na dlouhou dobu nahradí zvuk klapačů a řehtaček. Zvony odlétají do Říma pro požehnání a vracejí se až v sobotu večer, aby stihly zvěstovat zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Zelený čtvrtek je dnem odpuštění. Při mši svaté se připomíná poslední večeře Páně, před kterou myl Ježíš učedníkům nohy. Uprostřed bohoslužby tedy kněz symbolicky umývá nohy dvanácti farníkům. Název „Zelený“ čtvrtek vznikl zřejmě z německého „Gründonnerstag“, kdy „greinen“ znamená „plakat“. Hospodyňky pekly jidáše, jež se tvoří z těsta připomínají provaz, na němž se oběsil Jidáš den poté, kdy zradil Krista. Každopádně jídelníček má být hlavně zelený. Je to také den, ve kterém pokračovala úklidová šichta – ještě před východem slunce bylo nutné zamést dům a vynést smetí na nejbližší křižovatku, aby se dům zbavil blech.

Den ukřižování a smrti Ježíše Krista je dnem rozjímání a ticha. Bohoslužba má v tento den tři části: bohoslužbu slova, uctívání kříže a přijímání. Bylo zvykem vstát brzy a omýt se v potoce, aby se vás drželo zdraví. Nebylo dobré nic půjčovat ani si půjčovat. Půjčená věc mohla být očarovaná, protože Velký pátek je tajemný – země podle pověr vydává poklady, vodníci se prohánějí na souši na koních a čarodějnice vás mohly uhranout. Bylo zakázáno pracovat na poli nebo v sadech. Také se nesmělo prát, protože by se prádlo nenamáčelo do vody, ale do krve Krista.

Konec půstu, který je ve znamení úklidu a bílení zdí. V kuchyni se vařilo a peklo na následující Boží hod velikonoční a Velikonoční pondělí. Na pole se nosily křížky z ohořelých dřívek, aby přivolaly úrodu. Dívky a ženy zdobily vajíčka, chlapci a muži pletli pomlázky z čerstvého proutí. Po západu slunce začíná velikonoční vigilie, nejdůležitější bohoslužba celého liturgického roku. Před kostelem se světil oheň, od kterého si mohli věřící zapálit svíčku a odnést si posvěcené světlo domů. Od ohně také kněz zapálí paškál, velikonoční svíci symbolizující Krista a jeho vítězství nad smrtí. Této noci, při které křesťané bdí a modlí se, se říká velká nebo veliká. Odtud název celých svátků – Velikonoce.

V noci ze soboty na neděli vstal Ježíš Kristus z mrtvých, a proto je Velikonoční neděle (Boží hod velikonoční) pro věřící nejvýznamnějším dnem celých svátků. Byla to příležitost vzít si nové oblečení. Beránek, mazanec, vejce a další velikonoční dobroty se nechávaly světit v kostele a každý, kdo přišel na návštěvu do domu, z nich kus dostal. V některých oblastech jedli svěcené jídlo vestoje v kostele, jindy jím hospodář zčásti podělil i zahradu a studnu, aby byla úroda a voda.

Velikonoční pondělí, první den po Kristově zmrtvýchvstání, již nepatří do pašijového týdne. V českých zemích je tento den zhruba od 14. století ve znamení tradiční pomlázky. Vyšlehání má přenést na dívky a ženy z proutků mládí, zdraví a krásu. Má je „pomladit“, odtud tedy název pomlázka. Jako odměnu za „pomlazení“ dostávají muži barevné pentle na pomlázku, zdobená vejce a alkohol, chlapci třeba i sladkosti. V některých oblastech chlapci polévali děvčata vodou, jinde to bylo naopak. K tradici patřilo i objímání stromů, což mělo člověku dodat sílu. Součástí svátečního dne pak byl bohatý oběd.

Teprve nedávno obohatil sbírku staré grafiky Muzea umění Olomouc výjimečný barokní tisk augsburského kreslíře, rytce a nakladatele Johanna Daniela Herze staršího (1693–1754) – Pohled na Jeruzalém s Kristovými pašijemi – z doby kolem roku 1735. Jde o vůbec největší známou grafiku, jaká byla ve své době vytištěna z jedné měděné matrice na jeden list ručního papíru (81,9 × 121 cm). Dílo prošlo náročným restaurováním a veřejnosti se představí vůbec poprvé od 10. 4. 2025 v kapli sv. Jana Křtitele ve Zdíkově paláci, který je součástí prohlídkové trasy Arcidiecézního muzea Olomouc.

Zobrazení starověkého Jeruzaléma z ptačí perspektivy obsahuje obrovské množství detailů, biblických staveb a míst, zaplněných davem lidí, mezi nimiž lze rozeznat všechny důležité epizody Kristova velikonočního příběhu, odehrávajícího se současně v jednom okamžiku. Obdobné pohledy či mapy Svatého města, nahlížené ovšem výhradně křesťanskou optikou, četné poutní zprávy, cestopisy i suvenýry, představovaly od pozdního středověku oblíbenou formu průvodců poutěmi, uskutečňovanými virtuálně, tj. v mysli poutníků, kteří se na náročnou i nebezpečnou cestu do Svaté země vydat nemohli, nebo si naopak uskutečněnou pouť chtěli po návratu opakovaně připomínat. Některé z těchto artefaktů, zapůjčených ze státních i církevních sbírek, na výstavě tematicky doplní restaurovanou grafiku.

Zdroj: webové stránky MUO a podklady k výstavám