Geniální malíř Frans Floris dokázal vypít džbán vína jedním douškem

Jedním z nejslavnějších umělců své éry byl bezesporu Frans Floris. Jak však ukazuje Kniha malířství jeho současníka Karla van Mandera, talent byl vykoupen démonem alkoholu.

Frans de Vriendt, známý jako Frans Floris (1515/20–1570) patřil k nejvýznamnějším nizozemským malířům své generace. Jeho sláva přesáhla hranice Nizozemí – italský historik, politik a filosof Francesco Guicciardini (1483–1540) jej vyzdvihoval jako mistra kresby a invence. Architekt, malíř a životopisec florentských umělců Giorgio Vasari (1511–1574) nazval Florise prvním mezi nizozemskými malíři.

Floris se narodil v Antverpách do umělecké rodiny de Vriendt, krátce studoval u Lamberta Lombarda a mezi léty 1541–1545 pobýval v Itálii. Roku 1540 vstoupil do antverpského cechu a po návratu z cest vybudoval prosperující dílnu s množstvím žáků. Zásadně ovlivnil nastupující generaci umělců a získával prestižní zakázky na vybavení kostelů a klášterů po obrazoboreckých bouřích.

Dochovalo se jen několik signovaných obrazů, většina jeho rozsáhlého díla mu je připisována na základě stylové analýzy. Florisův odkaz potvrzuje význam Antverp jako centra manýristického umění severní Evropy.

Malíř a spisovatel Karel van Mander (1548–1606) při sestavování jeho životopisu do Knihy malířství čerpal z řady zdrojů, včetně osobních svědectví Florisových žáků. Vyzdvihoval jeho mistrovství a malířský styl. Připojil také epizody o manželce Claře Boudewijns a umělcově zálibě v marnotratnosti a alkoholu. Díky van Manderově popisu tak před námi stojí umělec obdařený mimořádným talentem, který však měl svou temnou stránku. Díky van Manderovi tak ze slovníkového hesla vystupuje opravdový člověk, s nímž lze soucítit či nesouhlasit.

„Později, když mu štědré odměny za jeho díla do kostelů i jinam přinesly značné bohatství a blahobyt, panovníci i jiní mocní páni jej ale často uváděli v pokušení, leckdy jej svedli na scestí, plýtvali jeho časem, a on začal trpět nemocí v Nizozemí dost obvyklou, tedy pijáctvím, až utrpělo jeho nadání i jeho umění značné újmy, takže byl nakonec považován za stejně velkého opilce jako malíře.“

„Jeho žena, paní Clara Florisová, která, když nebyla v dobré náladě, se dovedla velmi hrubě rozčílit, chovala se vůči pánům neslušně a nebrala na nikoho žádné ohledy. Leckdy si pustila pusu na špacír a chrlila nadávky i na hraběnky z Egmontu a Hoornu, či na své služebné, nedbala rozdílu, a tím často Florise, svého slušného muže dobrých mravů, dosti trápila a jeho ducha ochromovala.“

„Jelikož již proslul tím, že co se popíjení, že co se popíjení týče, snesl Floris skutečně neobvyklé množství; někteří pijani či zvlášť velcí násoskové mu proto záviděli. Mezi jinými i šest statných, avšak také nenasytných muzikantů, basistů z Bruselu, kteří se jednou vydali do Antverp jen proto, aby se na vlastní oči přesvědčili o Florisově pověstné pijácké odolnosti, aby se s ním utkali a poměřili síly. Floris se držel tak statečně, že už během večeře dokázal pokořit tři z nich. Ti se nalití sesunuli pod stůl. Další tři se drželi o něco déle, avšak souboj trval dost dlouho, a tak dva z nich začali blábolit, což Florise povzbudilo: poručil si zvlášť objemný frankfurtský pohár, a tím je oba dostal pod stůl také. Ten poslední, co odolával nejdéle, musel nakonec svého mistra uznat vítězem. Když se totiž v hostinci začal loučit a doprovázel Franse ven k místu, kde už čekal jeho kůň a pět či šest učňů, nechal Frans ještě načepovat džbán červeného rýnského vína, pozvedl jej s tím, že ještě jednou předvede své pijácké umění, a zatímco stál pouze na jedné noze a připíjel si s poraženým hrdinou, dokázal vyzunknout celý džbán jedním douškem, načež nasedl na svého bílého koně a jako naprostý přeborník odjel nocí domů.“

„Častokrát, když se vracel domů, napůl nebo i docela opilý, sáhl ihned po svých štětcích a vykonal vždy ještě veliký kus práce. Zdálo se, jako by toho takto dokázal ještě víc. Anebo v umění hledal rozptýlení pro svou duši. Měl totiž oblíbené rčení, které častokrát opakoval: „Pokud pracuji, žiji, když ustanu, zemřu.““

(Karel van Mander, Kniha Malířství, vydalo Argo v roce 2025, překlad Zuzana Henešová a Ivana Svobodová)

Kniha malířství se více než 400 let po svém vydání dočkala českého překladu a také tvoří osu výstavy Životy. Umělci perem Karla van Mandera. Ta v Muzeu umění Olomouc potrvá až do 11. ledna 2026. Součástí vystavených děl je i rozměrný obraz Franse Florise Svatá rodina z roku 1552 ze sbírky Arcibiskupství olomouckého.