Článek
Jedno ráno zastavil se kůň. Jen ten jediný.
Všechny konstrukce ze dřeva jsou už jen pasivním divadlem ulice, které už ale moc nehraje.
Rozum Tě míjí, a figuríny vrací se do dětství starých.
A najednou zdá se, že všechny věci znovu žijí a mluvit zkouší.
Ty obyčejné, i ty méně. Věci i slova.
Mačkáš tak trochu slzu, která nestačila zmrznout, ale ani k zemi spadnout se jí nechce.
Každý z nás tak pomalu k šibenici cestu vybírá si sám, ač nechce.
Však ošálit se nenech, protože proměny jsou jen chutí, které znáš už dávno.
Ale smích je také slyšet. Ten dětský, ten nevinný, ten, který čisté má své srdce.
Jen koně už osedlat nemůžeš a andělé jsou blízko…
