Článek
Potkal jsem na ulici jednou klauna.
Chvilku stál a chvilku se i smál.
Na malý okamžik zamračenému pohledu barvu zelenou nenuceně dal.
Vyprávěl mi sobě a o lidech, kteří za úspěchem po zádech druhých šplhají tajně. Potichu a místa prvního vzdát se za nic nechtějí.
A pan Klaun než klaunem se stal dal svůj život vlakům.
Dal do nich své srdce, povolání, a pak mrzkou mzdu za odměnu vyplácel mu někdo s pohledem výčitek vepsaných do pohledů na obálku zalepenou.
Dnes prý už nevybavuje si v sobě sám, jak chutná přátelství slibované tolik a láska prý všude přítomná.
Pak křehce se pousmál a pejska Smookyho pohladil s láskou v dlaních ztroskotance. Klobouček znale mistra sundal, na který přišil všechny puntíky světa a na vlak odešel.
Na vlak, který domů ho má odvézt.
