Článek
Doma je to úplně normální. Mamka připraví jídlo, které známe z rodiny, kuchyní se line vůně koření a nikdo se nad tím nepozastavuje. Rýže, čočka, zelenina, kari nebo čerstvé placky. Pro mě je to obyčejný oběd, na který jsem zvyklá odmala. Jenže když si něco podobného vezmu do školy, může být situace trochu jiná.
Stačí otevřít krabičku a někdo se zeptá, co to je. Někdo se zvědavě nakloní, jiný poznamená, že to zvláštně voní. Občas se najde i někdo, kdo udělá obličej, aniž by jídlo vůbec ochutnal. Většinou to nemusí být myšlené zle, ale stejně mě to dokáže rozhodit. Najednou si uvědomím, že to, co je pro mě doma naprosto běžné, může ostatním připadat neobvyklé.
Dřív jsem někdy raději volila obyčejný český rohlík nebo něco, co nebude přitahovat pozornost. Ne proto, že bych indické jídlo neměla ráda, ale protože jsem nechtěla celý oběd vysvětlovat. Nechtěla jsem poslouchat poznámky o vůni, barvě nebo množství koření. Chtěla jsem se prostě v klidu najíst jako všichni ostatní.
Přitom právě jídlo je pro mě jednou z nejhezčích součástí rodinného života. Některé recepty se předávají z generace na generaci a jejich příprava není jen o tom, co bude na talíři. Někdy se při vaření povídá, někdy se všichni sejdou v kuchyni a někdy se recept upraví podle toho, co máme doma. Ne všechno musí být dokonale tradiční. I v naší rodině se indické a české chutě přirozeně prolínají.
Samozřejmě neznamená, že mi chutná úplně všechno. Některá jídla mám raději než jiná a některá bych si dobrovolně nedala ani doma. To je asi stejné jako v každé jiné rodině. Jenže od člověka s indickými kořeny se někdy automaticky čeká, že bude milovat každé indické jídlo a zvládne i to nejpálivější. Když řeknu, že mi něco nechutná, může to ostatní překvapit.
Časem jsem pochopila, že nemusím své jídlo schovávat jen proto, že je jiné. Stejně tak ale nemusím každému vysvětlovat, co přesně jím a jak se to připravuje. Když se někdo opravdu zajímá, ráda mu něco ukážu nebo nabídnu ochutnat. Pokud si ale chce jen dělat legraci, nemusím se tomu smát s ním.
Dnes už se na to dívám trochu jinak. To, že moje svačina voní jinak než svačina spolužačky, neznamená, že je horší nebo divná. Jen pochází z jiného prostředí. A možná by bylo hezké, kdybychom se ve škole dokázali na podobné rozdíly dívat spíš se zvědavostí než s posměchem.
Protože jídlo by nemělo být důvodem, proč se někdo cítí trapně. A už vůbec ne důvodem, proč se má stydět za část své rodiny a kultury.



