Článek
Jednou jsem slyšela rozhovor, ve kterém někdo úplně klidně vyprávěl, že jako dítě dostával od rodičů facky, když neposlouchal. Prý to bylo normální, rodiče to s ním mysleli dobře a díky tomu se naučil respektu. Zaujalo mě hlavně to, jak samozřejmě o tom mluvil. Jako by dítě mělo být vděčné za to, že ho někdo uhodil.
Vím, že v některých indických rodinách se fyzické tresty stále objevují. Někde jde o facku za drzou odpověď, jinde o ránu přes ruku nebo tvrdší trest za špatné známky. Nechci tvrdit, že takhle vychovávají všechny indické rodiny. To by byla nesmyslná generalizace. Ale o tom, že se podobné věci dějí, nemá cenu mlčet.
Já vyrůstám v Česku a na fyzické tresty se dívám jinak. Nedokážu přijmout argument, že rodič může dítě uhodit jen proto, že je jeho rodičem. Respekt přece nemůže znamenat strach. Jestli dítě poslouchá pouze proto, že se bojí další facky, není to podle mě skutečná úcta.
Z indického prostředí znám důraz na poslušnost, úctu ke starším a dobré chování. V mnoha rodinách se očekává, že dítě nebude rodičům odporovat, nebude jim skákat do řeči a bude brát jejich rozhodnutí vážně. Na tom samo o sobě nemusí být nic špatného. I já si myslím, že rodiče si zaslouží respekt. Jenže respekt musí fungovat oběma směry.
Nejvíc mi vadí věta, že rodiče přece vědí nejlépe, co je pro dítě dobré. Možná mají více zkušeností, možná se skutečně snaží dítě ochránit. Ale ani dobrý úmysl nedává nikomu právo ubližovat. Dítě může udělat chybu, může být drzé, může dostat špatnou známku nebo porušit pravidla. Pořád je to dítě, které potřebuje vysvětlení a vedení, ne strach z trestu.
Někdy přemýšlím, jak by se na podobné situace dívali moji čeští spolužáci. Kdybych jim řekla, že někde může být facka považovaná za běžnou součást výchovy, asi by se divili. A možná právě proto je důležité o těchto věcech mluvit. Ne proto, abychom odsuzovali celou jednu kulturu, ale abychom dokázali rozlišit tradici od něčeho, co může dítěti ubližovat.
Indické kořeny pro mě nejsou něco, čeho bych se chtěla vzdát. Mám ráda rodinné tradice, jídlo, svátky i pocit sounáležitosti. Ale nechci automaticky obhajovat všechno jen proto, že to někdo označí za tradiční. Kultura se přece může měnit a každá generace může některé věci dělat jinak.
A kdybych jednou měla vlastní děti, chtěla bych, aby mě poslouchaly proto, že mi důvěřují, ne proto, že se bojí, co udělám, když mě neposlechnou. Pro mě totiž není známkou dobrého rodiče to, že se ho dítě bojí. Ale to, že za ním může přijít i ve chvíli, kdy něco pokazí.
