Válka v Íránu: scénáře poválečného vývoje

Dne 28. února 2026 došlo k bezprecedentní a historicky zlomové eskalaci dlouhodobého strategického konfliktu na Blízkém východě. Spojené státy americké v úzké koordinaci se Státem Izrael zahájily rozsáhlou, multioborovou vojenskou kampaň proti Islámské republice Írán. Tato ofenziva, označovaná americkou administrativou jako „Operation Epic Fury“ (Operace Epická zuřivost) a izraelskými obrannými silami jako „Sha'agat HaAri“ (Řev lva), představuje svým rozsahem, intenzitou a strategickými cíli nejvýznamnější americkou bojovou operaci v regionu od invaze do Iráku v roce 2003 a nejzávažnější izraelskou vojenskou akci od založení státu.1 Cílem této ofenzivy není pouhá demonstrace síly, limitovaná penetrace íránského vzdušného prostoru za účelem vyslání politického signálu, ani selektivní potrestání režimu za jeho předchozí kroky. Jedná se o komplexní kampaň zaměřenou na strukturální paralýzu íránského režimu, absolutní eliminaci jeho jaderného programu, nevratnou degradaci raketového a námořního průmyslu a v konečném důsledku o změnu režimu (regime change).2

Americký prezident Donald Trump ve svém projevu, který kampaň doprovázel, přímo a explicitně vyzval íránské obyvatelstvo, aby využilo vzniklého vojenského tlaku, povstalo proti teokratickému zřízení a převzalo kontrolu nad svou vládou. Vyhlásil přitom zahájení „rozsáhlých a probíhajících bojových operací“, které mají za cíl ukončit sedmačtyřicetiletý nepřátelský vztah mezi Washingtonem a Teheránem, datující se od islámské revoluce v roce 1979.4 Tento rétorický i operační posun představuje dramatický odklon od předchozích doktrín omezování (containment) a přechod k doktríně aktivního rozvrácení nepřátelského státu (rollback).

Vojenské údery se v prvních hodinách operace zaměřily na kritickou vojenskou, průmyslovou a velitelskou infrastrukturu rozprostřenou po celé rozloze Íránu. Hlášeny byly masivní exploze v hlavním městě Teheránu, v centrálních provinciích (Isfahán, Qom, Karadž), na západě země (Kermanšáh, Lorestán, Tabríz) i na strategicky citlivém jihu a jihovýchodě (Búšehr, přístav Bandar Abbás, Konarak a provincie Sístán a Balúčistán).8 Terčem se stala dlouhodobě budovaná a často hluboko pod zemí ukrytá jaderná zařízení. Zasažen byl vojenský komplex Parčin, v němž Írán podle zpravodajských informací urychleně budoval betonový „sarkofág“ kolem zařízení Taleghan 2 (které bylo zasaženo již v říjnu 2024), dále raketové základny a výrobní komplexy, jako je komplex Chodžir v provincii Teherán či zařízení Amind poblíž Tabrízu.9 Extrémně kritickým prvkem první fáze operace byly tzv. dekapitační údery cílící na nejvyšší íránské politické a vojenské vedení.4 Satelitní snímky bezprostředně potvrdily těžké poškození silně zabezpečeného komplexu nejvyššího vůdce ajatolláha Alího Chameneího v Teheránu. Zatímco izraelský premiér Benjamin Netanjahu ve svém projevu naznačil, že existuje mnoho indicií o Chameneího smrti, íránský ministr zahraničí Abbás Aragčí a syn prezidenta Masúda Pezeškjána prohlásili, že jak nejvyšší vůdce, tak prezident útoky přežili a byli přesunuti do bezpečných lokalit.1

Lidské a infrastrukturní ztráty na íránské straně byly okamžité a masivní. Prvotní zprávy a potvrzení ze strany íránského Červeného půlměsíce i státních médií hovoří o minimálně 201 mrtvých a 747 zraněných bezprostředně po první vlně úderů.8 Analýza zasažených cílů ukazuje i na rozsáhlé civilní ztráty, jež mohou mít zásadní vliv na vnímání konfliktu íránskou veřejností. Nejtragičtějším incidentem se stal zásah dívčí základní školy ve městě Mínáb na jihu země, kde mělo v důsledku dopadu munice či jejích trosek zahynout nejméně 40 osob.8

V reakci na kampaň uvalil íránský režim na zemi takřka absolutní informační embargo. Připojení k internetu v celostátním měřítku kleslo na pouhá 4 % obvyklé kapacity a mobilní sítě v mnoha částech Teheránu a dalších velkých měst byly cíleně odpojeny či zarušeny íránskými kybernetickými silami.2 Tento drakonický krok má za cíl nejen omezit únik informací o rozsahu škod a případných ztrátách ve velení směrem k západním zpravodajským službám, ale především znemožnit koordinaci jakýchkoli spontánních protivládních protestů, k nimž vyzýval americký prezident.15 Obyvatelstvo a aktivisté se v omezené míře spoléhají na satelitní připojení Starlink, aby mohli sdílet informace se zahraničními médii.15

Vojenská doktrína Islámské republiky Írán je dlouhodobě založena na principech asymetrického odstrašení a externalizace konfliktu (tzv. předsunutá obrana neboli forward defense). Íránská odpověď na americko-izraelskou ofenzivu byla okamžitá a plně v souladu s touto doktrínou. Režim, čelící zničující konvenční převaze protivníka, aktivoval svůj raketový arzenál a síť regionálních spojenců, aby maximalizoval náklady pro Spojené státy a jejich partnery v Perském zálivu.2

Během několika hodin od zahájení operace Epic Fury odpálily íránské síly (především letectvo a raketové jednotky Islámských revolučních gard) masivní salvy balistických raket a sebevražedných dronů. Tyto útoky nesměřovaly pouze na území Izraele, kde byly hlášeny exploze a aktivace systémů protivzdušné obrany 7, ale plošně zasáhly širokou síť amerických vojenských základen a zájmů na Blízkém východě. Podle tvrzení médií napojených na IRGC bylo zasaženo až 14 amerických základen v regionu.4

Strategickým cílem tohoto plošného úderu je zatáhnout do konfliktu okolní suverénní státy a donutit je přehodnotit svou ochotu hostit americké vojenské kontingenty. Rakety a drony dopadly na území Bahrajnu, kde zasáhly oblast ústředí 5. flotily amerického námořnictva, Kataru (s cílem na obří leteckou základnu al-Udeid, která byla předtím preventivně z velké části evakuována od letounů a ponechána jen s tankery) 8, Spojených arabských emirátů, Kuvajtu, Iráku a Saúdské Arábie.1 Tyto údery měly okamžité civilní i diplomatické dopady. Ve Spojených arabských emirátech zahynula jedna osoba po zasažení šrapnelem v Abu Dhabí a vážně poškozen byl i známý hotel Fairmont na umělém ostrově Palm Jumeirah v Dubaji.8 V Kuvajtu zasáhl sebevražedný dron mezinárodní letiště, zranil několik zaměstnanců a poškodil letištní infrastrukturu.19 V Iráku musely systémy protivzdušné obrany likvidovat hrozby poblíž Erbílu, kde jsou dislokovány koaliční síly.8

Paralelně s přímými údery z íránského území došlo k plné aktivaci zástupných struktur, tzv. Osy odporu. Tato síť proxy milicí, jež byla sice znatelně oslabena izraelskými operacemi v letech 2024 a 2025 (zejména ztrátami v řadách libanonského Hizballáhu a palestinského Hamásu), si stále zachovává značnou operační kapacitu. Z Jemenu deklarovali připravenost k zapojení hútíovští povstalci, kteří začali s přípravami na údery proti námořní dopravě a americkým cílům.2 V Iráku zaútočily americké a izraelské síly na základny milice Katáib Hizballáh (součást Lidových mobilizačních sil - PMF) v oblasti Džurf al-Sachr s cílem preventivně degradovat jejich schopnosti, což vedlo k úmrtí minimálně dvou příslušníků této skupiny a vyvolalo sliby okamžité odvety z iráckého území proti americkým zájmům.4 Velitel ústředního velitelství Khatam ol Anbia, generálmajor Ali Abdollahi Ali Abadi, potvrdil, že Írán hodlá v těchto úderech pokračovat a udržovat vojenskou akci spíše jako dlouhodobou opotřebovávací kampaň než jako jednorázovou odvetu.4

Pochopení možných scénářů vývoje poválečného Íránu nevyžaduje pouze analýzu vnější vojenské destrukce, ale především hluboký vhled do interní odolnosti a potenciální fragmentace jeho bipolárního bezpečnostního aparátu. Aplikace masivní vzdušné kampaně historicky zřídkakdy vede k přímému svržení hluboce zakořeněného režimu bez přítomnosti pozemních sil či bez vypuknutí masivní, organizované a ozbrojené vnitřní vzpoury.6 Strategickou logikou současné kampaně je využití tzv. donucovací páky (coercive leverage) – tedy aplikace kalibrované, avšak zničující vojenské síly s cílem prohloubit stávající štěpení uvnitř íránských politických a vojenských elit a naklonit vnitřní mocenskou rovnováhu ve prospěch frakcí, jež by byly ochotny ke strategické kapitulaci či transformaci státu.6

Íránský bezpečnostní a obranný systém je od revoluce v roce 1979 budován záměrně jako redundantní, paralelní a vnitřně konkurenční, což mělo primárně zabránit hrozbě vojenského převratu.6 Zatímco konvenční armáda (Artesh) má standardní ústavní mandát k obraně teritoriální integrity státu a ochraně hranic proti vnější agresi, Islámské revoluční gardy (IRGC) jsou specificky pověřeny obranou samotné ideologické a politické podstaty Islámské republiky. Z tohoto mandátu vyplývá jejich monopol na potlačování vnitřního disentu, kontrolu nad polovojenskými milicemi Basídž a řízení strategických raketových a jaderných sil.6

Již před eskalací z 28. února 2026 se IRGC potýkaly se značným institucionálním vyčerpáním, frakčním pnutím a výraznými reputačními ztrátami. Ty pramenily jednak z jejich neuspokojivého výkonu během 12denní války s Izraelem v červnu 2025, kdy selhaly íránské systémy protivzdušné obrany, a jednak z nutnosti neustálého, brutálního potlačování domácích protestů, jež zemi sužovaly od konce roku 2025 v důsledku ekonomického kolapsu.6 Naopak Artesh v posledních měsících a letech postupně získával na vlivu v rámci strategického rozhodování státu. Tento posun se projevil jeho posíleným postavením v Nejvyšší radě národní bezpečnosti a klíčovou rolí v nově ustavené Radě národní obrany.6 Artesh je íránskou veřejností vnímán jako méně ideologický, profesionálnější a více reprezentativní vzorek populace než IRGC, což z něj činí potenciálního arbitra v případě vnitřní krize.15

Probíhající údery v rámci operace Epic Fury, jež se cíleně soustředí na velitelská a kontrolní centra IRGC, vojenské základny a raketová sila, mohou tento mocenský monopol gard fatálně narušit. Trumpovo ultimátum z 28. února, jež nabídlo příslušníkům IRGC a dalších bezpečnostních složek imunitu výměnou za složení zbraní, je explicitním pokusem o vyvolání vzpoury a dezerce v jejich řadách.6 Pokud dojde k natolik zásadní degradaci schopnosti IRGC udržovat vnitřní bezpečnost a monopol na státní moc, může být Artesh donucen institucionálně i fyzicky zasáhnout. Klíčovou historickou otázkou pro tyto dny je, zda Artesh upřednostní obranu a přežití stávajícího teokratického režimu a jeho vůdců, nebo přežití samotného íránského státu a národa.6 Tato inherentní tenze dramaticky zvyšuje riziko intra-bezpečnostního konfliktu – tedy vypuknutí otevřené občanské války mezi různými frakcemi íránských ozbrojených sil, situaci dále komplikuje přítomnost vysoce radikalizovaných a ideologicky oddaných milicí Basídž, které by bojovaly za zachování statu quo.6

Vojenská ofenziva zasáhla Írán v momentě jeho nejhlubší biologické a politické tranzice od smrti zakladatele republiky, ajatolláha Rúholláha Chomejního v roce 1989. Osmdesát šest let starý nejvyšší vůdce Alí Chameneí je ústředním gravitačním bodem celého politického a vojenského systému.24 Režim, vědom si zranitelnosti svého personalizovaného vedení v době neustálých izraelských a amerických výhrůžek, se v posledních měsících snažil minimalizovat riziko narušení řízení státu prostřednictvím extenzivního krizového plánování. Chameneí údajně před útoky osobně jmenoval až čtyři potenciální nástupce pro každý klíčový státní a vojenský post, který přímo obsazuje, a delegoval výkonné pravomoci na úzký kruh důvěrníků, v jehož čele stojí Alí Larídžání (bývalý velitel IRGC a předseda parlamentu), pro případ, že by bylo přerušeno spojení s vůdcem nebo by byl usmrcen.21

Toto opatření odráží extrémní paranoiu režimu, posílenou zkušenostmi z války v červnu 2025, kdy izraelské údery dočasně přerušily řetězec velení.26 Přestože jsou dekapitační údery integrální součástí aktuální kampaně a osud Chameneího zůstává po bombardování jeho komplexu nejistý 1, je nutné zdůraznit, že Islámské revoluční gardy nejsou pouze pyramidální strukturou řízenou jedním charismatickým mužem. Jedná se o gigantický vojensko-průmyslový komplex podepřený mnoha mocenskými centry, jež drží kontrolu nad obrovskou částí íránské ekonomiky (včetně stavebnictví, energetiky a pašeráckých sítí pro obcházení sankcí) a spravují sofistikovanou síť regionálních spojenců.7

Odstranění Chameneího by tak s největší pravděpodobností nevedlo k automatickému kolapsu celého systému. Spíše by urychlilo proces, který odborníci pozorují již delší dobu: posílení sekularizované, avšak tvrdé vojenské diktatury generálů IRGC. Vzniklé mocenské vakuum by nebylo vyplněno demokratickými silami, ale těmito generály, kteří by klerikální establishment a civilní vládu zcela odstavili na druhou kolej, případně by si ponechali loutkového duchovního vůdce pouze k zajištění formální náboženské legitimity.25 Výsledkem by byl systém připomínající spíše vojenské junty než islámskou republiku v jejím původním pojetí z roku 1979.

Deklarovaným a ultimátním cílem americké a izraelské strategie je povzbudit íránský lid k masovému povstání a převzetí vlády, což prezident Trump explicitně akcentoval slovy: „Hodina vaší svobody je na dosah… až skončíme naši práci, převezměte kontrolu nad svou vládou“.1 Předpoklad, že vnější, destruktivní vojenský úder automaticky katalyzuje úspěšnou, prozápadní a demokratickou revoluci, však fatálně naráží na hluboké strukturální deficity íránské opozice a na historicky ověřené mechanismy sociální psychologie. Vnější agrese, jež nevyhnutelně přináší civilní oběti a destrukci národní infrastruktury, velmi často vyvolává u obyvatelstva efekt „semknutí se kolem vlasti“ (rally around the homeland). To se ukázalo již po izraelské kampani v roce 2025, kdy i jinak vyhranění domácí kritici režimu pocítili nacionalistický hněv vůči útočníkům.27 Zahraniční vojenská intervence zároveň umožňuje tvrdému jádru režimu delegitimizovat domácí opoziční skupiny tím, že je onálepkuje jako pátou kolonu a zrádce kolaborující s nepřáteli Íránu.27

Íránská opozice je chronicky roztříštěná, ideologicky rozštěpená, politicky paralyzovaná a především – postrádá jakékoliv sjednocující a věrohodné vedení operující přímo na íránském území, jež by bylo schopno rychle a efektivně vyplnit mocenské vakuum v případě náhlého pádu vlády.21 Tuto absenci alternativy lze analyzovat skrze rozbor hlavních opozičních proudů.

Opoziční skupiny:

Monarchisté (Pahlavisté)

Obnova monarchie či přechodná autoritativní vláda, návrat k předrevolučnímu stavu.

Soustředěni kolem Rezy Pahlavího (v exilu). Vyzývají k zahraniční intervenci. Podpora omezena kontroverzním odkazem autoritářství jeho otce a tajné policie SAVAK. Většina národa vnímá Pahlavího výzvy z bezpečí exilu, zatímco domácí demonstranti riskují životy, jako problematické.27

Lidové modžahedínské organizace Íránu (MEK) / NCRI

Údajně sekulární demokratická republika (historicky islámsko-marxistický synkretismus).

Vedení v čele s Marjam Radžávíovou (Paříž/Albánie). Disponují obrovským finančním zázemím a silným lobbingem na Západě (např. v USA). Uvnitř Íránu však mají absolutně nulovou legitimitu. Jsou nenáviděni a vnímáni jako zrádný kult kvůli vojenské podpoře Saddáma Husajna během íránsko-irácké války.27

Republikáni a sekulární demokraté

Vznik sekulární a suverénní republiky, odkaz na odkaz premiéra M. Mosaddeka (svržen 1953).

Intelektuální a akademický proud, rozšířený v diaspoře i doma. Rozdělen osobními ambicemi lídrů. Chybí jim jakákoli vojenská nebo paramilitární struktura k převzetí a udržení moci v období předpokládaného chaosu.27

Reformisté

Pomalé, institucionální reformy zevnitř teokratického systému.

Zcela zdiskreditováni. Éry prezidentů Chatámího, Rúháního i počátky Pezeškjána nepřinesly změnu. Krach jaderné dohody (JCPOA) a neschopnost prosadit svobody vedly k jejich marginalizaci. Společnost je vnímá jako integrální součást represivního aparátu.27

Tato roztříštěnost ukazuje hrozivou politickou prázdnotu. Pokusy dosadit do čela zničeného státu exilové představitele podporované západními zpravodajskými službami (jako v případě úvah o Rezu Pahlavím nebo delegátech MEK) bez organického konsensu obyvatel by u drtivé většiny Íránců okamžitě oživily trauma z roku 1953, kdy intervence CIA a MI6 svrhla demokraticky zvoleného premiéra Mosaddeka, což posléze vedlo k desetiletím autoritářské vlády šáha.27 Tranzice k demokracii instalovaná zvenčí bombardováním nemá v regionu (viz Irák, Sýrie, Libye) funkční historický precedent a experti varují, že „demokracii nelze do země vbombardovat“.27

Ekonomický kolaps, který v Íránu kulminoval na konci roku 2025 devalvací riálu a inflací dosahující k hranici 60 % (u potravin přes 70 %), vyvolal v lednu a únoru 2026 celonárodní protesty ve stovkách měst po celém území.23 Tato sociální bouře představuje pro režim vnitřní krizi nebývalých rozměrů. Pokud však vnější vojenské údery zničí centrální mocenský aparát v Teheránu a roztříští bezpečnostní složky, hrozí, že se hněv a frustrace nepromítnou do budování nového celostátního demokratického řádu, nýbrž do odstředivých, etnicky motivovaných snah o odtržení.

Írán je totiž vysoce diverzifikovaný multietnický stát, v němž Peršané představují pouze mírnou nadpoloviční většinu. Zásadní hrozbou pro integritu státu v případě mocenského vakua je radikální mobilizace ozbrojených etnických a náboženských menšin operujících na geografických periferiích země, především Kurdů na severozápadě, Balúčů na jihovýchodě a v menší míře Arabů v Chúzistánu a Ázerbájdžánců na severu.27

Během aktuálních vojenských úderů a v týdnech jim předcházejících tyto skupiny jednoznačně využily vzniklého chaosu. Na neklidném severozápadě deklarovala již 22. února koalice protirežimních kurdských organizací (pod názvem Koalice politických sil v íránském Kurdistánu) svůj jasný cíl dosáhnout sebeurčení a nastínila vizi pro budoucí administrativní správu kurdských území po pádu režimu.26 Militantní skupiny jako Kurdská strana svobody (PAK) otevřeně provádějí útoky na pozice a infrastrukturu IRGC v oblastech jako Kermánšáh, čímž vážou část íránských bezpečnostních kapacit.33

Na socioekonomicky deprivovaném jihovýchodě, v provincii Sístán a Balúčistán, je situace podobně výbušná. Operují zde radikální sunnitské militantní skupiny, jako je Džajš al-Adl a Lidová fronta Mubarizoun (MPF). V den zahájení války, 28. února, byl například ve městě Íránšahr zastřelen policejní důstojník útočníky z Džajš al-Adl.16 MPF již dříve deklarovala, že bedlivě monitoruje oslabení režimu a bude eskalovat své vojenské operace, jakmile se naskytne příležitost.33 Oběti mezi civilisty při vojenských úderech v těchto oblastech (např. v Konaraku poblíž pákistánských hranic 9) mohou dále akcelerovat protistátní nálady.

Pokud by došlo ke zhroucení centrální teheránské moci, proces balkanizace Íránu by okamžitě vyvolal dominový efekt v celém regionu. Sousední státy by v obavě o svou vlastní teritoriální celistvost byly nuceny vojensky intervenovat. Turecko, které již na hranicích začalo budovat obranné pozice z obavy před přílivem uprchlíků a bezpečnostní hrozbou ze strany kurdských milicí, by s vysokou pravděpodobností zasáhlo do íránského Kurdistánu.34 Podobně by pákistánská armáda tvrdě potlačovala případné balúčské snahy o vytvoření nezávislého Balúčistánu z obavy o vlastní provinciální stabilitu. Ázerbájdžán, s nímž měl Írán v minulosti napjaté vztahy, by mohl využít situace k podpoře iredentistických snah íránských Ázerbájdžánců.27

Na základě průniku vojenských, politických, ekonomických a demografických determinantů současného íránského uspořádání lze projektovat čtyři hlavní, vzájemně se ovlivňující scénáře budoucího vývoje. Analýza vychází z předpokladu, že pozemní okupace Íránu ze strany USA a Izraele je vzhledem k obrovské rozloze země a chybějící podpoře západní veřejnosti pro takový krok vyloučena.

Pokud ústřední instituce režimu přežijí primární fázi vzdušné kampaně, je nejpravděpodobnějším výsledkem extrémní vnitřní radikalizace a sekuritizace státu. Oslabení formálního civilního a klerikálního vedení (umocněné případnou smrtí A. Chameneího) umožní Islámským revolučním gardám převzít absolutní a již nijak neskrývanou kontrolu nad všemi aspekty státu. Írán se transformuje do otevřené vojenské diktatury (označované experty jako „IRGC-stán“).21 Tento zrežim by nahradil slábnoucí islámskou ideologii hypernacionalistickou rétorikou obrany perské civilizace před západní intervencí. Vnitřní represe by dosáhla historických maxim. Geopoliticky by tento Írán prohloubil totální závislost na Moskvě a Pekingu a udržel si snahu o vývoj odstrašujících zbraní a o asymetrickou podporu proxy milicí, jelikož konvenčně by byl zásadně degradován.

Tento scénář se naplní v případě, že úspěšné dekapitační údery a zničení velitelských uzlů IRGC povedou k fatálnímu selhání centralizovaného velení. Zhroucení monopolu na potlačování násilí donutí dosud marginalizovanou, ale vlivu nabývající konvenční armádu (Artesh) jednat z pudu institucionální záchovy a státní odpovědnosti. Artesh by mohl zasáhnout proti zbytku vedení IRGC a milicím Basídž ve snaze obnovit pořádek. Absence sjednocující opozice znamená, že moc by nebyla převedena do rukou civilní demokratické vlády, ale rozpoutal by se vleklý, vícestranný ozbrojený konflikt mezi různými vojenskými frakcemi, loajalisty, nově zformovanými povstaleckými radikály a etnickými milicemi. Írán by de facto následoval trajektorii Sýrie nebo Libye – proces označovaný jako „syrizace“ – což by vedlo k rozsáhlé destrukci zbytků infrastruktury a hrozbě obří migrační vlny.6

Nejpesimističtější scénář pro regionální stabilitu. Pokud by se státní aparát zhroutil náhle a s drtivou silou, periferní etnické regiony (Kurdistán, Balúčistán, arabský Chúzistán) vyhlásí de facto autonomii či nezávislost. Bývalí velitelé IRGC by se v takovém prostředí stáhli do bašt v perském centru a operovali by jako lokální vojenští magnáti (warlordi) těžící z kontroly nad omezenými zdroji (zbývající těžba a pašování).27 Do tohoto mocenského vakua by nepochybně vojensky vstoupili sousední aktéři (Turecko, Irák, Pákistán, případně Ázerbájdžán) za účelem pacifikace příhraničních území a vytvoření „bezpečnostních zón“. Írán by přestal existovat jako funkční, unitární státní entita.

Přestože cíle prezidenta Trumpa znějí maximalisticky (změna režimu, konec 47 let starého konfliktu), dynamika eskalace, obavy amerických voličů ze zavlečení do další nekonečné války a astronomické dopady na globální ceny energií mohou americkou administrativu přinutit k revizi cílů. Pokud Írán prokáže odolnost a svou asymetrickou odvetou (odpalováním raket na infrastrukturu GCC a narušováním námořní dopravy) způsobí nepřijatelné ekonomické ztráty globální ekonomice, může USA tlaku ustoupit. Ostatně íránští diplomaté těsně před válkou nabízeli v ženevských a ománských jednáních ústupky podobné podmínkám JCPOA (např. omezení obohacování uranu na 3,6 %).26 V tomto scénáři by vojenská kampaň po několika týdnech utichla a režim by si – byť se zdecimovaným vojenským průmyslem, poškozenou ekonomikou a bez jaderného programu – formálně udržel moc na základě nové donucovací diplomatické dohody.6

Probíhající vojenské údery v rámci operace Epic Fury by kriticky zdevastovaly represivní schopnosti Islámských revolučních gard (IRGC) a vychýlily tak domácí mocenskou rovnováhu. Íránský lid by využil tohoto oslabení a zmatku k celonárodnímu povstání. Klíčovým momentem by byla „maximální míra dezercí“ – konvenční armáda (Artesh) a část pragmatičtějších příslušníků bezpečnostního aparátu by odmítly chránit hroutící se režim a přidaly se na stranu obyvatelstva. To by zabránilo vzniku mocenského vakua a propadu do chaosu, který nastal například v Iráku po pádu Saddáma Husajna.

Ustanovení sekulární přechodné vlády

K moci by se dostala přechodná exilová a domácí koalice (jako jednu z možností nabízí exilový princ Reza Pahlaví), která by okamžitě spustila 180denní „nouzovou fázi“. Ta by měla za úkol stabilizovat zemi, zajistit bezpečnost a udržet v chodu ekonomiku i státní instituce. Ekonomická obnova by se opírala o expertní plány, jako je například připravený Iran Prosperity Project, který má zemi pomoci k rychlé hospodářské transformaci.

Úplné rozpuštění struktur IRGC

Islámské revoluční gardy by byly formálně rozpuštěny a jejich nejvyšší představitelé a osoby zodpovědné za potlačování protestů by stanuli před soudem. K zajištění trvalého rozpuštění IRGC by však nestačilo pouze odebrat jim zbraně. Muselo by dojít k naprosté a systematické demontáži jejich gigantických finančních, korporátních a korupčních sítí. Tento krok by byl nezbytný k tomu, aby si bývalí velitelé gard za nahromaděné bohatství nezačali skrytě kupovat politický a mediální vliv v nově vznikajícím státě.

4. Zásadní obrat v zahraniční politiceNový stát by okamžitě a prokazatelně ukončil svůj vojenský jaderný program a přestal financovat regionální teroristické skupiny a milice (tzv. Osu odporu). Írán by se naopak otevřel spolupráci se Západem a regionálními partnery, čímž by se zbavil ekonomických sankcí.

Ústava a svobodné volby

Během stabilizační fáze by přechodná vláda připravila půdu pro volby do ústavodárného shromáždění. Zástupci íránského lidu by vytvořili novou ústavu postavenou na sekularismu, demokracii a ochraně menšin. Tato ústava by byla následně předložena ke schválení v celonárodním referendu, po němž by proběhly první svobodné volby do parlamentu, kterým by přechodná vláda odevzdala moc.

Jakýkoli masivní konflikt s Íránem přináší enormní globální geoekonomická rizika. Ústředním bodem makroekonomického dopadu války je Hormuzský průliv. Tento úzký pás moře představuje nejkritičtější strategický úžinový bod (chokepoint) světové energetiky, kterým denně protéká přibližně 20 až 30 % globálních dodávek surové ropy (více než 13 milionů barelů denně) a obrovské objemy zkapalněného zemního plynu (LNG).21 Írán opakovaně pohrozil zablokováním průlivu a toto riziko aktivně testoval například ostrým vojenským cvičením „Chytrá kontrola Hormuzského průlivu“ ve dnech těsně předcházejících válce, kde mimo jiné představil nové námořní protiletadlové systémy Seyed-3.21

V předvečer útoků se referenční ropa Brent obchodovala na úrovni přibližně 72,87 USD za barel, tlumena tehdejším výhledem na tržní převis poptávky a rostoucí americkou produkcí.37 Mezinárodní finanční instituce a experti trhu (JPMorgan, ING, Barclays) však očekávají dramatický vývoj ihned po otevření světových trhů. Prognózy indikují, že cena Brentu okamžitě vyskočí z důvodu paniky a nárůstu rizikové geopolitické prémie k úrovni 80 USD za barel, s potenciálem ataku hranice 100 USD za barel, dojde-li k fyzickému poškození těžebních, rafinačních nebo distribučních zařízení.37 Riziko není jen hypotetické; íránská asymetrická taktika již v září 2019 (útok na saúdské zařízení Abkajk) dočasně vyřadila 5 % celosvětové produkce.37

Ačkoli úplné a dlouhodobé vojenské zablokování Hormuzského průlivu potopením plavidel nebo kladením min by bylo pro Írán samotný sebevražedné – zabránilo by to jeho vlastním omezeným vývozům a fatálně by to popudilo Čínu, která odebírá až 80 % exportu z ostrova Charg 37 – i částečné narušení dodávek by mělo zničující efekt. Zvýšené pojistné sazby na plavidla a asymetrické útoky drony či rychlými hlídkovými čluny by podnítily inflační vlnu v západních ekonomikách.43 V reakci na to uspořádalo sdružení osmi hlavních těžařů aliance OPEC+ (včetně Saúdské Arábie a SAE, které se rovněž ocitly pod palbou) krizové jednání. Namísto plánovaného drobného zvýšení těžby o 137 000 barelů denně připravuje podstatně masivnější využití svých rezervních kapacit, aby trh uklidnilo a minimalizovalo tlak, který by na USA v době blížících se kongresových voleb (midterms) vyvíjely rostoucí ceny pohonných hmot.46 Z globálního finančního pohledu se pak očekává masivní přesun kapitálu do dolarových aktiv, což posílí americký dolar a stlačí výnosy státních dluhopisů.37

Tato válka testuje pevnost aliancí napříč geopolitickým spektrem a přináší hluboké dilema pro klíčové velmoci, jež v posledních letech budovaly s Íránem strategické partnerství v rámci formování anti-západního bloku. Rozbor postojů ukazuje meze tohoto spojenectví.

Ruská federace ústy svého ministerstva zahraničí okamžitě a ostře odsoudila americko-izraelské údery. Ruská diplomacie je označila za „předem plánovaný a nevyprovokovaný akt ozbrojené agrese vůči nezávislému členskému státu OSN“ pod fiktivní záminkou obav z jaderného programu a varovala před uvrhnutím Blízkého východu do propasti eskalace a možnou „radiologickou katastrofou“ zasažením jaderných reaktorů.47 Ačkoli Rusko dodává Íránu klíčové technologie a zbraně (v prosinci 2025 s ním například podepsalo tajnou smlouvu na dodávku sofistikovaných protiletadlových systémů MANPADS Verba 40) a pořádá společná námořní cvičení, reálná vojenská intervence na záchranu Teheránu ze strany Moskvy je vyloučena. Moskva cynicky profituje ze vzestupu cen ropy a z faktu, že asijsko-pacifický a blízkovýchodní konflikt masivně váže strategické zdroje USA, jež by jinak směřovaly například k podpoře Ukrajiny. Prezident Vladimir Putin navíc aktuálně balancuje, neboť si nechce zcela zavřít dveře k možné ekonomické dohodě s prezidentem Trumpem.49

Čínská lidová republika, která pro íránskou ekonomiku zajišťuje absolutní záchranné lano odkoupením zlevněné, sankcionované ropy (což Teheránu šetří až 7 miliard dolarů ročně 51), vyzvala k okamžitému zastavení vojenských akcí a respektování teritoriální suverenity.36 Peking však ke konfliktu přistupuje s pragmatickou opatrností a dlouhodobým výhledem. Přes formální status komplexního partnera Čína nikdy nenabídla Íránu explicitní bezpečnostní garance (jako se to ukázalo například při čínské nečinnosti po zajetí venezuelského prezidenta Madura ze strany USA 52). Nicméně svržení režimů v Íránu a Venezuele, zemích, na kterých závisí velká část dovozu čínských surovin, by vážně ohrozilo energetickou bezpečnost Pekingu, a z pohledu USA jde tak o velkolepý zisk ve velmocenském boji s Čínou.21

Nejzásadnější bezprostřední dopad má ofenziva na spojenecké státy GCC. Ačkoliv se země jako Saúdská Arábie, Bahrajn a SAE staly formálně spojenci USA s americkými bezpečnostními garancemi, čelí nyní masivnímu bezpečnostnímu dilematu. Staly se nedobrovolným hromosvodem íránského raketového hněvu a byly nuceny Teherán ihned odsoudit. Největší ránu utržila ománská diplomacie – Omán léta sloužil jako zadní kanál pro americko-íránskou komunikaci. Ománský ministr zahraničí Badr Albusaidi neskrýval zděšení nad tím, že bombardování zlikvidovalo měsíce pečlivého vyjednávání v předvečer dohody.36 Na mezinárodním poli pak USA získaly podporu svých tradičních anglosaských spojenců – Velké Británie (z úst premiéra K. Starmera), Austrálie a Kanady.24 Uvnitř samotných Spojených států ofenziva vyvolala ostrou polarizaci; zatímco republikáni (např. senátor John Cornyn) krok chválí jako osvobození íránského lidu, někteří demokraté (senátoři Bernie Sanders či Tim Kaine) útoky kritizují jako neschválené Kongresem a nebezpečnou eskalaci do ničivé války bez předchozího mandátu.13

Jedním z nejproblematičtějších aspektů uvažování o post-válečném uspořádání Íránu v případě úspěšného svržení režimu jsou apely některých opozičních a amerických kruhů na okamžité zahájení mezinárodně financované rekonstrukce. Hojně skloňovaný koncept jakéhosi „Marshallova plánu pro Írán“ je však odtržen od tvrdé reality selhávajících států a chybí mu základní předpoklady, jež umožnily úspěch v poválečné Evropě.55

Marshallův plán po druhé světové válce uspěl, protože evropské národy měly funkční, byť zdevastované byrokratické aparáty, sdílely demokratické hodnoty a existovala silná vůle k vzájemné politické a ekonomické integraci.56 Aplikace takového balíku do rozvrácené země na Blízkém východě naopak historicky vede k tomu, že se finanční injekce stanou pouze kořistí pro válčící frakce a zkorumpované sítě zprostředkovatelů. Paradoxním důkazem selhání nation-buildingu z vnějšku v tomto regionu je přitom vlastní, tragický pokus Íránu. Dokumenty ukořistěné po svržení syrského prezidenta Bašára Asada v prosinci 2025 v Damašku odhalily existenci íránského, 33 stran dlouhého „Marshallova plánu“, jehož cílem bylo vybudovat v poválečné Sýrii síť energetických, kulturních a politických vazeb na úkor masivních půjček. Tento megalomanský záměr skončil opuštěnými stavbami (např. elektrárna Latakia společnosti Mapna Group), vyrabovanými aktivy a nenávratnou finanční ztrátou pro Írán přesahující 30 miliard dolarů.57 Pád Íránu do občanské války by vyžadoval mnohonásobně vyšší prostředky bez jakékoli garance stability.

Reálná, udržitelná obnova post-islámské republiky by nezbytně vyžadovala návrat obrovské a vysoce vzdělané íránské globální diaspory. Tito lidé disponují kritickým finančním a intelektuálním kapitálem potřebným k řízení hospodářství, k němuž mají hluboké kulturní vazby.55 Kapitál se však nevrátí do prostředí, jemuž chybí jasná a vymahatelná vláda práva, striktní ochrana soukromého majetku, robustní právní instituce a inkluzivní politický systém chránící náboženské i etnické menšiny. Naopak, jak ukazují zkušenosti z Iráku (zničující de-baasifikace) či Afghánistánu, pouhé rozvrácení mocenského aparátu diktatury bez jasného zaplnění prázdného prostoru funkční správou vytváří chaos horší než původní autokracie.55

Západní analytici varují, že v případě plné de-islamizace a de-institucionalizace (např. propuštění statisíců příslušníků IRGC a byrokratů) by země byla zaplavena perfektně vycvičenými, po zuby ozbrojenými a ideologicky frustrovanými nezaměstnanými jedinci, připravenými vytvořit ničivé povstalecké hnutí. Dokonce i ryze humanitární a symbolické úkony by po válce nesly obrovská bezpečnostní rizika – například případné zacházení s tělesnými pozůstatky zabitých kleriků či vůdců jako A. Chameneí by, při nesprávném přístupu, mohlo okamžitě zradikalizovat náboženské masy a položit základy pro vznik mučednických kultů a sekt.55

Začátek vojenské operace Epic Fury 28. února 2026 neznamená konec hrozby ze strany Íránu, nýbrž vstup do vysoce nebezpečné, nepredikovatelné a strukturálně křehké fáze konfliktu, s potenciálem nevratně proměnit architekturu Blízkého východu a trvale destabilizovat globální bezpečnost. Letecká a raketová kampaň vedená Spojenými státy a Izraelem sice prokazatelně fyzicky devastuje odstrašující vojenské schopnosti, dekapituje politické a vojenské velení a dočasně eliminuje nebezpečí jaderného průlomu 1, nicméně jakákoli strategická analýza varuje, že pouhé masivní nasazení vzdušné síly proti hluboce zakořeněnému a paralelně strukturovanému státnímu aparátu nespouští plynulý přechod k funkční demokracii.6

Scénáře nastíněné výše jednoznačně indikují, že pokud nebude vojenský tlak rychle kompenzován udržitelnou diplomatickou a politickou strukturou řešení, případné svržení režimu uvolní temné demografické a etnické síly dřímající pod povrchem moderního Íránu. Riziko vypuknutí plnohodnotné občanské války (střet mezi oslabenými strukturami IRGC a posíleným Arteshem), spojené se separatismem na etnických hranicích Kurdistánu a Balúčistánu, dramaticky převyšuje vyhlídky na ustavení stabilní, prozápadní vlády vedené roztříštěnou a vnitrostátně nelegitimní exilovou opozicí.6

Pro Spojené státy představuje probíhající íránská odvetná reakce, zhmotněná v plošných útocích na americké základny v šesti zemích regionu a hrozba asymetrického uzavření Hormuzského průlivu s devastačními dopady na globální ceny ropy 4, klasickou ukázku externalizace obrany, kdy se režim snaží zachránit pomocí eskalace.7 Západní stratégové tak nyní čelí nutnosti volby mezi zatažením Západu do vleklé a astronomicky drahé pozemní protipovstalecké kampaně na ochranu ropných tras (které se prezident Trump rétoricky bránil) a nutností hledat diplomatické řešení z pozice dosažené destrukce kritické infrastruktury.7

V kontextu historických traumat a politické reality íránské společnosti nevyplní propast, jež hrozí po teokratické vládě, iluzorní demokratické projekty připravené v západních think-tancích. S vysokou mírou pravděpodobnosti ji zaplní tvrdá ruka armádních složek či vznik nepřehledné mozaiky vzájemně se vraždících warlordů. Pro mezinárodní společenství a energetické trhy znamená 28. únor 2026 zahájení bolestivé éry adaptace na permanentní ohnisko nestability, jež bude diktovat svou cenu celé globální ekonomice.