Jsme skutečně vzorem pro své děti?

Včera jsme měli ve škole představení dětí ke dni matek. V jedné třídě jsem viděla plakát, jak by se měly děti chovat. V podstatě odpovídá tomu, co po nich chceme my rodiče. Mimo jiné je učíme slušnosti a toleranci k ostatním, ale sami se tak mnohdy nechováme. Pokud má někdo jiný názor než my nebo se snaží být úspěšný a podělí se o svou radost s ostatními, tak se na něj někteří sesypou jak vosy na bonbon. Úspěch a snaha se totiž v naší zemi neodpouští. Tady je prostě obvyklé sedět s rukama v klíně a kritizovat ostatní.

Kdyby to byla konstruktivní kritika, měla bych radost, jelikož mě může posunout dál a ukázat mi možnosti zlepšení. Ovšem z prázdného jízlivého komentáře je mi spíše smutno. Kam se vytratilo to dobré jádro, které nám rodiče vštěpovali? Je opravdu pro nás tak těžké se navzájem spíše podpořit? Dětem pomalu tleskáme za každý dílčí pokrok, abychom je motivovali. Ale málokdo dokáže druhému dospělému vyjádřit totéž. Mnohé bereme jako samozřejmost. Péči ženy o děti a domácnost poté, co dorazí zchvácená z práce. Usilovnou práci manželů a partnerů, aby uživili rodinu a mohla si rodina dopřát i něco navíc. Místo prostého slůvka děkuji si raději budeme stěžovat. Na to, že se žena nestará o sebe a o muže. Na to, že je muž dlouho v práci a nemá čas a energii hrát si s dětmi. Protože to je součástí naši mentality. A já se ptám, kdy u nás došlo k tomuto přeprogramování? Kdy jsme se přestali radovat z prostých maličkostí?

Vím, že je těžké žít v dnešní uspěchané době. Jsou na nás kladeny nároky ze všech stran. Díky internetu možná máme pocit, že se mají ostatní lépe, protože to přeci dokazují jejich fotky na sociálních sítích. Není ovšem na mně, abych to posuzovala nebo ještě lépe jim napsala pořádně peprný komentář.

Na našem národu mě fascinuje jedna věc. Máme obrovské srdce. Dokážeme se spojit pro sbírky potřebným. Dokážeme se uskromnit, když je to potřeba. Dokážeme vyskočit přes půl metru do výšky jen proto, že je mistrovství světa v hokeji. Tak třeba jednou dokážeme být k sobě ohleduplní, milí a respektující se navzájem.

Nepředpokládám, že se jako mávnutím kouzelného proutku něco změní a lidé všeobecně přestanou hejtovat. Ač jsem životní optimista, nejsem naivní. Prostě jsem měla potřebu sdílet své myšlenky s vámi. Proč? Třeba si jednou přečtu komentář, co mě posune dál nebo mile pohladí po duši. Obojí potřebuji a nestydím se za to. U mých dětí vidím dnes a denně jak jsou rádi za pochvalu a to je chválím docela často. Je naprosto normální, že se odůvodněná pochvala líbí i nám. Je to totiž ukazatel toho, že jdeme správným směrem.