O výchově trochu jinak

O výchově dětí bychom mohli mluvit nekonečně dlouho.

Já vás ale nemíním takto zdržovat, jen mi, prosím, dovolte krátké zamyšlení.

Už ve chvíli, kdy jsem zjistila, že čekám miminko, jsem uvažovala, jak vše kolem něj zvládnu, co mu dokážu předat, naučit… Až postupem času jsem pochopila jednu věc.

Vychovávat děti je jako hrát šachy s velmistrem. Můžete mít promyšlenou takřka celou hru, ale ten váš malý protihráč vám jedním krokem strategii zhatí. A vám nezbývá nic jiného než začít znovu. Občas je i nejasné, kdo se vlastně od koho učí. Díky našim dětem se stáváme trpělivější a kreativita z nás úplně čiší. Hlavně maminky najednou získávají schopnosti supermana, když se snaží skloubit péči o děti s péčí o domácnost a ještě by si měly najít čas na sebe a na utužování partnerského vztahu. Takhle kouzlit nedokázal ani Houdini.

Jedno kouzlo bychom však obecně provést mohli. Začít s výchovou u sebe. Mít se více rádi. Být tolerantní k ostatním a k jejich chybám. Pomáhat těm, co to potřebují, místo kritiky a výsměchu. Děti se nejvíce učí napodobováním ostatních. Tak jim pojďme ukázat, jak být dobrým člověkem. To přece není otázkou možností, peněz nebo prostředí, ve kterém žijeme. Je to pouze naše volba a odhodlání začít.

Děti nepotřebují drahé hračky ani poslední výkřiky techniky. To jen my chceme před svým okolím vypadat lépe, že jim je umíme dopřát. Děti potřebují nás, naši plnou pozornost, lásku a pochopení. Námi nastavené hranice. Tak jim to vše dejme. Bez pocitu, že nám něco uniká, že nic nestíháme, nemáme domácnost jako ze škatulky a na stole 5chodové menu.

Nechme je také dělat chyby, i my je děláme. Mnohdy právě i ve výchově. Jsme přespříliš úzkostliví, někteří naopak povolí svým dětem zbytečně moc, až není občas poznat, kdo je vlastně rodič. Já sama občas tápu, kde je ten zlatý střed. Neberte, prosím, moje slova jako nějakou výtku nebo návod. Věřím, že se každý milující rodič snaží, co nejlépe umí. A proto bych si přála, abychom se občas v dnešním uspěchaném světě zastavili a jen tak pobyli se svými ratolestmi. Nemusíme je pořád něco učit, někdy prostě stačí být tady pro ně.

Strávený čas s našimi dětmi nám nikdo už nevrátí. Ale taky nikdo nevezme. Je to naše nejlepší investice, kterou i oni jednou zúročí tím, že se stejně budou chovat ke svým dětem. A proto i já už končím a vypínám počítač. Můj syn se už budí a já chci mít ruce volné pro něj, abych ho mohla obejmout. Tu moji malou nejlepší investici.