Spolupráce je příležitost, jak udržet i malé venkovské školy

Text: Zuzana Kudrová

Původní profesí jste učitel. Proč jste ze školství odešel?

Po vysoké škole jsem nastoupil na civilní službu do Jedličkova ústavu v Praze. Později jsem tam pracoval jako učitel a také jako zástupce ředitele školy. Když mi bylo dvaatřicet odešel jsem z Prahy a přestěhoval se do Ratměřic. Začal jsem učit na základní škole v Louňovicích pod Blaníkem, ale po půl roce tam byl v rámci optimalizace zrušen druhý stupeň. Nastoupil jsem tedy do integrovaného centra sociálních služeb. Zhruba po dvou letech života v Ratměřicích jsem se rozhodl kandidovat na starostu. Uspěl jsem a tuto funkci vykonávám už dvacet let. Moje pedagogická kariéra tak bohužel skončila poměrně brzy.

Přesto je vzdělávání jedním z témat, kterým se věnujete dodnes. Pojďme se přesunout k vaší současné roli předsedy Asociace společenství obcí ČR. Společenství obcí je poměrně nový institut. Můžete přiblížit, proč vznikl a jaký je jeho smysl?

Společenství obcí reaguje na dva dlouhodobé fenomény ve veřejné správě. Tím prvním je, že česká veřejná správa je kvůli velkému počtu malých obcí velmi roztříštěná a její výkon není dostatečně efektivní. Naší odpovědí ale není obce rušit. Naopak říkáme: zachovejme je a vytvořme nad nimi platformu, která jim umožní některé činnosti vykonávat společně.

Za druhé je tu skutečnost, že v Česku existuje dlouhá tradice meziobecní spolupráce. Funguje u nás přibližně sedm stovek dobrovolných svazků obcí, jejich kvalita i zaměření jsou ale velmi rozdílné. Chtěli jsme proto odlišit skutečně multifunkční svazky od těch, které vznikly jen kvůli jednomu konkrétnímu účelu, například kvůli škole nebo kanalizaci.

Společenství obcí má být partnerem státu a zároveň pomocníkem obcí. Každá obec může být pouze v jednom společenství, které odpovídá za strategický rozvoj daného území. Cílem je vyčlenit z množství dobrovolných svazků ty, které skutečně fungují a dokážou rozvíjet celý region.

Vy sám jste dlouhodobým zastáncem meziobecní spolupráce. Proč by podle vás obce měly spolupracovat? Jaké jim to přináší výhody?

Spolupráce je přirozená na všech úrovních života. Kdo nespolupracuje, odsuzuje se k samotě. U obcí to platí úplně stejně. V roce 2010 Ratměřice získaly titul Vesnice roku. Když jsme se představovali hodnotitelské komisi, už tehdy jsem říkal, my jsme malá vesnice a byli bychom ještě menší, kdybychom nespolupracovali s těmi okolo.

Malá obec nemusí mít vlastního specialistu na každou agendu. Stačí, když je takový odborník k dispozici v rámci společenství obcí. Stejně tak nemá smysl, aby si každá obec sama připravovala složité dotační projekty. Pokud mají stejnou potřebu i okolní obce, mohou projekt připravit společně, rozdělit si náklady a spolu ho také realizovat. Stejně důležitá je spolupráce v dopravní obslužnosti, sociálních službách nebo ve vzdělávání.

V oblasti vzdělávání může společenství obcí pomoct konkrétně jak?

Vidím hned tři roviny. Tou první je samotný provoz škol. Malé školy jsou finančně náročné a jejich zřizovatelé nesou velkou zodpovědnost. Přitom řadu činností lze sdílet, například účetnictví nebo další administrativu. Díky tomu mohou školy fungovat efektivněji a ušetřené kapacity zacílit jinam.

Dále je to podpora ředitelů a učitelů. Malé školy bývají často na všechno samy. Přesně takovou zkušenost mám i já z doby, kdy jsem učil. Ředitelé i učitelé mnohdy nemají s kým konzultovat svoji práci ani nikoho, kdo by jim poskytl metodickou podporu. Právě proto dává smysl vytvářet společné týmy, které mohou pomáhat ředitelům, učitelům i zřizovatelům a zároveň podporovat spolupráci mezi školami.

Dobře je to vidět třeba na podpůrných profesích. V našem regionu má jen votická škola, kde je nějakých 600 dětí, dost žáků na to, aby měla nárok na sociálního pedagoga. Ostatní školy tuto možnost nemají, protože tam je méně než 180 dětí, což je limit. Když se ale podíváme na region jako celek, dostaneme se na počet žáků, který umožňuje financovat více těchto odborných pozic, konkrétně 2,5 úvazku. Sociální pedagog nemusí působit jen v jedné škole, může pracovat napříč regionem. Totéž platí pro školního psychologa nebo speciálního pedagoga.

A třetí rovina?

Ta se týká samotných učitelů. Kdyby školy více spolupracovaly, nemuseli by učitelé na malých školách učit předměty, které nejsou jejich odborností. Často vzpomínám na vlastní zkušenost z malé školy v Louňovicích. Každý ročník měl vždy jen jednu třídu a já měl aprobaci na dějepis a tělesnou výchovu. Jenže bylo potřeba odučit celý úvazek. Nakonec jsem učil i přírodopis, pracovní vyučování a dokonce i hudební výchovu. Řekli mi, hraješ v kapele, tak to zvládneš. Jenže já jsem ani neznal noty.

Kdyby byl učitel součástí školské právnické osoby – i když mnohým se to možná líbit nebude – mohl by vyučovat jen svůj obor. Jeden den by učil dějepis v Jankově, druhý třeba v Miličíně. Stejně tak by bylo jednodušší řešit například suplování. Obecně jde tedy o to sejmout z ředitelů to „IČO“, které je podle mě stejně jako u obcí důvodem administrativního přetížení, a tím jim uvolnit ruce.

Jak daleko jste s tímto modelem u vás na Voticku?

V tuto chvíli intenzivně jednáme s řediteli i se starosty. Mluvíme především o konkrétních přínosech – například o možnosti sdílet podpůrné profese nebo o finančních výhodách, které společné fungování přináší. Svazková škola se všemi funkcemi je ale až vrcholem celé pyramidy. Je skvělé, že začínáme spolupracovat s nadačním fondem Eduzměna, protože to je takový první schůdek, který nám otevírá dveře zase trochu víc mluvit o integraci. Připravujeme strategii, která má ukázat, co všechno by dávalo smysl sdílet a co by znamenalo vytvoření školské právnické osoby.

Zní to, jako by spolupráce přinášela samé výhody. Setkáváte se přesto i s obavami starostů?

Ano, samozřejmě. Je to velmi podobné tomu, co jsme zažívali při vzniku společenství obcí. Tehdy někteří starostové říkali, že je to první krok k rušení obcí. Podobné obavy dnes zaznívají i ze škol. Někteří se bojí, že společné fungování je jen předstupněm jejich zániku. Já ale říkám, že je to právě naopak. Ve školské právnické osobě mají všechny obce svůj hlas bez ohledu na velikost. Už zakládací smlouva může obsahovat pojistky, například právo veta obce, na jejímž území škola stojí. To znamená, že škola nemůže být zrušena proti vůli místní samosprávy.

A je tu další silný argument, kterým je demografický vývoj. Pokud školy nezačneme provozovat efektivněji a nenajdeme způsob, jak sdílet některé činnosti, budou malé školy stále dražší. Pak skutečně může přijít stát s vlastním řešením. Když ale budou školy spravovat společně samotné obce, zůstane rozhodování v regionu. A to je podle mě ta nejlepší záruka, že se bude rozhodovat s ohledem na místní potřeby.

Už jste zmínil, že Voticko začalo spolupracovat s nadačním fondem Eduzměna. V novém školním roce u vás vznikne Centrum podpory vzdělávání, jehož cílem je podporovat kvalitu vzdělávání v území a které funguje jako dlouhodobý odborný partner pro školy i jejich zřizovatele. Proč jste se přihlásili do výběrového řízení pro nové regiony?

Kutnohorsko, kde probíhal pilotní projekt Eduzměny, je takřka za rohem a průběžně jsme sledovali, co se tam děje. Důležitou roli sehrál také Tomáš Feřtek, který o průběhu projektu napsal knihu Mapa změny. Žije u nás v regionu a dlouhodobě s námi spolupracuje v rámci místního akčního plánování. Pravidelně nám přinášel inspiraci a informace o tom, co se na Kutnohorsku daří. Díky tomu jsme měli k celému projektu velmi blízko, takže ve chvíli, kdy se otevřela možnost zapojit se, bylo rozhodnutí poměrně přirozené. Spolupráce mezi obcemi fungovala už dřív, a díky tomu jsme mohli s Eduzměnou přijít také za starosty. Ptali jsme se jich, jestli jim projekt dává smysl a jestli jsou připraveni finančně se na něm podílet. Odpověď byla jednoznačně pozitivní.

Co od Eduzměny ve vašem regionu očekáváte?

Ředitelé nám opakovaně říkají, že potřebují někoho, kdo jim pomůže s rozvojovými aktivitami a převezme část organizační a administrativní zátěže. Tohle velmi výstižně popisuje ředitelka votické školy Marcela Kratochvílová. Říká, že na začátku školního roku má spoustu plánů, připraví koncepci, nastaví cíle, ale během několika měsíců ji každodenní administrativa úplně pohltí. Centrum podpory vzdělávání by jí mohlo pomoct vrátit se ke strategickému řízení školy a věnovat se tomu, co je opravdu důležité. Očekávám tedy větší podporu vedení škol a také lepší koordinaci spolupráce mezi řediteli i učiteli.

Stejně důležitá je ale i spolupráce mezi starosty. Dnes spolu běžně řešíme dopravu, odpadové hospodářství nebo další společné služby. Školství ale dosud stálo trochu stranou, každý starosta řešil hlavně svou školu. Bavili jsme se spolu třeba o odměnách pro ředitele nebo o dílčích provozních věcech, ale jen výjimečně jsme diskutovali o tom, jak se školám skutečně daří.

Jak byste chtěl, aby vypadalo vzdělávání na Voticku za pět let?

Přál bych si, aby každé dítě na Voticku mělo možnost chodit do kvalitní školy bez ohledu na to, v které obci žije. Aby mezi městskými a venkovskými školami nevznikaly zbytečné rozdíly a všechny děti měly srovnatelné podmínky. Přál bych si také, aby zřizovatelé spolupracovali a společně investovali nejen do školních budov, ale především do kvality vzdělávání. Důležitá je pro mě i větší prostupnost škol. Dnes se například stává, že rodiče dávají děti už na první stupeň do větší školy, protože se obávají pozdějšího přechodu. Chtěl bych, aby podobné obavy zmizely a rodiče věděli, že kvalitní škola je i v jejich obci.

Myslím si, že vzdělávání by se mělo stát jednou z hlavních priorit rozvoje celého Voticka. Pokud za pět let budou starostové takto vnímat školství a budou do něj společně investovat energii i prostředky, budu to považovat za úspěch. A samozřejmě ideální by bylo, kdybychom na Voticku měli svazkovou školu. Aby děti mohly využívat to nejlepší, co jednotlivé školy nabízejí – ať už půjde o kvalitní tělocvičnu nebo třeba robotickou laboratoř.

Co byste vzkázal regionům, které o podobné spolupráci v oblasti vzdělávání teprve uvažují?

Ať nečekají, až je dožene demografický vývoj nebo ekonomická realita. Chápu starosty, kteří mají obavu, že by za jejich působení mohla zaniknout škola. Myslím si ale, že je potřeba změnit úhel pohledu. Spolupráce není hrozbou, je příležitostí, jak školy udržet. Doporučil bych každému regionu, aby pracoval s daty, dobře jim rozuměl a díval se na školství v širších souvislostech, nejen z pohledu jedné školy nebo jedné obce. Jsem přesvědčený, že současný systém dlouhodobě udržitelný není. O to důležitější je začít hledat nové cesty včas.