Článek
Paní doktorko, řekněte mi, co vás přivedlo k medicíně a dětem?
Asi to byla touha dělat smysluplnou práci a občas někomu pomoci. A s dětmi se mi asi komunikuje lépe než s dospělými, i když samozřejmě hodně komunikujeme i s rodiči, takže je to takové na všechny strany.
Co vás na vaší profesi nejvíce baví a co vás naopak nejvíce vyčerpává?
Baví mě práce s lidmi, baví mě opravdu se snažit jim pomoci. Někdy je toho ale moc — nabalují se další povinnosti, noční služby a podobně. To je samozřejmě s přibývajícím věkem čím dál víc vyčerpávající.
Jaký je pro vás typický den na oddělení?
Máme hlášení, předávají se pacienti, včetně nově přijatých. Pak mívám většinou ambulanci, nebo děláme bronchoskopie tady na sálku. Odpoledne mám opět ambulanci, případně dělám konzilia na lůžkovém oddělení, kde leží i naši respirační pacienti.
Jaké diagnózy nebo onemocnění vaše oddělení léčí nejčastěji?
Je to směs všeho – jsme dětská interna, takže se staráme nejen o naše pneumologické pacienty, ale také o děti se záněty ledvin, se záněty plic, o různé infekce i mnohé neurologické diagnózy a podobně.
Jak moc se liší léčba malých dětí od léčby dospělých?
U malých dětí jsme částečně odkázáni na rodiče, na komunikaci s nimi a na to, jak dokážou interpretovat potíže svého dítěte.
A je to často i o určité zkušenosti, o tom „šestém smyslu“ a podobně. Nemůžeme se vždy spolehnout na to, že nám děťátko všechno samo řekne.
Co vás na dětech jako pacientech nejvíce baví? A co vás tito malí pacienti naučili o životě?
Asi upřímnost. Malé dítě vám nesimuluje ani nedisimiluje, prostě řekne: „Mě to baví, nebaví, bolí, nebolí.“
Existuje nějaký moment, kdy si řeknete: Tohle je ten důvod, proč tu práci dělám?
Asi jsou to právě chvíle, kdy cítím důvěru ze strany rodiče nebo samotného pacienta a mám opravdu pocit, že jsme pomohli nebo vyléčili. Máme ale i mnoho chronických pacientů, se kterými se dlouhodobě potýkáme. O to důležitější je pro nás ta zpětná vazba od pacienta – ta je pro mě nejcennější.
Co by podle vás měl mít každý dobrý lékař, kromě odbornosti?
Kromě odbornosti by měl být určitě empatický, trpělivý a měl by umět naslouchat, protože pacient často svým popisem potíží diagnózu v podstatě sám naznačí. A hlavně by s věkem neměl vyhořet – měl by si tyto vlastnosti udržet a mít i jakýsi „šestý smysl“.
Co by podle vás měl mít každý dobrý lékař, kromě odbornosti?
Kromě odbornosti by měl být určitě empatický, trpělivý a měl by umět naslouchat, protože pacient často svým popisem potíží diagnózu v podstatě sám naznačí. A hlavně by s věkem neměl vyhořet – měl by si tyto vlastnosti udržet a mít i jakýsi „šestý smysl“.
Nemyslíte, že dnes jako společnost máme trochu tendenci očekávat, že zdravotnictví udělá všechno za nás, i to, co dříve bývalo na rodičích?
Trochu ano. Myslím si hlavně, že se vytrácí předávání zkušeností z generace na generaci. Rodiny už nežijí pohromadě s babičkami, a tak lidé častěji hledají rady na internetu nebo u kamarádek. Potom nemají dostatečné základní povědomí o lidském těle a o tom, jak fungují úplně základní věci.
Myslíte si, že si čeští lékaři a sestry zaslouží lepší finanční i společenské ohodnocení?
Myslím si, že ano. Už za dobu, co pracuji, je vidět určitý úpadek. Finančně je navíc znát rozdíl mezi nemocničními a privátními lékaři. Tato práce je velmi náročná a skutečně si zaslouží lepší ocenění, i to finanční.
Pokud byste měla vybrat jednu věc, kterou by české zdravotnictví mělo udělat hned jinak, co by to bylo?
To je těžká otázka na „hned“, to by byla krásná odpověď. Myslím si, že máme určitou rezervu v osvětových nebo informačních kampaních, aby se pacienti tolik neztráceli v záplavě informací z Googlu. Bylo by skvělé mít jeden spolehlivý portál, kde by našli ověřené a zaručené informace.
Nadační fond Naše plíce vypsal veřejnou sbírku na zdravotní přístroj – kašlací asistent – pro vaše dětské oddělení. Mohla byste vysvětlit, co to je za přístroj, co dělá a komu pomáhá?
Ano. Tento přístroj pomáhá především s kašlem a odhleňováním dětem, které nedokážou efektivně odkašlávat. Využívá se hlavně u dětí chronicky nemocných, zejména u těch s nervosvalovými onemocněními, dětskou mozkovou obrnou nebo jinými genetickými syndromy, které jim znemožňují mít dostatečnou svalovou sílu k účinnému vykašlávání.
Tudíž v nich hlen zůstává a dochází ke komplikacím ve smyslu zánětů průdušek a zápalů plic. Tento přístroj jim dává naději, že každá obyčejná rýma už nebude končit komplikovaným zápalem plic.
V čem konkrétně by se pořízení kašlacího asistenta promítlo do péče o tyto pacienty?
Především v tomto. Přístroj bychom rádi používali na oddělení pro hospitalizované pacienty a zároveň bychom díky němu mohli vytipovat i děti, které by si následně mohly přes specializované centrum požádat o přístroj přímo domů.
Co byste vzkázala lidem, kteří uvažují, že na tento přístroj a na sbírku přispějí?
Vzkázala bych jim, že i malý příspěvek může pomoci v tak základní věci, jako je schopnost odkašlat a zbavit se hlenů, což je pro některé pacienty velmi obtížné, i když je to reflex, který si běžně vůbec neuvědomujeme.
Tak já vám moc děkuji, paní doktorko, za příjemný rozhovor.
Děkuji.
