Článek
Pane primáři, co vás přivedlo k medicíně a k dětem?
Asi moje rodina, protože oba moji rodiče jsou dětští lékaři. Můj starší bratr taky, takže jsem je asi následoval.
Pamatujete si moment, kdy jste si řekl, že tohle je vaše poslání?
Nevím, jestli jsem to někdy nazýval posláním, ale vždycky se mi zdálo, že to bude smysluplná práce, že budu mít život naplněný něčím, co dává smysl. A to se mi líbilo.
Co vám tahle práce vzala a co vám naopak dala, co byste jinde nezískal?
Dala mi určitě to, co jsem říkal. Ten pocit, že dělám něco, co je smysluplné a dává mi takový pocit celoživotní seberealizace. A asi trošku vzala mé rodině více času, který bych jí mohl věnovat. Obzvlášť ty služby v noci, a o víkendech, to je taková celoživotní věc, kterou tomu člověk musí odevzdat.
Co vás děti naučily o životě a o lidech?
Děti mě naučily, že jsou mnohem odolnější, než si myslíme. Často mnohem chytřejší, než si myslíme. Zvládnou toho mnoho a to, že je dobré k nim nepřistupovat jako k příliš malým.
V čem se péče o dětské pacienty za poslední léta nejvíce změnila?
Mění se toho velká spousta. To, co se změnilo třeba, nevím, co přesně myslíme, posledními léty. Kdybych to vzal třeba od roku 1989, za těch uplynulých 30 let se radikálně změnila doba pobytu v nemocnici. Řada nemocí se léčí účinněji, děti mohou být hospitalizované kratší dobu a mnoho věcí se dnes řeší ambulantně.
Každý rok sledujeme s úžasem, že se objevují nové léky, které jsou schopné léčit nemoci, o kterých jsme si mysleli, že na ně žádné specifické léky nebudou. Příkladem je třeba cystická fibróza, kde se v posledních letech objevily fantastické léky. Takže ty změny jsou průběžné a neustále.
Byl někdy okamžik, kdy jste měl pocit, že ta práce je příliš náročná a pak přišlo něco, co vám připomnělo, proč tu práci vlastně děláte?
Já si nevzpomínám, že by mi někdy připadla ta práce příliš náročná. Má svoje nároky neustále, ale samozřejmě asi někdy jsem mohl být v pokušení, přijmout nějakou práci, kde bude možná za méně pracovních hodin k dispozici větší odměna. Ale jak jsem říkal předtím, tak asi bych nerad dělal práci, která by mi nedávala ten pocit, že má smysl.
Změnili se podle vás v Češi v tom, jak přistupují ke zdraví? Nečekáme, že doktoři spíše všechno udělají za nás a nejlépe ihned?
To se určitě změnilo hodně. Už i právně se to změnilo. U nás byl přijatý před přibližně deseti lety nový občanský zákoník, který změnil právo tak, že se lékaři nemají chovat paternalisticky vůči dospělým pacientům a to, co chce ten pacient, ta vůle toho pacienta, je zkrátka důležitější. Takže pokud si ten pacient chce poškozovat svoje zdraví, tak má tu svobodu. A u dětí to tak úplně není. Z našeho hlediska asi naštěstí. Právně to tak zatím taky není.
Ale myslím, že to, co se změnilo je to, že se rodiče častěji obracejí na právníky. Častěji podávají stížnosti a častěji se utkáváme s nepříjemnými situacemi tohoto typu.
Mluví se o tom, že mladí lékaři odcházejí do zahraničí. Co myslíte, že by je udrželo více tady?
Rozumný, spravedlivý systém jak vzdělávání, tak odměňování vůči jiným profesím v naší ekonomice i vůči jednotlivým lékařským profesím vzájemně.
Jaký máte názor na přístup pojišťoven? Podporují moderní přístroje nebo spíš brzdí pokrok?
Já myslím, že pojišťovny podporují moderní přístroje. Je pro ně jenom velmi těžké rozhodovat, co podpořit více a co podpořit méně. Tam ta úplná spravedlnost je někdy obtížná k nalezení.
Má podle Vás české zdravotnictví příliš léčebný a málo preventivní charakter? Dá se to změnit?
Prevence není nikdy dost, účinné prevence. Takže určitě by se leccos dalo změnit a vylepšit, ale obecně si myslím, že zvlášť v pediatrii, v tom našem oboru, to na prevenci bylo vždy hodně založené. To je určitě dobře a myslím, že se to v České republice snažíme udržovat.
Nadační fond Naše plíce vypsal veřejnou sbírku na přístroj kašlací asistent. Co přesně kašlací asistent dělá a proč je pro vaše oddělení tak důležitý?
Máme některé děti, které mají buď akutní, nebo chronické plicní problémy, které vedou k tomu, že mají, jednoduše řečeno, znečištěné dýchací cesty a plíce, hlavně zvýšené množství hlenů. A může to být způsobeno zánětem akutním nebo chronickým. A ten kašlací asistent je schopný pomoci v očišťování těch dýchacích cest, zkrátit tu dobu léčby a učinit ji úspěšnější.
Dá se říct, že tento přístroj může zachránit život?
Nechtěl bych asi úplně tvrdit, že na našem pracovišti by tomu tak bylo, ale ve specializovaných centrech takovéto přístroje asi jsou schopné určitě zachraňovat život, prodlužovat život pacientům s velmi závažnými diagnózami.
Co byste vzkázal lidem, kteří přemýšlejí přispět do sbírky na tento přístroj?
Jestli máte nějaké peníze navíc, třeba pár korun, tak zvažte, jestli to není dobrý účel – pomoci dětem, aby se jim lépe dýchalo.
Pane primáři, já vám moc děkuji za příjemný rozhovor.
Já taky děkuji.
