Článek
Kdo byla ve skutečnosti Ada, mladá žena, kterou vidíme ve svatebních šatech na obálce vaší knihy?
Je to moje skutečná praprababička, Němka z Olomoucka. Na fotce je jí 18 let, manželovi bylo o rok víc, tedy 19. Nejmenovala se Ada, ale Heda, celým jménem Hedwig Müller. Právě tahle fotka byla jedním z impulsů, proč po té historii začít pátrat. Praprababička byla půvabná, zajímalo mě, co zažila a jaký měla osud. Navíc jsem si všimla, že je podobná mé dceři, má totiž stejné rysy v obličeji. Je to důkaz toho, že člověk před vlastní historií neuteče a dědíme geny po prapředcích. O to víc mě zajímalo, jací vlastně byli ti mí a čím si prošli.
Vaše kniha pojednává o odsunu Němců. Loni na toto téma v krátkém sledu vyšlo hned několik knih. Čím to podle vás je? Vyrovnal se konečně národ s nějakým tabu a je připravený o něm mluvit?
Upřímně, čekala jsem na knížku právě kvůli téhle tematice negativní reakce. I proto jsem si mimochodem dávala extrémní pozor na to, abych měla vše fakticky správně a nijak nehodnotila popsané události. Nechala jsem čtenáře, ať si názor udělají sami. A víte co? Nepřišla mi ani jedna jediná negativní reakce nebo recenze. I to svědčí o tom, že jsme jako národ připraveni o těchto tématech mluvit. A i proto se teď možná objevila taková vlna knížek a filmů s touto tematikou. Já se do ní strefila, ale jde o shodu náhod. Téma jsem nosila v hlavě dlouho.
Co vás k němu přivedlo?
Je to moje rodinná historie, pro mě navíc opředená tajemstvím. Chtěla jsem ho dopátrat, a tak trochu splatit dluh své rodině. Je to historie, která měla skončit v propadlišti dějin, a mlčelo se o ní i u nás doma. Snad jsem trochu přispěla k tomu, že se to změní. To byla má hlavní motivace.
Když jste se spojila s historikem Martinem Hájkem, který se poválečnému dění na Olomoucku věnuje do hloubky, zjistila jste něco, co vás opravdu překvapilo, šokovalo, rozhořčilo?
Šokovalo mě, že po skončení války existoval tábor pro Němce, kde vládly esesácké mravy, docházelo tam k mučení a vraždění nevinných lidí, na kterých se sadisticky vyžívali místní dozorci, často polokriminální živly. Šokovalo mě, že tam umíraly i děti. A taky mě šokovalo, k jakému týrání lidí tam docházelo a že se o tom mlčelo tolik let. Maximálně o tom tématu vyšla někde velmi stručná a krátká zmínka v historických publikacích. Pořádně a zevrubně to téma z mého pohledu zvedl právě až Martin Hájek ve své diplomové práci.
V Olomouci stále žije část vaší rodiny – vracíte se tam? Tuším, že se teď na mnohá místa díváte úplně jinýma očima. Víte něco o tom, jak a jestli vůbec všechny ty události reflektují lidé, kteří tam teď žijí?
Olomouc byla do roku 1918 převážně německé město, žilo v ní víc Němců než Čechů. Nevím, do jaké míry si to místní uvědomují, já sama jsem to dlouho netušila. Olomouc je mé rodné město, kde jsem strávila rané dětství. Jsem nadšená z toho, jak se Olomouc vyvinula a jak to tam žije. Pokaždé si říkám, že je to jedno z nejhezčích měst, co znám. Po napsání knížky a prostudování všech materiálů jsem se vypravila i na místa, o kterých píšu. Našla jsem si Hodolany a nedaleké místo, kde stál obávaný tábor. Taky jsem prozkoumala hřbitov s pamětní deskou na poválečné události. Deska je mimochodem zastrčená až na okraji hřbitova a moc se o ní neví, stejně jako o všech těchto událostech. A je to škoda.
Ivana Tomková a Anežka Dudková
Veronika Jonášová: Ada
