Článek
Potkala jsem ji před jedenácti lety ve vršovické kavárně, když jsem připravovala biografii o básnířce z pasťáků Vladimíře Čerepkové. Seděly jsme tenkrát u červeného vína a Marie vyprávěla: o tom, jak si s Vladimírou od jedenácti let vytvářely domov, který nikdy pořádně neměly, jak si v parcích půjčovaly od osamělých paní psy a učily je chodit po žehlících prknech, jak v obchodech kradly pribináčky a vyslýchala je policie, i jak se na schodištích praly s domovnicemi, když táhly špinavého bernardýna přes vydrhnuté schody. Byly to svobodné divoké duše: když v jinonickém parku objevily zapomenutý sníh, v kterém se odráželo únorové slunce, svlékly se a radostně se v tom sněhu vyválely. „Bylo to úplně zázračný. Pak jsem to v životě ještě několikrát zopakovala, ale nikdy už to nebylo ono,“ svěřila se mi Marie. Vyprávěla syrově a nemilosrdně, bez jakékoli sebelítosti, a já před očima najednou viděla tu vykořeněnou vinohradskou holku, která vyrůstala bez táty, s bratrem, který ji mlátil, a melancholickou matkou, která nakonec přišla o rozum.
„To tvoje neštěstí, maminko, to nechci,“ říká Mariina autobiografická hrdinka a zároveň tu nešťastnici v sobě přijímá: stejně jako její matka přece chodí s rukama v kapsách a se špičkami nohou ven…
Jediná kniha Marie Benetkové Zlatý z nebe
Po smrti matky zůstala sama se svým bratrem a divokými kamarádkami: o nocích tančila a vysedávala s Vladimírou v poetické vinárně Viola a přes den jako vyučená pekařka sázela na pásy rohlíky a poslouchala ubíjející drby kolegyň, až toho jednoho dne měla dost. Za socialismu však musel každý někde pracovat anebo šel do vězení jako „příživník“, a tak se Marie dobrovolně nechala zavřít do blázince, ale „nakonec se z vděčnosti k blázinci rozhodla nezneužívat pohostinství psychiatrického oddělení a vrátila se zpátky do světa.“
Mariina kamarádka Vladimíra se mezitím stala slavnou básnířkou a Marie se jí chtěla vyrovnat a začala psát básně taky, než ji Vladimíra v jednom z opileckých záchvatů utřela: „Já jsem velký umělec, a ty seš hovno!“
A pak Marie potkala muže, který změnil její život, hudebníka Vratislava Brabence. Byl podobným solitérem jako vyučená pekařka a nádherně se s ním pilo a bdělo až do rána. Začali spolu pracovat v zámeckém parku a společně se probouzeli ve statku u Měšic, kam se na víkendové koncerty sjížděl snad celý underground: Vráťa hrál na saxofon, Charlie Soukup na kytaru a Marie k tomu zpívala… Z komuny na Zlatém kopci vytěžil Vráťa song a Marie povídku, kde popsala i každodenní jízdy do práce na koni. Ale pak je ze Zlatého kopce vyhnali, Vráťu zatkli a Marie musela svoji kobylku prodat, aby měli na Vráťova advokáta. O spravedlnost tenkrát nešlo: v procesu s kapelou The Plastic People of the Universe Vráťu odsoudili za to, že hraje údajně sprosté písničky. Když se po osmi měsících vrátil, vzali se a podepsali Chartu 77. Ve Zlatým z nebe to popsala: „A jsme zase v průseru, pomyslela si, když ho podepisovala. Třásla se jí ruka.“
Marie Benetková–Brabencová se stejně jako její muž zařadila mezi nepřátele státu. Podepisovala petice, a když zavřeli Charlieho Soukupa, napsala o téhle soudní frašce povídku Charlie. S Vráťou pásli krávy v Krušných horách, ale nakonec je nenechali dělat ani to. Byli pod čím dál větším tlakem Státní bezpečnosti, která se je snažila vyhnat z republiky v akci ASANACE. Po jedné z estébáckých „návštěv“ Marie předčasně porodila - její druhé dítě, holčičku, doktoři nezachránili a v Marii se něco zlomilo. „Od tohoto okamžiku nebude chtít v této zemi zůstat,“ píše, „teď chtěla jenom někam do ticha a do tmy, zbavit se příběhu vlastního života.“
Marie Benetková na archivním snímku
Manželé Brabencovi odjeli z komunistického Československa do Rakouska, ale jejich revolta je hnala dál, až na druhý konec světa do hlubokých lesů a nekonečných jezer na západě Kanady. Prošli si tam tvrdým emigrantským životem, daleko od intimity dávných přátel, hospod i nočních tahů s kapelou. Marie prodávala vysavače, dělala izolátorku domů, starala se o staré a nemocné a učila jógu. Ale také tam hřebelcovala vlastní koně, plavala v křišťálových vodách a celé hodiny sledovala tření lososů, nad kterými kroužili orli bělohlaví…
Při jedné ze svých pražských návštěv mi Marie ukázala rukopis, který o sobě a životě s Vráťou v útržcích psala, už dlouhé roky. „Píšu si to jen tak pro sebe, a nevím, co s tím, asi nic,“ řekla. Ten rukopis neměl ani konec ani začátek, jen sled scén, které byly tak krásné, že by bylo škoda je nechat jen tak viset ve vzduchoprázdnu. A tak jsme sedly k čaji a vínu a řetězily je do příběhu. Svou první a nádhernou knížku už Marie nepokřtila. Z Kanady od ní přicházely zprávy čím dál zmatenější; psala o „zatmění slunce i hlavy“, o zauzlování, zmatku a neklidu. A pak se odmlčela úplně. „Jsem nějak dost rozhozená nějak nejistá co činím a tak vlastně nečiním nic. Není to úplně tak, pár dní jsem pracovala v pěstírně marihuany a už zase ne… Počasí, nekonečný liják nepřidá. A tak jsou po ránu první kolibříci, a když nekrmím do devíti, vztekle bzučej za oknem a já se hned vrhám na schůdky a zavěšuji sladký lektvar,“ napsala mi před lety v posledním mailu.
A jejím posledním přání bylo, aby rodina její popel rozprášila v Pacifiku.
*
Alice Horáčková (1980) se narodila v Praze a vystudovala Fakultu sociálních věd UK. Prodávala německé autory v pražském knihkupectví, pro deník Mladá fronta Dnes psala literární rozhovory a recenze, v Akademii věd popularizovala vědecké objevy a zásadní rok prožila v Berlíně. Její první kniha Vladimíra Čerepková (Argo, 2014), životopis beatnické básnířky, byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého a cenu Magnesia Litera pro objev roku. V druhé knize 7× ve vedlejší úloze (Argo, 2016) zpovídala Ivana M. Havla, Helenu Landovskou, Janu Navrátilovou a další sourozence výjimečných lidí. Následovala románová zpověď Neotevřené dopisy (Argo, 2018), inspirovaná skutečným příběhem Aleny T., vdovy po známém výtvarníkovi.
Vzpomínku na Marii Benetkovou napsala na přání Vratislava Brabence, svého vršovického souseda
