Článek
Když byl George R. R. Martin požádán svým přítelem, spisovatelem a editorem Robertem Silverbergem o novelu do jím připravované antologie Legendy (1998), byla to nabídka, která se neodmítá. Martin sice se svým románem Hra o trůny (1996) slavil slušné úspěchy, ovšem v knize se mělo jeho nedávno vytvořené Západozemí představit čtenářům hned vedle příběhů ze zavedených světů jako Zeměmoří Ursuly K. Le Guinové, Temná věž Stephena Kinga či Zeměplocha Terryho Pratchetta… A přestože už měl mít druhý díl Písně ledu a ohně odevzdaný (považte, Střet králů nakonec vyšel až celé dva roky po úvodním svazku série), pustil se souběžně i do psaní slíbené novely.
Jeden vypravěč a jedno místo
Původně to měl být příběh Tyriona ještě před Hrou o trůny, nicméně nakonec se Martin vydal téměř o sto let před události svého románu. Novela Potulný rytíř představila statného Dunka, „co vypil truňk, tupého jak lenochův meč“ a jeho páže Egga, drzého a mazaného kluka s nápadně holou hlavou. A místo mohutného toku vyprávění, v němž je příběh popisován řadou postav s různými úhly pohledu, je tu jen jeden vypravěč a jen jedno místo, na kterém si během turnaje novopečený ser Duncan Vysoký touží vydobýt slávu, anebo snad ztratit vše, aniž by tušil, jak moc toho nakonec bude v sázce. Železný trůn tou dobou stále náleží Targaryenům, ovšem jejich draci jsou už minulostí a spolu s jejich vymřením se objevují jiskřičky vzpoury mocných rodů, které si kdysi tito mocní dobyvatelé podrobili.
G. R. R. Martin: Rytíř Sedmi království
Martin tu i na omezeném prostoru zdařile představuje řadu rozmanitých postav a v pozadí si hraje rovněž s kontrastem mezi rytířskou ctí, intrikami a zlovolností některých mocných, jež mnohdy tak lehce sklouzává až k šílenství. Ústřední dvojice je natolik poutavá, že nemohlo zůstat pouze u jednoho příběhu, ostatně autor ve své tvorbě vždy tíhnul k sériím příběhů, přestože je jen málokdy dokázal uspokojivě uzavřít. A tak se Dunk a Egg posléze objevily ve volně navazujících příbězích Přísežný meč (2003) a Tajemný rytíř (2010) a nebýt seriálu Hra o trůny (2011 až 2019), možná bychom se dočkali i dalších, původně slibovaných pokračování. Nakonec v knize Rytíř Sedmi království (2015) sice najdeme jen tři výše zmíněné novely, nicméně ani tak nezůstalo pouze u nich.
Obsazení na jedničku
Letos se nám představila první série stejnojmenného seriálu, která adaptuje úvodní novelu Potulný rytíř. A adaptace je to nepochybně skvělá. HBO znovu dokazuje, že pokud má oporu v Martinově literární předloze, pak je výsledek po všech stránkách vydařený. Ostatně tvůrci věnovali pozornost každému detailu a výsledek je výpravný ve všech ohledech, od turnajového prostředí až po kostýmy a další detaily ze života Západozemí (ve vzpomínkách se dokonce na chvilku vrátíme do Blešího zadku v Králově přístavišti).
Ovšem největší pochvalu se sluší věnovat obsazení. Peter Claffey jako Dunk i Dexter Son Ansell v roli Egga odvádějí skutečně dobrou práci a chemie mezi nimi slibuje mnohé i do budoucna, nicméně ocenit musím především Daniela Ingse jako sera Lyonela Baratheona, jenž si užívá role šlechtice po právu zvaného Smějící se bouře, a Bertieho Carvela jako čestného prince Baelora „Kopílama“ Targaryena. Oba si veškeré své scény kradou pro sebe. Seriál od samotného začátku až po v mlze se odehrávající krvavý souboj dostál veškerým očekáváním a nebude snadné tyto kvality potvrdit i v dalších sezónách, přičemž si dovolím i odvážné přání poznat slibovanou budoucnost Dunka a Egga i v Martinem nenapsaných dalších sezónách. Jistě, bylo by to riskantní, ale v jádru jde o jednoduché příběhy, tak proč to nezkusit?
#Martin Šust
