Od strachu k překrucování. Podoba diktatury se mění

Klasické diktatury ve 20. století se v rámci svých přísně střežených hranic rozhodly vybudovat nové civilizace založené většinou na nějaké revoluční ideologii (komunismus, fašismus), obvykle ostře se vymezující vůči demokracii. Za tímto účelem každý z nich vybudoval dis­ciplinovanou stranu a brutální tajnou policii. Ne každý diktátor staré školy byl genocidní vrah nebo prorok nějaké utopické víry, ale i ti méně krvelační byli experty na vyvolávání strachu. Teror byl jejich univer­zálním nástrojem.

Koncem století se však něco změnilo. Autoritářští vůdci po celém světě začali chodit na mítinky v oblecích místo ve vojenských unifor­mách. Většina z nich přestala popravovat své protivníky před zaplně­nými fotbalovými stadiony. Mnozí z nich začali létat na každoroční ekonomické fórum do švýcarského letoviska Davos, aby poklábosili s globální elitou. Tito noví diktátoři si najímali agentury specializo­vané na průzkum veřejného mínění a politické poradce, pořádali tele­vizní pořady pro občany, kde odpovídali na jejich dotazy, a posílali své děti studovat na univerzity na Západě. Svou moc nad obyvatelstvem nijak neuvolnili — naopak, snažili se vyvinout účinnější nástroje kon­troly. Přitom všem se však tvářili jako demokraté.

Tento obrat neprovedli všichni autokraté. Severokorejský Kim Čong‑un se stále dobře hodí do alba despotů dvacátého století. V Číně a Saúdské Arábii vládci starý model založený na stra­chu nenahradili, pouze ho digitalizovali. Globální rovnováha se však změnila. Mezi vůdci nedemokratických zemí dnes již není typickým představitelem totalitní tyran jako Josif Stalin nebo sadistický řezník jako Idi Amin. Je to uhlazený manipulátor jako maďarský Viktor Orbán nebo singapurský Li Sien Lung — vládce, který předstírá, že je pokorným služebníkem lidu.

Hlavní cíl zů­stává stejný: monopolizace politické moci. Dnešní vládci si však uvědomují, že v současných podmínkách není násilí vždy nutné, a dokonce ani užitečné. Místo aby občany terorizoval, obratný vládce je ovládá tím, že pozmění jejich přesvědčení o světě. Místo tvrdé represe noví diktátoři manipulují s informacemi. Přesně jako spin doktoři v de­mokratických systémech, kteří překrucují zprávy, aby vyzněly v jejich prospěch, a tím si zajišťují přízeň. Jsou to spin diktátoři.

Sergej Gurijev a Daniel Triesman, autoři knihy se stejnojmenným názvem, nastiňují vývoj autoritářství a popisují metody, které diktátoři nového střihu používají, aby se udrželi u moci. Autoři prohledali existující databáze, shromáždili infor­mace o autoritářských vládách a sesbírali vlastní nové údaje. Ty po­tvrdily, že skutečně došlo k nápadnému posunu od diktatury strachu k diktatuře spinu. Na tyto statistiky se v průběhu knihy odvolávají, věnují jejich seznamu celou jednu kapitolu. Další po­drobnosti rozepsali ve svých článcích v časopisech a další grafy a ta­bulky lze nalézt online na stránkách www.spindictators.com. V knize se zaměřují pouze na typické případy a příběhy.

Jak k tomu posunu od diktatur strachu ke spin diktaturám vlastně došlo? Vždyť na konci století se zdálo, že nové informační techno­logie, globalizace a ekonomický rozvoj ukončí panování samovládců. Země se modernizovaly a tyranie zastarávala. Tento optimismus nevydržel dlouho. Během několika let se šíření svobody zastavilo a nastalo něco, co někteří badatelé rychle označili za „demokratickou recesi“.

Tlak na modernizaci a globalizaci a všeobecná menší tolerance k násilí prakticky ve všech společnostech napříč kontinenty automaticky nevedla k většímu smyslu pro demokracii, ale často pouze k adaptaci politiky směrem k alespoň většímu zdání kompetentnosti, atraktivity a zjemnění metod vládnutí a manipulace. Podle autorů si tuto adaptaci mezi prvními osvojil singapurský vládce Li Kuang jao, který se poučil z chyb svého předchůdce, jenž násilným potlačením studentského protestu ztratil popularitu a byl odvolán. V celé Eurasii autoritáři považovali Liho za průkopníka. Čínští vládci posílali do Singapuru celé delegace, aby se novým postupům vládnutí Li Kuang jaa naučili. Prezident Putin mu udělil prestižní ruský Řád cti. Kazašský prezident Nazarbajev přidal Řád přá­telství své země. Poté, co Singapur v roce 2000 založil svůj „koutek řečníků“, se podobné „koutky“ objevily ve dvou moskevských parcích. Singapurský systém skryté kontroly inspiroval ostatní.

Mnoho expertů zpočátku mělo problémy nově vznikající a od sebe se navzájem učící autoritářské systémy někam zařadit. Čím byla Itálie za Berlusconiho, čím Turecko v počátcích Erdoganovy vlády? Hranice mezi nejméně liberální demokracií a nejmírnější spin diktaturou je tenká. Sám autor knihy Sergej Gurijev byl před svým útěkem z Ruska v roce 2013 významným moskevským ekonomem, mimo jiné poradcem vlády pro ekonomické otázky. I on dlouho věřil, že neustále slibované zásadní reformy myslí Putin vážně, pouze ho od tohoto záměru neustále něco odvádí. Než si uvědomil, že žádné reformy nikdy nebyly v plánu a šlo pouze o rétoriku, která ho má déle udržet u moci. Potom si Gurijev začal všímat, jak se navzájem podobají ty jednotlivé režimy, pro které zatím mezinárodní analytici neměli jméno. Když se totiž odhlédne od národních specifik a překročí hranice jednoho státu, vystoupí vzorec. Systém, který má svá pravidla.

Drtivá většina diktatur strachu ve 20. století používala násilí a represe. K přetváření společnosti, získávání zdrojů od obyvatelstva a k potírání a odstrašování opozice. Rozsah masakrů se lišil. Stalin a Mao mají na svědomí desítky milionů mrtvých, jiní diktátoři si vystačili „jen“ s ti­síci nebo stovkami. Většina z nich své násilí záměrně zveřejňovala. Ze zabíjení se stala forma otřesného divadla.

Většina diktátorů dvacátého století zároveň usilovala o komplexní kontrolu nad veřejnými sdělovacími prostředky. Někteří zakázali nebo zná­rodnili všechna soukromá média. Jiní cenzurovali tisk a zastrašovali novináře. Někteří, jako Hitler a Mao, pálili knihy na obrovských hranicích. Jiní, jako Pi­nochet, posílali do knihkupectví vojáky. Sovětský svaz vytvořil expli­citně cenzurní agenturu Glavlit. Tresty bývaly kruté. Nekonformní spisovatelé mizeli ve vězeňských táborech.

Mnoho diktátorů se snažilo své země izolovat. Prakticky všichni diktátoři na okolní svět pohlíželi s podezřením. Nedůvěryhodné návštěvníky, nepohodlné informace a další cizorodé prvky zadržovali už na hranicích. Pokud to technika umožňovala, rušili diktátoři zahraniční vysílání a často cenzurovali nebo zakazovali zahraniční noviny. Mnozí z nich nepouštěli občany ven v naději, že omezí jejich znalosti o světě a ušetří pracovní síly. Ve většině komunistických zemí vyžadovalo vycestování do zahraničí souhlas vlády.

Přední diktátoři dvacátého století se vysmívali parla­mentní demokracii, jak se praktikuje na Západě. Mnozí z nich tvrdili, že budují nové, vyspělejší politické systémy. Postkoloniální vůdci jako ghanský Kwame Nkrumah považovali pluralitní volby za dědictví im­perialistů. Zairský Mobutu jednoduše prohlásil: „Demokracie není pro Afriku.“

Většina klasických diktátorů strachu si zkrátka udržovala moc potlačováním opozice, kontrolou veškeré komunikace, trestáním kritiků, vnucová­ním ideologie, útoky na ideál pluralitní demokracie a blokováním vět­šiny přeshraničních toků lidí a informací. Klíčový princip všech těchto praktik byl jednoduchý: zastrašování. Spin diktatury postavily tato pravidla na hlavu, buď je zjemnily (např. cenzuru) nebo úplně převrátily (ideologie byla zcela nahrazena pragmatismem nebo předstíráním manažerských schopností).

Prvním a výchozím pravidlem je být oblíbený. Na rozdíl od klasických despotů se spin diktátoři musí starat o svou popularitu. Připisují si zásluhy za všechny úspěchy — i za ty, které se staly dílem šťastné náhody —, a budují si tak pověst profesionálů. Jakmile se realita obrátí proti nim, nasadí svou první obrannou linií: její překroucení. Od­lišné je to, jak spin diktátoři zprávy zkreslují. Klasičtí diktátoři strachu zaváděli v rámci své ideologie propracované rituály loajality. Jejich propaganda zastrašovala, mnohdy byla únavná a nudná. Spin diktátoři naproti tomu používají jemnější me­tody a atraktivnější komunikaci — méně maoistické agitky, více marketingu à la Madison Avenue. Liší se i obsah. Tam, kde si vládci dvacátého století libovali v násilných přirovnáních, používají spin diktátoři chytlavější rétoriku kompetence a odbornosti, někdy s trochou socialistické nebo nacionalistické příměsi.

Vůdce, který získal masovou oblibu, využívá svou popularitu k upev­nění moci. Popularita je proměnlivé aktivum, které může klesat i stoupat. Proto má smysl část z ní investo­vat do jiných pák kontroly. Aby spin diktátor zhodnotil svůj vysoký ra­ting, vyhlašuje volby a referenda a po velkolepých vítězstvích si náro­kuje mandát k úpravě politických a právních institucí. Přijímá ústavní změny, obsazuje soudy a regulační orgány loajálními lidmi a upravuje volební obvody, aby si vytvořil rezervu institucionální podpory.

Třetím pravidlem je předstírání demokracie. V současné době se velká většina občanů téměř ve všech zemích — bez ohledu na jejich historii a politický systém — hlásí k demokracii. Celosvětová síť liberálních států a mezinárodních organizací podporuje demokratický styl vlád­nutí. Autokraté, kteří nadále vládnou pomocí strachu, se tomuto ce­losvětovému názoru vzpírají. Spin diktátoři naopak předstírají, že se hlásí ke svobodě.

Spin diktátoři se světu ote­vírají. Většinou toky lidí, kapitálu a dat vítají a hledají způsoby, jak z nich profitovat. Připojují se k mezinárodním institucím a narušují všechny snahy, které by se mohly obrátit proti nim (Turecko jednou vyjde vstříc Rusku, jindy Západu, Maďarsko taktéž), spojenectví nejsou ideologická, ale pragmatická a dočasná. Využívají skrytou infrastrukturu offshorových společností a bank k ochraně svých peněz a kooptaci západní elity.

Posledním — a nejdůležitějším — pravidlem je vyhnout se násilným re­presím, nebo je alespoň skrýt či zamaskovat, pokud k nim došlo. V mo­derní společnosti totiž brutální činy obvykle vůdce zdiskreditují. Pro spin diktátora je viditelné násilí vůči veřejnosti známkou selhání. Po­kud model funguje a vládce je oblíbený, je terorizování běžných občanů nejen zbytečné, ale i kontraproduktivní. Podkopává žádoucí image osvíceného a citlivého vůdce. Namísto zatýkání kritiků za jejich názory si spin diktátorské režimy vymýšlejí obvinění z daňových úniků, pod­vodů nebo mravnostních přestupků, jež pak mohou odradit pisatelovy stoupence.

Shrnuto: spin diktátoři překrucují fakta, aby zvýšili svou oblibu u široké veřejnosti, tuto oblibu využívají k upevnění politické nadvlády, přičemž předstírají, že jsou demokratičtí, vyhýbají se násilným represím nebo je alespoň maskují a své země integrují do okol­ního světa.

Samozřejmě mezi diktaturami existují stupně a přechody.

Obvykle se říká, že nastupující diktátory mohou zastavit jen demokratické instituce. Pluralitní volby, systém ústavních pojistek, právní postupy a nezávislé soudnictví. Tyto demokratické postupy jsou samozřejmě důležité. Ale formální instituce nepůsobí samy o sobě. Často vůdce omezit nedokážou. Podstatou spinové diktatury je skrývání autokracie ve formálně demokratických institucích. Moderní autoritáři manipulují volbami, vyřazují kontrolní mechanismy a pojistky, přepisují ústavy a obsazují soudy loajálními lidmi.

Skutečná ochrana spočívá v aktivním odporu informovaných lidí - s vyšším vzděláním, komu­nikačními dovednostmi a mezinárodními kontakty. Pokud je informovaných lidí hodně a mají dostatek zdrojů, mohou dokumentovat zneužívání moci ze strany úřadů, informovat o něm veřejnost, organizovat sociální a politická hnutí, vést účinné volební kampaně a protesty, hnát šika­nující osoby k soudu a koordinovat činnost s mezinárodními agenturami a zahraničními vládami. Klíčovým úkolem spin diktátora je zabránit tomu, aby informo­vaní lidé narušili jeho popularitu a mobilizovali proti němu veřejnost. Když je státní kasa plná, může své kritiky kooptovat. Pokud se to nedaří, poštvává širokou veřejnost proti informovaným lidem, uráží je, zpochybňuje jejich motivy, označuje je za zrádce nebo elitáře a rozdmýchává kulturní resentimenty.

Sergej Gurijev a Daniel Triesman přesto věří, že pokud se tito vzdělaní lidé nenechají zkorumpovat ani zastrašit a začnou být více aktivní, mají velkou šanci opět zvrátit trend demokratické recese. Podle nich jde v celém vzedmutí spin diktátorů pouze o jakési oddálení demokratizace. Modernizace a globalizace vytvářejí tlak na politickou otevřenost. Spin diktatura je způsob, jakým se vládci brání. Skutečné demo­kracii se vyhýbají tím, že ji předstírají. Ale pokud modernizace a globalizace nepoleví, tento tlak bude sílit. Pokud země nedisponuje vel­kým ropným bohatstvím, dotlačí ji tyto síly nakonec až k demokracii.

Spin diktátoři se tento proces snaží pozdržet, jak jen to jde. Aby toho dosáhli, musejí umlčet informované občany tím, že je kooptují nebo zcenzurují. Současně ale kvůli své popularitě musejí udržovat ekonomický růst – a ten onu skupinu vzdělaných lidí zvětšuje, takže je čím dál nákladnější ji neutralizovat. V moderním prostředí tak spin na­bízí pouze dočasný oddech, i když ten pod vedením zkušeného manipulátora může trvat dlouhé roky.

Kniha Spin diktátoři vyšla v lednu roku 2022, měsíc před vpádem ruských vojsk na Ukrajinu, tři roky před začátkem druhého volebního období Donalda Trumpa v úřadu amerického prezidenta.

#Oldřich Vágner

#MojeArgo