Článek
Po prvotině Zámeček o opravách polorozpadlého zámku a o tom, že se nemusíme vzdávat, i když všechno vypadá beznadějně, přišly knihy Pod kaštanem, Domek v malinovém údolí a teď čerstvě Cesta na Sardinii. Jak to všechno začalo?
Já jsem toužila psát knížky snad odvždycky. Co si pamatuji, už v dětství jsem zkoušela psát různé krátké příběhy, zejména pohádky, a pokud jsem nepsala, stále jsem četla nebo se dívala na filmy. Příběhy a jejich tvorba mě vždycky naprosto fascinovaly. Ale trvalo ještě mnoho let, než jsem sebrala odvahu poslat rukopis do nakladatelství.
Barbora Majchráková
Kdy jste si řekla, že jste si splnila svůj dětský sen a teď jste opravdovou spisovatelkou?
Já vlastně ani nevím, jestli jsem si to zatím vůbec řekla. Pořád totiž tak trochu nedokážu uvěřit, že moje knížky vycházejí. Každá je tak pro mě splněním toho mého obrovského dětského snu. Cestou na Sardinii jsem si pak vlastně přidala ještě jeden splněný sen - a to napsat něco z historie. Vždycky jsem chtěla napsat historický román, což sice Cesta na Sardinii úplně není, ale ta historická linka tam je, a já jsem moc ráda, že jsem sebrala odvahu a tu minulost do knížky přidala.
Vaše knihy jsou plné romantiky a humoru, máte to tak i v životě?
Mám moc ráda smích a humor a snažím se brát život s nadhledem, ačkoliv ne vždycky to samozřejmě jde. Ale pokud to jde, snažím se vždycky vidět na věcech tu lepší stránku. Co se týče romantiky, já jsem v reálném životě asi spíše pragmatik, o to více mě pak právě ale baví psát právě romantické knížky, protože jsou pro mě takovým útěkem z reálného světa.
Vaše hrdinky překonávají různé nástrahy a překážky, máte vy sama ráda v životě výzvy?
Určitě. Výzvy jsou pro mě něco, co mě nutí zkoušet věci, které by člověk jinak nezkusil a díky kterým často překonává sám sebe. Teď mě například čeká v jaře běžecký závod, což je něco, co by u mě lidé, kteří mě znají, vůbec nečekali (já ostatně také ne, spíše jsem takový ten klasický kavárenský typ). Takže jsem na to docela zvědavá.
Vaše zatím poslední kniha Cesta na Sardinii má čtyři ženské hrdinky čtyř generací. Je i ve vaší rodině přítomna taková "ženská síla"?
U nás v rodině byly vždycky velice silné ženy. Ať už šlo o obě moje babičky nebo moji mamku. Babiček bylo vždycky všude plno, moje mamka zase vybudovala úspěšnou firmu de facto z ničeho a nikdy se nevzdávala. Její oblíbené heslo je: když nemůžeš, tak přidej víc. Takže ano, „ženská síla“ u nás v rodině určitě byla a je.
Barbora Majchráková: Cesta na Sardinii
Mají se odhalovat dávná tajemství nebo spíš ne?
Já myslím, že ano. I když to někdy může být bolestivé, je podle mě dobré znát pravdu a vědět, co se kdysi dávno stalo. Lidé se pak třeba dozví věci, které je v jejich životě můžou posunout dál, když ví, proč se některé věci staly nebo proč. Pokud člověk žije v nevědomosti, možná to pro něj může být kolikrát lehčí, ale zase se pak může stát, že zopakuje stejné chyby jako předchozí generace, které by jinak neudělal, kdyby pravdu znal.
Co děláte, když nepíšete?
Moc ráda trávím čas se svojí rodinou. Hodně čtu a baví mě všechny formy umění – často chodíváme do divadel, na koncerty nebo na výstavy. A miluji čas strávený v přírodě. Jezdím na koni, pokud vyjde čas, nebo na procházky do lesa s naším psem.
Máte v hlavě už další příběh?
Ano, už se mi v hlavě něco rýsuje, opět přemýšlím nad propojením přítomnosti s historií, tak uvidím, jak to půjde.
# Radka Prchalová
# Moje Argo
