Jakuza thriller, nebo příběh o svobodě? Obojí!

Všechno to začíná rvačkou.

Dvaadvacetiletá Yoriko Šindó se umí prát natolik dobře, že přitáhne pozornost lidí napojených na jakuzu. Hned vzápětí dostane nabídku, která se prostě neodmítá: má se stát osobní strážkyní Šóko Naiki, dcery mocného mafiánského bosse. Úkol zní na první pohled jednoduše – vozit Šóko na univerzitu, doprovázet ji na čajový obřad, jízdu na koni nebo lukostřelbu a hlavně od ní odhánět nevhodné muže. Šindó je pro tuhle práci ideální volba právě proto, že je žena. Nikoho, včetně Šóčina otce, totiž nenapadne, že by nebezpečí mohlo přijít z úplně jiné strany.

Takhle rozehrává Akira Ótani román, který se bleskově vymaní ze všech žánrových definic. Je to svižný jakuza thriller, nečekaný milostný příběh, krvavá groteska, ale hlavně román o lidech, kteří se nevejdou do rolí, jež jim okolí vnutilo. Šindó a Šóko snad ani nemohou být rozdílnější. Šindó je fyzicky silná, prudká, nespolečenská a odmalička spoléhá jen sama na sebe. Bojovat ji naučil dědeček s jasným krédem: ve skutečné rvačce nejde o krásu pohybu, ale o to zůstat stát. Šóko naproti tomu působí jako ztělesnění dokonale vychované, zdrženlivé a elegantní dcery z tradiční bohaté rodiny. Její zdánlivě privilegovaný život je ale ve skutečnosti spíš zlatou klecí, ve které o její budoucnosti i vztazích rozhoduje někdo jiný. Každá z nich je nesvobodná trochu jiným způsobem.

A právě to se pro nás postupně stává zajímavějším než samotná mafiánská zápletka. Během každodenních jízd a dlouhého čekání mezi nimi pomalu vzniká vztah, se kterým vůbec nikdo nepočítal. Ótani jejich sbližování nestaví na okázalých gestech. O to víc tu fungují drobné chvíle důvěry a obyčejné přítomnosti druhého člověka, což v románu, který jinak násilím rozhodně nešetří, působí překvapivě křehce.

A že je toho násilí tady opravdu hodně! Souboje mají naprosto přesnou, téměř filmovou choreografii. Kosti praskají, těla se lámou a jakuza sahá po prostředcích, které by v realistickém románu působily přepáleně. Jenže Noc baby jagy o přísný realismus nestojí. Její svět je schválně stylizovaný, místy pulp a někdy až manga. Elegance se tu bez varování sráží s brutalitou a vytříbené společenské rituály s absurdně groteskním násilím. A právě v tomto kontrastu kniha funguje úplně nejlíp.

Ótani si chytře pohrává s hypermaskulinním světem jakuzy, ale doprostřed postaví dvě ženy, které v něm přestanou hrát podle pravidel. Šindó není žádná klasická akční krasavice; je hrubá, často nepříjemná a nezapadá do zažitých představ o ženskosti. Šóko zase sebevědomě odhazuje roli pasivní dcery, kterou jí otec nalinkoval. Ve světě, kde jsou ženy neustále něčími dcerami, manželkami či objekty ochrany, se obě hrdinky pokoušejí rozhodovat samy za sebe. Vztah mezi ochránkyní a chráněnou se navíc plynule přelévá, takže brzy není jasné, kdo vlastně zachraňuje koho. Pod touhle krvavou žánrovou slupkou tak autorka klade vlastně dost prostou otázku: Kdo má právo rozhodovat o cizím životě?.

Šóčin otec bere svou dceru prakticky jako majetek a mafiánská rodina vyžaduje absolutní poslušnost. Proti tomu stojí postavy, které se snaží za každou cenu uniknout. Tohle téma útěku skvěle rezonuje i ve druhé dějové linii. Naiki už léta pátrá po své manželce Jošiko, která mu utekla s jedním z jeho mužů. Skrývají se pod falešnými jmény, neustále se stěhují a snaží se zmizet ze světa, který je nechce pustit. Ačkoliv se tahle linka odehrává dlouho bokem, nakonec zjistíte, že to není jen výplňková epizoda. Obě linie se k sobě neúprosně přibližují a ukazují dvě generace, jež se pokusily utéct ze stejného systému.

Byla by obrovská škoda číst Noc baby jagy jen jako queer love story nebo efektní mafiánský thriller. Je obojím, ale ze všeho si zároveň s gustem utahuje. Román dokáže být nečekaně něžný a hned v další scéně, kde někdo přijde o končetinu, absurdně brutální. Vysoké a nízké, romantické a groteskní se tu střídá s takovou kadencí, že knize dodává naprosto výjimečnou energii.

I proto v roce 2025 zaslouženě získala cenu Crime Fiction in Translation Dagger. Je to vlastně příznačné – v kriminálním žánru kniha funguje skvěle, i když v něm působí trochu jako uhrančivý vetřelec. Akira Ótani vzala staré dobré ingredience – jakuzu, zakázanou lásku, pomstu – a uhnětla z nich něco naprosto originálního.

V Argu věříme, že Noc baby jagy vám v hlavě uvízne ještě dlouho poté, co dočtete o poslední rvačce. Pod těmi všemi zlomenými kostmi a mafiánskými pravidly je to totiž nakonec krásný příběh o dvou lidech, kteří poprvé zahlédli naději, že by jejich život mohl patřit jen jim samotným.

Spisovatelka a esejistka Akira Ótani (* 1981) patří k nejvýraznějším hlasům současné japonské literární scény. Ačkoliv se narodila v Tokiu, dospívala na japonském venkově, což formovalo její cit pro kontrast mezi tradicí a modernitou. Svou kariéru zahájila jako scenáristka videoher a autorka mangy, což se promítá do jejího dynamického a vizuálního stylu psaní. Jako otevřená lesba a aktivistka za práva LGBT komunity se ve své tvorbě soustředí na postavení žen a queer identitu v rigidní japonské společnosti. Těmto tématům se věnuje i její sbírka esejů Dóse karada ga meate dešo (Stejně tě zajímá jen mé tělo, 2019). Jejím nejúspěšnějším dílem je zatím novela Noc baby jagy (Baba jaga no joru, 2020). Tento břitký noir thriller v roce 2025 způsobil senzaci, když jako vůbec první dílo japonské autorky získalo prestižní britskou cenu Dagger Award za nejlepší překladovou detektivku.

#Veronika Chaloupková, redaktorka nakladatelství Argo

#MojeArgo