Článek
Snad můžeme prozradit, že hlavní hrdina, novinář Otokar Starý, je adoptovaný. Vy sám říkáte, že ne vždycky je na konci nějakého hledání šťastný konec. Proč se Otokar vydává po stopách své původní rodiny?
Prozrazovat můžeme, koneckonců jde o otázku hned první kapitoly. Otokarovi zemřou jeho adoptivní rodiče a při vyklízení bytu najde se svojí partnerkou Markétou jakousi záhadnou zprávu a sušenou pacičku zabalenou v humerálu.
Otokar svoji partnerku před nějakou dobou přihlásil do kuchařské reality show Masterchef. A ona, v rámci zachování quid pro quo, pošle zprávu i pacičku do pořadu, v níž mu jsou schopni najít dávno ztracené příbuzné. Oto tak vlastně nehledá z vlastní vůle. Když se mu ale po několika měsících ozvou z produkce, že mu „někoho“ našli, postaví se k situaci čelem.
Váš příběh označujete za mysteriózní thriller a zároveň přiznáváte, že vám k němu byl inspirací mírumilovný a mainstreamový pořad Pošta pro tebe?
Ha, přesně tak! A k tomu ten líbezný název „Pacička“, že?
Pořad Shledání po letech, do kterého Markéta Otokara přihlásí, je opravdu takovým koncentrátem Pošty pro tebe a Ztracené rodiny, kterou uváděli Tereza Pergnerová s Mirkem Vaňurou. Ačkoli jsou oba koncepty poklidné a vesměs vřelé, vžijte se do role hledající osoby. Představte si, že hledáte biologické rodiče, o kterých nemáte ani tušení. Svírá vás zvědavost, ale rovněž obavy a úzkost. Koho vám asi najdou? Bude se s vámi chtít vidět? Proč jste nevyrůstali u nich? A kdo vlastně jste vy sám?
Zvláště ta poslední otázka je v případě „Pacičky“ nesmírně palčivá.
Daniel Krásný: Pacička
Vypadáte jako poměrně náruživý divák těchto pořadů. Je důležité znát dávná tajemství nebo je to spíš nebezpečné?
Popravdě mi celá koncepce „Pacičky“ vybouchla do tváře právě při sledování Ztracené rodiny. Vzpomínám si, že v onom příběhu našel protagonista namísto biologických rodičů svého sourozence, a společně s ním pak jel – už mimo kamery – navštívit matku, jejíž adresu znali jen matně.
Coby fanouškovi mysteriózních románů a hororů na mě ten otevřený konec zkrátka zapůsobil. A notně provokoval moji fantazii. Jen si to představte: takový road trip!
Našel jste ve své vlastní, třeba pradávné minulosti, nějakého příbuzného, který vás něčím překvapil?
Ne. Ale je pravda, že jsem si po dopsání prvního draftu založil účet na My Heritage a potvrdil několik shod, díky nimž jsem najednou spatřil, jak se ty větve stromu vinou od mého jména až někam do šestnáctého století. Přijde mi, že se k zájmu o vlastní minulost musí člověk tak nějak „prožít“. Zeptejte se mě za deset let a řeknu vám.
Důležitou rekvizitou v příběhu, která dala knize také jméno, je sušená pacička. Už jenom ta představa vyvolává úzkost. Co se dá o tomto motivu prozradit, abychom neprozradili moc?
Pacičku čtenář společně s Otokarem objeví hned – tuším – na páté stránce. Když ji Otokar společně se záhadnou zprávou adresovanou jeho adoptivní matce od ředitelky kojeneckého ústavu najde, zůstane perplex.
Tenhle motiv mě od samotného zrodu ideje na knihu děsně vábil. To, že v bytě po smrti adoptivních rodičů najdete cosi zvláštního, prakticky nevysvětlitelného, na co už se logicky nemáte koho zeptat, je prostě nosné. A zvlášť u sušené kočičí packy, jejíž důvod může být banální, ale i prozaický.
Jedním z důležitých momentů vaší první knihy Druhý dech byla idylická krajina kolem Třeboně. Tentokrát jste se přesunul do Českého ráje pod Troskami. Máte to tam rád?
No vidíte, tak přeci jen něco z mé minulosti! „Druhý dech“ jsem zasadil coby kamenem dohodil od Jindřichova Hradce, kde jsem se vyrostl, studoval, našel svoji ženu a mám to tam rád. V Českém ráji – konkrétně v Turnově – zase nějakou dobu žili mí rodiče, když tam můj otec sloužil jako lékař.
Český ráj každopádně není tak silnou postavou v příběhu jako Třeboňsko v „Dechu“. Kdo očekává přestřelku mezi Babou a Pannou, bude možná zklamaný. Přesto má prostředí – zvlášť po odhalení zápletky – v ději svoji roli.
Na třetí román, který si zatím tvořím nanejvýš v hlavě, se ale nejspíš vrátím zpátky domů na jih.
Kdy a čeho se nejvíc bojíte?
Už jsem se smířil s tím, že sklenice přirozeně vídávám spíše poloprázdné, takže se obecně bojím toho, „co bude“. Pro autora hororů by se zřejmě hodili nějací roztodivní bubáci, ale já v tomhle budu nudný: bojím se o svoji rodinu.
#Radka Potměšilová
#MojeArgo
