František Šmehlík: Se svou hlavní hrdinkou jsem měl komplikovaný vztah

Zatímco u vaší první knihy Slyšet jeleny zpívat ještě panovala mírná nejistota, zda bude čtení dosud neokoukaného autora stát za to, o Šelmě ověnčené Magnesií Literou už nikdo příliš nepochybuje. Jak vnímáte ten posun vy?

Celá situace je specifická i tím, že první verze Šelmy byla dopsaná už půl roku předtím, než vyšlo Slyšet jeleny zpívat. Byl to můj první pokus o detektivku, proto jsem ostatně zvolil spíše kolektivního hrdinu namísto jednoho dominantního vyšetřovatele, který by snesl ambici být hlavní postavou série. Nejsem schopný říct, zda nastal u Šelmy posun, jestli je lepší než první román. Určitě je psaná ambiciózněji, nejen tím, že by měla být prvním dílem volné trilogie, ale obecně jsem si v ní víc dovoloval, má složitější strukturu i větší rozsah.

Vaše tvorba je charakteristická štědrým počtem postav, téměř všem se věnujete se stejnou péčí. Jak složité a komplikované je udržet při psaní postavy takříkajíc na uzdě, aby jednotlivé příběhy vždycky zapadly tam, kam mají?

Psaní Šelmy zabralo opravdu hodně času rozteklého do čtyř dlouhých let. Jde o propojení dvou cest, jimiž se kriminalisté musí při vyšetřování dvojnásobné vraždy ubírat. Jedna cesta sleduje domnělý politický motiv, který by seděl v případě zastřeleného novináře, druhá zase odkazuje k nikdy nedopadenému sériovému vrahovi, jehož rukopis nese vražda novinářovy přítelkyně. Obě linky si vyžádaly určité množství postav, dokonce jsme při redakci uvažovali, jestli na začátek nedáme jejich soupis.

Udržet to všechno na uzdě složité určitě je, zvlášť když máte jako já problém vzpomenout si, kam jste před dvěma minutami odložili klíče od auta. Psaním Šelmy jsem ale opravdu žil, takže kostra příběhu pro mě byla v některých momentech důležitější než to auto.

Do jaké míry vás ovlivnilo současné dění na české politické scéně? Politická vražda, propojení médií s vrcholnými představiteli politiky, policie, dokonce i zahraniční mafie. Kde osobně máte při psaní o politice hranici mezi realitou a fikcí? A lze si ji vůbec v tomto žánru nastavit?

Píšu romány, což je z podstaty věci fikční útvar. Ambice psát literaturu faktu nemám a šel bych vlastně sám proti tomu, co mě baví a naplňuje. V politice samozřejmě můžeme vidět určité vzorce, vycházející z podstaty lidské povahy. Takže stejně jako v jakékoli jiné oblasti se mohou politické situace ve fikčních světech zrcadlit s událostmi ve světě skutečném. Nebyl to však hlavní účel, Šelma není žádná kronika politického dění současnosti ani minulosti. Řekl bych, že je to román o úzkosti, o lidech na skutečných nebo pomyslných křižovatkách, které do nich pumpují strach a hrůzu, ať už skončí na kterékoli cestě. Úzkost a strach zažívají i mocní. Ale bohužel jen někteří, právě ti méně nebezpeční.

Která postava se vám nejlépe psala, kterou máte nejradši? Potažmo naopak, lámal jste si s některou hlavu více než s jinou?

Nechci čtenáře ovlivňovat, ale při psaní jsem si oblíbil postavu policejního prezidenta. Jde o zvláštní figuru, o které nikdo z ostatních postav neví, co si má přesně myslet, jaké jsou její motivy. Stárnoucí narcis, jenž si rád hraje s lidmi a živí se jejich frustrací. Většina postav se mi psala dobře, trochu složitější vztah jsem měl na začátku se samotnou protagonistkou, hlavní vyšetřovatelkou Laurou, ale myslím, že o to lépe se to pak mezi námi vyjasnilo.

Laura Ara – netypická vyšetřovatelka od jména po osobnost. Promítala se do jejího vzniku snaha o nový, neotřelý typ postavy nebo k vám inspirace přišla úplně jinak?

Netroufám si soudit, zda je Laura novým typem postavy. Myslím, že vyšetřovatelů a vyšetřovatelek s podobnými charakterovými rysy najdeme v krimi literatuře a filmech více. Ty rysy jsou hodně výrazné, ale já trochu věřím, že Laura není tak jednostranná. Ony rysy vůbec nerad zmiňuju, protože jsou mnohokrát připomínány v textu knihy a všechny postavy se k Lauře podle toho chovají, jako k asociální, odtažité a chladnokrevně přímočaré podivínce. Laura ke mně přišla postupně, ale právě to, jak k ní ostatní postavy přistupují, pro mě bylo nakonec mnohem podstatnější než to, jaká je ona sama.

Dříve jste tvrdil, že nejste úplně spisovatel, který by trávil hodiny zahrabaný do případových studií. Platí to stále?

Určitě se musím pohybovat na hraně nějakého minima. Pokud chci psát o práci policie nebo tajných služeb, musím něco přečíst a dost toho vědět, mluvit s lidmi z branže. Zároveň se nemohu tvářit, že byste mě po přípravě mohli poslat na zkoušku z kriminalistiky a já bych ji udělal s prstem v nose. Podle mě to autor ani nemá zapotřebí. Jak říkám, je třeba si zjistit nutné minimum, které je vzhledem k časové kapacitě snesitelné, a pak jen čekat, jak moc vám poučený čtenář naloží. I když věřím, že poučení čtenáři jsou zvyklí na ledacos.

Nakládají vám čtenáři hodně? Máte s nimi třeba nějakou historku, jež vám vyloženě utkvěla?

Silných zážitků (a myslím teď ty opravdu pozitivní) je mnoho. Nejvíc mi ale utkvěl pán, který mě oslovil v době tvrdého lockdownu, kdy byl zákaz cestovat i mezi okresy, jestli bych mu nepodepsal výtisk pro manželku k narozeninám. Knihu si našla na internetu a moc si ji přála i s autogramem, ale vzhledem k tehdejší situaci nevěřila, že se jí to splní. Manžel po práci sednul do auta a tajně přicestoval sto kilometrů, sešli jsme se v Olomouci na náměstí, napsal jsem mu věnování a on jel zase zpět. Po předání mi oba volali, jeho manželka byla dojatá. Krásný okamžik.

A co hranice mezi psaním a osobním životem? Jak zvládáte skloubit rodinný život s prací, potažmo koníčky?

Tak jako téměř u všech autorů ani pro mě není psaní živobytím. Koníčky vlastně nemám a nepotřebuji, protože moje profese – trenér sportovního střediska – vyplňuje společně s knihami všechen čas, který nevěnuji rodině. Práce s mladými judisty je vášeň, naplňuje mě, a zároveň mi dává velkou lekci do života. V prvé řadě jde ale o službu, při níž pomáhám plnit něčí sny. Psaním si pak plním sny vlastní, vykopávám příběhy, které chci vidět na světle. Obojí, psaní i judo, vyžaduje disciplínu a zápal, a přináší radost, byť s rozdílnou chutí.

Nakonec si neodpustím klasické vyzvídání: Kam nás Laura a její tým zavedou v příští knize?

Osa příštího Lauřina příběhu je načrtnuta, ale zatím nebudu nic prozrazovat. Jediné, co mohu slíbit, je, že určitě z toho nebude tak tlustá kniha jako Šelma. 

Tereza Chvojková

#Moje Argo