Článek
Jestli byl někdo „mužem slova“, byl to filolog a univerzitní profesor John Ronald Reuel Tolkien. O literatuře a jazycích vyučoval, bádal nad nimi, bavil se o nich s přáteli a věnoval jim všechen svůj volný čas: vymýšlel si nové jazyky, přimýšlel k nim národy, které je používaly, jejich dějiny, mytologii, zvyky i svět, ve kterém žily. Za svého života ale publikoval výhradně akademické texty, několik povídek z pohádkového světa a dva romány, které si postupně zamilovali další a další čtenáři: Hobita a Pána prstenů.
Hobit
Zemřel, aniž se mu podařilo prosadit k vydání mytologický Silmarillion. Péče o jeho literární pozůstalost připadla jeho nejmladšímu synu Christopherovi (1924–2020), který se už dávno předtím vydal v otcových stopách – překládal severské ságy, vyučoval anglickou literaturu, otec ho uvedl do neformálního debatního kroužku Inklingů na univerzitě v Oxfordu. Člověk si ale říká, zda Christopher Tolkien tušil, co ho po smrti otce čeká.
O tvůrci Středozemě se ví, že svůj fantazijní svět nekonstruoval, ani nevymýšlel: on ho objevoval. Christopher, který se otcovými rukopisy zabýval přes čtyřicet let, byl proto jako badatel, který nalezne zápisky cestovatele, jenž zmizel v nitru neprobádaného světadílu, a z těch zápisků postupně zjišťuje, co cestovatel prožil a nalezl. Probírá se jimi, pročítá je, luští, nachází varianty a souvislosti, hledá způsob, jak je uspořádat; matou ho záznamy, ve kterých cestovatel popírá, mění či koriguje to, co napsal jinde. Zápisky jsou někdy čitelnější, jindy chvatné, jinde vybledlé, přeškrtané, nesouvislé, končící uprostřed věty. Nachází ilustrace, mapy, rodokmeny, slovníky, srovnávací tabulky nevídaných písem. Za tím vším je patrná neumdlévající snaha cestovatele J. R. R. Tolkiena zaznamenat všechno, co uviděl, co se dozvěděl, protože nový svět existující někde vedle toho našeho je úchvatný, poetický, dojemný, ohromující, a pobyt v něm je povznášející.
Z těchto záznamů Christopher Tolkien za poslední půlstoletí vytěžil množství dalších příběhů, díky nimž i my víme o Středozemi o něco víc, díky nimž jsme mohli to povznášející okouzlení zažívat znovu.
Christopher Tolkien
Tolkien ve filmu
Už v roce 1978 vznikla první filmová verze Pána prstenů. Animovaná, což byla v tehdejší době logická volba. Dnes už vypadá beznadějně zastarale, ale hlásí se k ní i režisér Peter Jackson. Právě díky jeho filmové trilogii z let 2001 – 2003 zná Středozemi celý svět; a je přesvědčen, že právě takhle má Tolkienova říše vypadat.
Přesně to si zjevně myslí i současní filmoví producenti, kteří si do Středozemě zvykli chodit pro něco jiného, než je okouzlení. Další a další filmařské snahy vyrazit z Tolkienovy fantazie co nejvíc mohou být zdařilé a působivé, ale existuje jen jediný správný způsob, jak oslavit a uctít osobnost J. R. R. Tolkiena, jeho objevitelskou práci a vypravěčské umění, i badatelskou vytrvalost jeho syna. Otevřít některou Tolkienovu knihu a vystavět si Středozem ve vlastní představivosti.
Tolkien v Argu
Nakladatelství Argo vydává Tolkienovy knihy už řadu let v dvorních překladech Stanislavy Pošustové-Menšíkové, která Tolkiena začala překládat pro osobní potřebu už v 70. a 80. letech, i když první knihy mohly vyjít až na začátku 90. let.
Ilustrované vydání Hobita, Pána prstenů a Sirmarillionu
Hobita, Pána prstenů a další knihy objevují další a další čtenáři, kterých podle všeho neubývá. Shodou náhod vyjdou v nejbližších měsících hned čtyři nové tolkienovské tituly – ilustrované vydání Nedokončených příběhů; Dopisy Otce Vánoc, první úplné vydání Tolkienových vánočních dopisů svým dětem; dále Pád Númenoru, ucelený soubor textů, které se vážou k tomuto stěžejnímu příběhu z dějin Středozemě, k němuž se Tolkien opakovaně vracel; a dlouho očekávaná báseň Beren a Lúthien, legenda o lásce překonávající smrt, do níž si autor promítal svůj vztah k manželce Edith. Doplní je také Hobit – velká encyklopedie, která přinese odpovědi na všechny otázky fanoušků Bilba Pytlíka.
Hobit – velká encyklopedie
Vít Penkala
