Článek
Neptala se jen sama sebe. Veronika Kořínková oslovila muže, kterých si váží a jsou jí inspirací, nejen svými profesními úspěchy, ale i charakterem. A zeptala se, co je formovalo. Výsledkem je kniha rozhovorů s Janem Sokolem, Pavlem Pafkem, Karlem Schwarzenbergem, Jiřím Drahošem, Michalem Horáčkem, Arnoštem Goldflamem, Petrem Pithartem, Tomášem Sedláčkem a Michaelem Kocábem na velmi osobní témata. Happy endem celého příběhu je i to, že manžel Veroniky, Pavel Kořínek, se vyléčil a pořídil do knihy fotografie. Autorské honoráře obou manželů z této knihy poputují na konto Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze.
Veroniko, na počátku vašeho projektu byla těžká životní situace…
Před šesti lety můj manžel onemocněl akutní leukémií – jednoho dne nám ho sanitka odvezla do nemocnice a pak už nám ho nevrátili. Další rok ležel v Ústavu hematologie a krevní transfúze, kde se ho snažili vyléčit, a já jsem tehdy zůstala s našimi dvěma syny sama doma. Tomu mladšímu bylo v té době jen osm měsíců, staršímu pět let. Po večerech jsem přemýšlela, jak se takoví malí kluci vychovávají, aby z nich vyrostli hodní, šťastní a správní muži. V tu chvíli mě poprvé napadla myšlenka, že bych si ráda popovídala s nějakými mně blízkými muži o tom, jak je vychovávaly jejich maminky, co jim předali jejich otcové a širší rodiny, ale taky jak je jejich okolí formovalo. Co dostali do života, že z nich vyrostli právě takoví lidé, jakými jsou.
V té době jsem na to neměla čas ani kapacitu, ale ta myšlenka se mi vrátila, když se po zhruba dvou letech manžel vyléčil a situace se trochu zklidnila. Byli jsme společně doma, začala pandemie a my cítili potřebu té nemocnici, která nám ho uzdravila a vrátila ho do života, nějak poděkovat. Manžel se navíc před onemocněním věnoval produktové a reportážní fotografii, a tak jsme vymysleli společný charitativní projekt, ke kterému jsme přizvali několik osobností a požádali je, jestli by si nás pustili k sobě do života.
Jak se vám podařilo získat všechny ty slavné a velice zaneprázdněné lidi ke spolupráci?
První, koho jsem do knihy chtěla, byl Jan Sokol, také proto, že jsme se znali z Fakulty humanitních studií UK, kde jsem dříve studovala. Okamžitě souhlasil a šel do toho s námi. Původně jsme si mysleli, že oslovovat další osobnosti bude složitější, protože jsme neznámí, ale ve chvíli, kdy jsme už měli pana profesora, se do projektu ostatní chtěli také zapojit.
Jak moc vám to zkomplikoval covid?
Ani moc ne, spíš nás k tomu postrčil. Pracovala jsem tehdy z domova, a tak jsem měla víc času. Nemohli jsem nikam jezdit ani chodit za kulturou, takže si to všechno sedlo, a naopak nám to umožnilo se knize začít věnovat.
Takže jste rozhovory vedla po e-mailu?
Částečně. Spíš jsem v té době ale jednotlivé osobnosti oslovovala a v prvním roce jsem se na rozhovory hlavně připravovala. A pak jsme se po lockdownech sešli osobně.
Který ze zpovídaných vás nejvíc překvapil?
Asi Michael Kocáb. Původně v knize ani neměl být – všechny zúčastněné jsem si volila sama, sice jsme to s manželem měli jako společný projekt, ale on se věnoval hlavně fotografiím a výběr osobností nechal čistě na mně. Později jsme se ale rozhodli oslovit ještě další lidi, kteří přispěli svým pohledem na zpovídané osobnosti, takže jsem kontaktovala i Michaela Kocába, který pro knihu psal o Michalu Horáčkovi. A protože můj manžel má moc rád Pražský výběr, neustále mě přesvědčoval, abych ho do knihy, která už byla téměř hotová, přidala. „Tak příště,“ říkala jsem. Když jsem si pak ale s Michaelem Kocábem volala, řekl mi se smíchem, a pamatuju si to doslova, že nebude „čučkovat“ v žádném druhém dílu, a jestli s ním chci rozhovor, tak bude v tomhle prvním, čímž mě úplně odzbrojil. Tak jsme se asi za čtrnáct dní sešli a rozhovor udělali. Musím říct, že na začátku byl sice volbou mého muže, ale nakonec jsem si ho zamilovala snad o to víc.
Jak vychovat chlapce
Inspiroval vás někdo něčím konkrétním ve výchově vašich synů?
Původně jsem si myslela, že získám nějaký univerzální návod na to, jak ke svým synům přistupovat. Třeba se dozvím, že všichni měli láskyplné hodné maminky, nebo naopak zjistím, že nejdůležitější je přísná výchova s pevně danými mantinely. Ale samozřejmě žádný univerzální návod není a vztahy zúčastněných pánů s rodiči byly rozličné. A tak přestože stále dělám ve výchově našich kluků určitě velkou spoustu chyb, prostě se dál snažím – asi jako každý rodič – být jim co nejlepší mámou.
Na rozhovory jste se velice důkladně připravovala. O kom jste se přesto dozvěděla nejvíc nového?
Asi právě o Michaelu Kocábovi. Aktivitu ostatních jsem sledovala už dřív a právě proto jsem si je vybrala, ale přesto jsem při mapování jejich dětství narážela na spoustu nového. Dětství a rodina jsou vždy velmi intimním prostorem, do kterého nás veřejné osobnosti příliš často nepouští, takže jsem na všechny muže získala úplně nový náhled. Spoustu překvapivých a nových věcí jsem se dozvěděla například o Petru Pithartovi.
Veronika Kořínková
Co vám ta kniha ve zpětném pohledu přinesla?
Množství úžasných zážitků se všemi dotazovanými. Všichni byli ohromně vstřícní a opravdu jsou to ti správní muži, přesně jak jsem si myslela. Můžu tak s naprostou jistotou říci, že si za výběrem všech devíti stojím. Každý mi ze sebe často nevědomky předal něco trochu jiného. U pana profesora Sokola to byla zvláštní aura vznášející se nad jeho rodinou. Pokaždé když jsem vstoupila k němu domů, pocítila jsem klid a pohodu, která ve mně zůstávala ještě dlouho po odchodu. Také rozvahu, ze které jsem mohla ještě dlouho čerpat. Od Tomáše Sedláčka si zase člověk odvážel neskutečnou sumu myšlenek a energie, nad kterými potom dlouhou dobu přemítal. U každého z nich to bylo něco jiného, ale každá z těch osobností na mě udělala velký dojem a určitě i nějak ovlivnila nazírání na moje syny, na výchovu, na to, co bych chtěla, aby v sobě kluci měli, až dospějí.
Jak se stalo, že z devíti zúčastněných je pět prezidentských kandidátů?
A ještě by se dalo dodat, že neúspěšných. Navíc tam jsou další dva, kteří nad kandidaturou uvažovali. Nad tím jsem hodně přemýšlela, a když o ní mluvil Michael Kocáb nebo Tomáš Sedláček, říkala jsem si, že bych je nejspíš měla varovat, že když už jsou u mě v knížce, asi moc šancí nemají. Možná je to tím, že podobně jako pan profesor Drahoš to jsou všichni hodní, slušní muži, a když to chtějí dotáhnout do finále, je právě tohle taková malá nevýhoda.
Nechybí vám tam přece jenom ženy?
On tam ten ženský element ale je - matky, které hrají v životě synů zásadní roli. Celá prvotní myšlenka vzešla právě z mé potřeby jako matky, přijít na to, jak přistupovat ke svým synům. Proto jsem se rozhodla, že bude lepší nechat tuhle knížku jen mužům a o ženách třeba do budoucna udělat nějakou další. A můžu asi prozradit, že už se na tom pracuje.
Hana Zahradníková
KŘEST KNIHY, AUTOGRAMIÁDA A VÝSTAVA FOTOGRAFIÍ SE USKUTEČNÍ 19. 6. 2024 OD 17 H V ATRIU NA ŽIŽKOVĚ
