Článek
Knížka Dnes nepůjdeš do školy vypráví příběh dvou holek, obě se jmenují Eva, a aby se odlišily, zrzavá si říká Pipi a černovlasá Vinnetou (což jsou mimochodem jejich oblíbené literární postavy). Sedí spolu v jedné lavici. Patří k nim ještě Karel, který tajně miluje Pipi. Stanou se z nich nerozluční kamarádi, ale emigrace rodiny jedné z dívek je rozloučí. Nakolik je ten příběh skutečný?
Příběh se stal a myslím, že nám mnohým. Situaci, kdy mizí přátelé ze školních lavic, nás v generaci padesátníků až šedesátníků zažilo mnoho. Necítím se výjimečně, i když tehdy nás s Karlem odchod Evy dost sejmul. Dětství, dospívání a láska jsou komplikované samy o sobě. A když do nich vstoupí ještě zvrácená ideologie, tak to nejde ustát.
Děj se odehrává za normalizace v Brně. Město se do příběhu propisuje topografií i koloritem prostředí a postav. Co třeba němá žebračka Bedřiška, vysedávající u kláštera Milosrdných bratří, ta taky existovala? A skutečně vás zachránila před partou zlých kluků, kteří vám chtěli ukrást košík s vykoledovanými sladkostmi?
Bedřišku na Starém Brně dodneška pamatují. Povídka o jejím kabátě se zašitými penězi mě dostala na FAMU. To napadení je pravda, jen se odehrálo kousek jinde než na Červeném kopci. Stejně reálné jsou i ostatní postavy. Očekávám soudní žaloby.
Jak je to s propadlou silnicí u tramvajové zastávky v ulici Pekařská? Obě malé hrdinky jsou toho svědkyněmi. Vím, že se na tuto událost zřejmě nabalila silná vrstva městské legendy o ženě, která zmizela v šachtě a bloudí brněnským podzemím. Jak to bylo doopravdy?
Květinářka Bartoška bohužel doopravdy zmizela pod povrchem Pekařské ulice. Velmi to s námi zalomcovalo. Někteří jedinci odmítali šlapat na chodník a pohybovali se pouze po obrubníku a rodiče to znervózňovalo. No jo, nejisté Brno.
Kniha se odehrává v místech vašeho dětství, dnes ale žijete v Praze. Co pro vás Brno znamená?
Znamená útěk. Jeho první část se odehrála před více než třiceti lety. Jeho druhá část před čtyřmi. Všichni jsme někde hráli kuličky, ale život není cvrnkání.
Knížka končí Pipinou emigrací (asi to prozradit musíme, stejně tenhle článek nebudou číst děti, ale dospělí). Konec je velmi dojemný. Emigrace byla tabu, nesmělo se o ní mluvit. Jaké to pro vás tehdy bylo?
Chodili jsme za Eviným dědou, dal nám adresu, tak jsme psali, nahrávali kazety Emgeton, posílali fotky. Nejdřív do Traiskirchenu, pak Montréalu, Houstonu, nakonec San Franciska. Moji pubertu tak zřejmě celou dobu někde na poště cenzurovali, což jim dost přeji. Popisovali jsme vše velmi upřímně. V roce 1990 mi zazvonil telefon. Sešy jsme se. A navázaly zcela přirozeně na rozhovor přerušený v dětství. Máme to tak dodnes. Je jedno, kde kdo zrovna je, ale prostě to přežilo v nás.
Po kolika letech a kde jste se s Pipi po emigraci její rodiny poprvé viděla?
Po dvanácti. Je to delší trest než za vraždu. Zbyl po tom kufr dopisů.
Co Pipi dnes dělá? Co říká tomu, že jste o vašem kamarádství napsala knihu?
Byl to její nápad. Ona byla vždy ta šikovnější. Je architektka, pracovala pro Renza Piana a Jeana Nouvela. Je dobrá. Když dělala na fasádě Nového Smíchova, mohly jsme být spolu v Praze. A fasáda je polepená rozstříhaným textem veršů. Vždycky když jdu kolem, tetelím se blahem, co jsme to vyvedly.
Bylo by skvělé, kdyby Pipi mohla přijet třeba na křest knihy. Dalo by se to zařídit?
Budu se snažit, ale vzhledem k tomu, že má malou Pipi a malého Karla, tak to nebude úplně snadné.
Alena Pokorná
Dnes nepůjdeš do školy
