Článek
Napínavý příběh začíná v jednom činžáku na pražských Vinohradech, kde se z půdy ozývá protivné pískání. Čtyřčlenná parta dětí tam objeví staré zápisky a obrovský černý kámen ve tvaru zvonu. Jakmile děti vlezou puklinou dovnitř, kámen je přenese do dubna 1945 a jim nezbývá než v posledních dnech světové války s nebezpečným důstojníkem gestapa přezdívaným Řezník v patách hledat cestu zpátky domů. Martin Čepa je výzkumníkem v biotechnologické společnosti a román s dospívajícími hrdiny Zvon je jeho prvotina.
Martin Čepa
Na začátek otázka, která se nabízí – chtěl jste jako dítě cestovat časem?
Do určité míry, asi jako každý, kdo jako malý viděl třeba Cestu do pravěku. Kdybych měl jako dítě možnost cestovat do pravěku a prohlédnout si dinosaury, hned bych ji využil. Vlastně bych ji asi využil i dnes, ale měl bych určitě větší strach. Ale nikdy jsem po tom netoužil tak moc, abych si ve sklepě stavěl vlastní stroj času.
Jací jsou podle vás dnešní teenageři – ať už jako hrdinové, nebo čtenáři vaší knihy?
Nechci generalizovat, každý je individualita. Každopádně vesměs všichni teenageři, které znám osobně, ať už jde o příbuzné, studenty na stážích, nebo je jen potkávám u nás ve městě (Letohrad je poměrně malé město), jsou uvědomělí a zodpovědní lidé. I přes to, že podle mého soudu mají kvůli sociálním sítím oproti dřívějším generacím náročnější dospívání.
Proč jste nakonec pro svůj příběh vybral dobu protektorátu?
Nad jinou dobou jsem ani neuvažoval, od začátku jsem chtěl příběh zasadit do protektorátu. Je to nesmírně zajímavá doba, přitom pořád blízká, a věřím, že čtenář se do ní dokáže vžít lépe než například do středověku.
Jste vědec, výzkumník v biotechnologické společnosti, pomohlo vám to při konstrukci nebo psaní příběhu? Jak jste se vůbec dostal k psaní?
Chtěl jsem, aby příběh působil věrohodně, takže při rešerších mi určitá zkušenost s vyhledáváním a tříděním informací určitě pomohla. Obecně mám rád umění skoro v jakékoliv podobě a původně jsem chtěl dělat hudbu, ale to bez hudebního sluchu bohužel moc nejde. A pak mi došlo, že skoro stejně jako hudbu mám rád příběhy, a zatoužil jsem je nejen vstřebávat, ale také vytvořit vlastní. Dobré je, že k psaní příběhů nic nepotřebujete, stačí tužka a papír a nic vám nebrání, abyste nechal fantazii pracovat.
Jak došlo ke spojení vašeho textu s ilustracemi Richarda Fischera, které jednoduchou barevností podtrhují tísnivou atmosféru? Vystihl ilustrátor vaše hrdiny tak, jak jste si je při psaní představoval?
Rozhodně vystihl atmosféru, a to je stěžejní. Některé detaily, včetně hrdinů, jsem si představoval jinak, ale vůbec jsem to s ním neřešil. Udělal je podle své představy, které nebyla o nic horší než moje. Snažil jsem se do toho Richardovi mluvit co nejméně a věřím, že výsledku to jen prospělo.
Nominace na Magnesii Literu za debut roku je oceněním odborníků. Jaké ohlasy máte od čtenářů?
Kladné, ale popravdě, jsou od úzkého okruhu čtenářů, které znám, takže je možné, že jen nemají srdce být ke mně úplně upřímní.
Radka Prchalová
#MojeArgo
