Článek
Když jsem před několika lety otvírala memoáry Michelle první dámy USA, nebyla jsem si jistá, že mě budou bavit. Tyhle obavy se však velmi rychle rozptýlily. Jak jste to s Mým příběhem měla vy?
Měla jsem to trochu podobně, ale knížka mě vyvedla z omylu hned s prvními stránkami. Než jsem ji otevřela, tak trochu jsem předjímala, že to hlavní přijde, teprve až do děje vstoupí Barack a hlavně až se celá rodina přestěhuje do Bílého domu: to jsem ale netušila, jak poutavý a inspirativní je příběh Michellina dětství a dospívání v dělnické části Chicaga. Těžiště knížky a taky klíč k celému životu bývalé americké první dámy rozhodně leží právě tam. Část o kampani a o prezidentském období jsou ale taky mimořádně zajímavé.
V čem se její nová kniha Světlo v nás liší od té předchozí?
V tom, že nejde o souvislý příběh. Jde o soubor textů, který Michelle Obamová začala psát v době covidových lockdownů, tedy v obecně nesmírně tísnivé situaci. V jednotlivých kapitolách Světla v nás vychází vždycky z vlastních zážitků nebo životně důležitých setkání, ale žánrově jde spíš o motivační literaturu, která má za úkol povzbudit, dodat jistotu a burcovat.
Michelle Obamová: Světlo v nás
Která část vám připadala nejinspirativnější?
Rozhodně kapitola o mamince Michelle, paní Marian Robinsonové. O stylu, kterým ona a její manžel Michelle a jejího bratra vychovávali, se hodně píše už v Mém příběhu, ale ve Světle v nás jsou jejich výchovné zásady dopodrobna rozvedené, a musím říct, že coby máma dvou školáků jsem je velice ocenila. Je moudré a prozíravé povzbuzovat děti k brzké samostatnosti a vytvořit jim doma bezpečné místo, kde se můžou svěřit, s čím chtějí, a na svoje otázky vždycky dostanou odpověď. A nasazení, s jakým se Robinsonovi postarali, aby se jejich děti vymanily z nepříliš příznivých startovních podmínek, je obdivuhodné.
Myslíte, že je na zkušenosti Michelle Obamové něco ryze amerického, s čím se čeští čtenáři budou jen obtížně ztotožňovat?
Na první pohled to tak může vypadat. V jinak velmi dobrých čtenářských ohlasech na první knížku občas padl názor „… jen by nemusela tolik zdůrazňovat, že je černoška“. Nad tím jsem se musela hodně usmívat, protože chtít, aby se autorka oprostila od téhle bytostné zkušenosti jen proto, že to není moje zkušenost, by znamenalo svést tu knihu na úplně jinou kolej. Ve Světle v nás se Michelle Obamová tématem vyloučení a menšinových podmínek zabývá podrobněji a zároveň obecněji, a právě to možná může české čtenářstvo považovat za cosi, co v našem prostředí nemá obdobu. Jenže i u nás je mnoho těch, kdo mají horší startovní podmínky, a než dostanou šanci světu ukázat, co v nich doopravdy je, musejí vysilujícím způsobem zabojovat proti předsudkům a konvencím. Michelle Obamová měla štěstí, že ji na cestu ven a vzhůru navedli její rodiče. Ve své knize upozorňuje na to, že je ale spousta dětí i dospělých, které takovou kliku nemají. Což platí v USA i u nás. Pro českého čtenáře může být její hluboce americká zkušenost mimořádně zajímavá právě kvůli tomu možná na první pohled neviditelnému obecnému přesahu.
Knížka Michelle Obamové vznikala v dobách pandemie a lockdownů, přesto je plná naděje. Co váš další překlad, komiks Svět bez konce?
To je společné komiksové dílo známého francouzského komiksového kreslíře Christopha Blaina a odborníka na klimatickou změnu a energetiku Jeana-Marca Jancoviciho, kteří si v textu zahráli na totálního laika a jeho vysoce informovaného průvodce. Celá problematika produkce skleníkových plynů a proměnlivé úlohy energetických zdrojů v dějinách lidstva je tu vysvětlena tak názorně a zábavně, aby ji měl šanci pochopit i ten, kdo se v ní zatím vůbec neorientoval – a zároveň kniha nabízí racionální pohled na dnešní situaci a na budoucí vývoj, který podle autorů také není tak docela beznadějný.
Zní to jako překlad, na kterém jste se musela dost nadřít – jak postupujete, když se text, který překládáte, zabývá nějakým tématem, v němž nejste zběhlá?
Základ je dobrá spolupráce s redaktorem – tedy s profesí, o které se strašně málo mluví, byť pro zrod každé knížky je to naprosto zásadní osoba. A další nezbytnost je najít si solidního odborného lektora, což se v případě Světa bez konce povedlo skvěle, protože s knížkou pomáhal na slovo vzatý odborník na jadernou energetiku.
Překladatelka Michala Marková
V srpnu znovu vyšly vaše překlady knih Jak být holkou a Jak být klukem. První vydání je z roku 2015 a za překlad jste tehdy dostala Zlatou stuhu. Nicméně jazyk mládeže pádí ostošest… Revidovala jste text pro nové vydání? Měla jste nějaké poradce?
Text pro nové vydání těchhle vtipných sexuálně i psychologicky osvětových příruček pro puberťáky pochopitelně revidoval už britský nakladatel. A totéž jsme udělali my tady u nás, protože svět se od doby prvního vydání opravdu notně posunul. Takže když jsem se teď do obou knížek začítala, měla jsem docela obavy, jestli jim mezitím neujel vlak – a čekalo mě moc příjemné překvapení: pár zásahů bylo nutných, ale byly vlastně nepodstatné, a mně došlo, jak progresivní obě ty knížky v době svého vzniku byly. Taky jsem využila toho, že právě během těch deseti let mi doma vyrostl rodilý mluvčí puberťáckého jazyka: odborného lektora mi dělal můj dvanáctiletý syn a hlídal, aby to nebylo moc cringe. (Toto říkám s plným vědomím toho, že pokud matka říká „cringe“, je to cringe úplně nejvíc.)
Přeložila jste také novou knihu Laurenta Bineta. Je to už čtvrtý titul od tohoto francouzského autora, který vyšel na podzim, a zatím každý byl pořádná jízda.
Tentokrát jde o knihu velmi atraktivní žánrem, prostředím i formou. Jedná se o detektivní román z prostředí renesanční Florencie a zabývá se vraždou malíře Pontorma, autora fresek v bazilice San Lorenzo, to celé na pozadí světských i církevních intrik v době vrcholné vlády Medicejských. Je to román v dopisech (epistolární formu si Binet tak trochu vyzkoušel už v předchozím díle Civilizace a tady ji skvěle doladil), jmenuje se Perspektivy a jako vždycky to pro mě byla velká čtenářská i překladatelská radost.
Anežka Dudková
