Článek
Sibiřské haiku. Grafický román, který litevská autorka Jurga Vilė napsala pro své děti na základě vzpomínek svého otce a babičky. Kdyby tématem nebyly deportace a vyhnání litevských rodin na Sibiř, mohli bychom o něm mluvit jako o komiksu.
Spisovatelka Jurga Vilė s knihou Sibiřské haiku
Zpracování příběhu do obrazových sekvencí s přímou řečí a komentáři v bublinách ale působivě doplňují i jiné formáty, vlastně autentické dokumenty – dopisy psané jakoby dětskou rukou, oficiální oznámení s razítkem nebo třeba návod na skládání origami. To vše, společně s ručním písmem navrženým ilustrátorkou Linou Itagaki, dělá ze Sibiřského haiku po všech stránkách jedinečnou knihu, která zaujme na první pohled.
Knížky ale nejsou jen o vzhledu a o obálce. Sibiřské haiku je silný příběh – „aktuálnější, než bychom si přáli“, jak trefně napsali jiní. Z historického hlediska je vlastně společný řadě dalších zemí bývalého Sovětského svazu: po první světové válce přichází období krátké samostatnosti, pak druhá světová válka a s ní sovětská okupace provázená represemi a masovými deportacemi na Sibiř. Takhle to bylo nejen v Pobaltí, ale také na Ukrajině, v Moldavsku…
Konkrétně Litvu si Sovětský svaz uzurpoval na základě paktu s Německem z roku 1939. Okupace začala o rok později. První vlna deportací proběhla 14. června 1941. Na Sibiř byly vysídleny desítky tisíc lidí, mezi nimi i rodina autorčina otce. Krátce nato, s postupující válkou, Sověty vystřídali až do roku 1944 němečtí fašisté, pak se opět vrátili Sověti, aby už neodešli. Svou moc upevnili dalšími represemi a vysídlováním, jehož hlavní vlny proběhly v roce 1945 a v letech 1948–1949. Celkem bylo na Sibiř deportováno více než 200 tisíc lidí!
Sibiřské haiku není prvním textem s tímto tématem, který si v češtině můžeme přečíst. Vyšly u nás například (širší veřejnosti sice trochu skrytě v revue Střední Evropa) ukázky z románu Dalii Grinkevičiutė Litevci u moře Laptěvů a před deseti lety také světový bestseller americké autorky litevského původu Rūty Šepetys V šedých tónech.
Sibiřské haiku se od nich ale liší. Je totiž pro děti. Autorka se více než na drastické události soustředí na lidi samotné – na jejich charaktery, vzájemnost, nápomocnost, na lásku k rodné zemi, zpěv, poezii – prostě na to všechno, co i v těžkých situacích dělá člověka člověkem.
Sibiřské haiku oceněné Zlatou stuhou 2023
Průvodcem příběhu je malý Algisek (vlastně autorčin otec). Oči má otevřené a hlavu plnou nápadů. Společně s ním chápeme cestu na Sibiř tak trochu jako dobrodružství a okolní dění vnímáme se stálým údivem – ať jsou to věci kruté a těžké, nebo humorné, nové, tajemné a krásné. Postupně se seznamujeme s jeho rodinou, krajany a přáteli. Algisek miluje sousedku Verunku, nadšeně zpívá ve sboru Jablíčka, obdivuje nezdolný optimismus své tety Petronely, která je milovnicí Japonska a učí děti skládat origami a taky drobná trojverší japonských haiku. Ta se pro jejich nesnadnou situaci v objetí divoké sibiřské přírody zvlášť hodí! Algisek sám je duší básník, fantazie je součástí jeho pohledu na svět. Ostatně andělem strážným se mu stane duch jeho zvířecího kamaráda housera Martina, kterého zastřelili ruští vojáci…
Díky našemu dětskému průvodci si u Sibiřského haiku brzy uvědomíme, že knihu nejen čteme, ale také prožíváme. Že příběh, ilustrace, dětské písmo dopisů i celá ručně psaná kniha jsou médiem, které nás osobně vtahuje do svého emocionálně vrstevnatého dění.
Sibiřské haiku je sice kniha pro děti, ale zážitkem může být i pro nás dospělé. Je to totiž kniha o lidství, které nakonec vítězí.
# Věra Kociánová
# MojeArgo
