Článek
„… žil vždycky s jasnou představou života tady a teď, s vědomím, že život je jen vánek, a s osudovou tendencí být mnohokrát v nesprávný čas na nesprávném místě,“ řekl o kubánském spisovateli a básníkovi Reinaldu Arenasovi (1943 -1990) jeho bývalý kolega.
Od dobrovolné smrti Arenase uplynulo téměř čtvrt století, ale teprve teď vychází jeho poslední román Barvy léta, groteskní a parodická alegorie autorova života i historie jeho země.
Reinaldo Arenas, který se narodil na Kubě v roce 1943, byl ve své zemi třikrát nežádoucí: svým nespoutaným životem, přiznanou homosexualitou i svými politickými názory nesmlouvavě kritickými k diktatuře generála Castra. Po emigraci do USA se stal jednou z obětí první vlny AIDS v 80. letech. Ze života odešel dobrovolně v roce 1990, v dopise na rozloučenou napsal, že si bere život „s ohledem na svůj povážlivý zdravotní stav a strašnou citovou deprivaci způsobenou vědomím, že už nemohu dál psát a bojovat za svobodu Kuby.“
První oběť Castrova teroru
První rozsáhlejší represe proti svobodně smýšlejícím obyvatelům spustil Fidel Castro na začátku 70. let. Podobně jako v socialistickém Československu byli prvními na řadě spisovatelé. Také proto se jednou z prvních obětí se stal Reinaldo Arenas. Kvůli svému životnímu stylu, kdy se s mnoha milenci oddával nekonečným milostným dobrodružstvím, byl snadným terčem: obviněn byl z pohlavního zneužívání, což on sám i jeho advokát brali na lehkou váhu. Brzy se ale ukáže, že stíhání pro sexuální delikt bylo jen zástěrkou.
Arenas se rozhodl za každou cenu z „ostrova svobody“ zmizet. Pokus překonat Floridský průliv na pneumatice od traktoru sám vzdal a vrátil se. Poté se za pomoci jednoho ze svých bývalých milenců pokoušel přebrodit na americkou vojenskou základnu Guantánamo, která se nacházela na východě ostrova. Ve své autobiografii Než se setmí (česky 1994) popisuje onen zoufalý pokus takto: „V tu chvíli se v křoviskách začala objevovat podivná zelená světélka; jakési blesky, které však nepřicházely z nebe, ale šlehaly ze země, mezi kmeny stromů. Plaval jsem dál a zelená světla nepřestávala blikat. Po chvíli zahřměla dávka z kulometu; střelba mě minula o vlásek.“
Znovu se musel vrátit do Havany, kde se několik měsíců ukrýval a čekal, jestli mu pomohou jeho přátelé ve Španělsku. Nakonec byl v roce 1973 zatčen a uvězněn v nechvalně známé věznici a bývalé španělské koloniální pevnosti Castillo del Morro spolu s vrahy a násilníky.
Přestože mu na Kubě vyšla jen jediná kniha, Celestino před svítáním, v zahraničí byl už za svého života uznávaným spisovatelem. Většinu svých rukopisů však v době pronásledování ztratil nebo byl donucen zničit. Pokoušel se psát i ve vězení, ale jeho pokus o pašování textů z vězení byl odhalen a on byl znovu potrestán. Vyhrožovali mu smrtí, psaní se musel vzdát. Propuštěn byl v roce 1976.
Zbytek svého života na Kubě strávil v naprosté chudobě v malém hotelovém pokojíku obklopen agenty státní bezpečnosti. Myslel už jen na útěk. Nakonec se v roce 1980 dostal do skupiny „nepotřebných“ Kubánců, starých, nemocných či homosexuálních, kterým nevypočitatelný Castrův režim dovolil odejít.
Ale ani jeho posledních deset let života ve Spojených státech nebylo šťastných. „Teď jsem se ocitl ve světě z umělé hmoty, prostém jakékoliv tajemnosti,“ píše Arenas v autobiografii Než se setmí, a pokračuje: „…samozřejmě se mi začalo stýskat po Kubě, po Staré Havaně, ale má zuřivá paměť byla silnější než veškerý stesk.“
Nepřijala jej ani kubánská komunita na Floridě, ani později svět salónních levičáků v New Yorku. Uskutečnil několik cest po Evropě, vydával exilový časopis Mariel, působil na severoamerických univerzitách, ale šťastný nebyl. O to horečnatěji pracoval na své zamýšlené románové pentalogii. Korigoval vlastní rukopisy, zpětně dopisoval ztracené části románů a v úplném konci svého života, těžce paralyzován zhoršujícími se příznaky zákeřné nemoci, nadiktoval příteli zmíněný vlastní životopis, který se pak stal řízením osudu a trochu paradoxně jednou z jeho nejznámějších knih.
Reinaldo Arenas se zastřelil v posledním stadiu AIDS 7. prosince 1990 v New Yorku. Jeho literární pozůstalost činí deset románů, několik knih povídek, esejů a poezie. Svět s jistými problémy přijal spisovatele Reinalda Arenase již za jeho života. Jeho knihy jsou neustále vydávány v prestižních světových nakladatelstvích, překládány do mnoha jazyků a byl o něm natočen hollywoodský velkofilm Juliana Schnabela, který opět paradoxně zastínil jeho vlastní literární dílo.
Groteskní autobiografie
Jeho nejrozsáhlejší román Barva léta vydává nakladatelství Argo v překladu Jiřího Holuba přesně třicet let poté, co vyšla česky jeho autobiografie.
Barva léta
Dějovou osu tvoří velkolepé oslavy, které v Havaně roku 1999 pořádá u příležitosti padesátého výročí své vlády diktátor Fifo (třebaže ve skutečnosti je to výročí čtyřicáté, „kterému Fifo přidal deset let, protože má nade všechno rád kulatá čísla a publicitu“) a jež vrcholí velkým karnevalem. Na nich se v groteskním ztvárnění objevují nejrůznější postavy a postavičky z kubánské i světové politiky a kultury, a především z Arenasova života. Jak totiž sám napsal v předmluvě, kterou rozmarně umístil doprostřed románu, „jistým způsobem má toto dílo za cíl bez glorifikace a bez nabubřelého moralizování zachytit tu rozverný, tu rozervaný život velké části mladých Kubánců, jejich touhu užít si mládí a být takoví, jací jsou. Převládá tu podzemní vize homosexuálního světa, který se zcela jistě nikdy neobjeví v žádném světovém a tím méně kubánském periodiku. Tento román se niterně pojí s jedním z nejaktivnějších období mého života a života těch, kteří v šedesátých a sedmdesátých letech byli mladí.“
