Článek
Co dělá autorka, když konečně dopíše poslední díl ságy, se kterou trávila tolik času spoustu let?
Je to trochu jako po rozchodu; všech pět fází truchlení! Na jednu stranu jsem samozřejmě byla ráda – na tu knihu se čekalo, dopisovala jsem ji ve stresu, prošvihla jsem snad deset termínů. A k tomu jsem celou dobu trnula, jestli závěr tak kolosálního příběhu vůbec dokážu dát dohromady; takže když jsem konečně propojila poslední scény a všechno zapadlo, byla to obrovská úleva. Zároveň mi to ale taky bylo líto. Trvalo bez nadsázky několik měsíců, než mi doopravdy došlo, že Mycelium už není a že se svým milovaným Lucasem Hildebrandtem nadále nežiju v jedné hlavě. Nakonec mi nejvíc pomohlo, že se hned po dopsání osmého dílu začalo připravovat nové vázané vydání s bonusovými materiály: do třetího dílu bylo potřeba sepsat Mycelipedii (čili výkladový slovník reálií), takže jsem ten svět nemusela opustit hned a měla jsem čas se od něj šetrně odpoutat.
Ale díl s Mycelipedií už také vyšel, a pak byl doopravdy konec. Co dělá autor, když ho tohle potká?
Takhle zenové to nebylo, prázdnota se nekonala. Když jsem oznámila, že je Mycelium hotové, všimli si toho také editoři antologií, takže jsem začala dostávat nabídky na účast v různých projektech. Něco z těchto kratších věcí už vyšlo (letos povídky ve dvou antologiích – Jiný kraj a Hlubiny města), další se připravují. Zrovna teď dopisuji novelu, která se odehrává ve světě Mycelia, ovšem o šedesát let dřív. Další povídka do jiné antologie už čeká ve frontě.
Co čtenářské reakce? Sledujete je? Zajímá vás, co se píše třeba na Databázi knih?
Ne. Naprosto záměrně se na komentáře ke svým knihám nedívám. Občas ke mně něco doputuje, když mi to někdo přímo napíše nebo přesdílí – a tuhle mi zrovna manžel předčítal jednohvězdičkovou recenzi opravdu rozzlobené čtenářky, něco ve smyslu: „Je ostuda, že vyhrál ten padouch, ten vlk v rouše beránčím, to jsme si teda nezasloužili!“ Sama to ale nevyhledávám. Před lety jsem se totiž dostala do stavu, kdy jsem na všechny tyhle weby – Databázi, Legii, Goodreads, tehdejší Fantasy Planet – klikala denně a pořád trnula, jestli mi někdo nějakou knihu nepohaní. Bylo to už čiré šílenství, skoro až závislost; takže jsem si dala jako novoroční předsevzetí, že se tam už nikdy nepodívám, a dodržuju ho už nějakých osm let. Mnohem užitečnější je dát rukopis přečíst betačtenářům před vydáním, kdy se ještě dá na knize něco změnit. To je holt život, že se spoustě lidí Mycelium prostě v principu nelíbí: nevyhovuje jim můj způsob psaní, nebaví je ty aspekty příběhu, které baví mě, iritují je postavy, se kterými já žiju a dýchám, a chtěli by, aby se to celé pojalo jinak. S tím se nedá nic dělat. Lidi jsou různí a žádná kniha se nebude líbit všem – naštěstí. Nenabízím dokonalost, ale můžu slíbit upřímnost. Píšu, jak píšu, ne proto, abych se zavděčila, ale protože nemůžu jinak; berte, nebo nechte být.
A co reakce čtenářů, kteří normálně sci-fi nečtou?
Mycelium se od začátku mnohem víc líbí lidem mimo žánr. Je to komorní příběh o vztazích a víře, rámovaný světodějnou rovinou o hybridní válce. Od naší reality se liší snad jen tím, že se kromě nám známých technik manipulace dá využít ještě psychotronika. Osmý díl – tentýž, který získal Magnesii Literu – v anketě na žánrovém webu vůbec nezabodoval. Z marketingového hlediska je to samozřejmě neblahé: ti, kterým by se Mycelium líbilo, po něm možná vůbec nesáhnou, protože mají averzi k žánrovým knihám, a některým pravověrným fanouškům žánru zase připadá moc „intoušské“. Je tam drama, je tam násilí, ale akční honičky mě nebaví psát (koneckonců ani číst, v cizích knihách je přeskakuju), takže ty v nabídce nejsou. Taky je tam málo velkých vesmírných bitev. Konkrétně nula.
Překvapila vás nějaká reakce?
Legrační byla reakce dvou betačtenářek na finální rozuzlení. Každá fandila jinému z dvojice hlavních hrdinů – jedna byla tým Lucas, druhá tým Aš~šád. A první píše: „Já celou dobu tušila, že je ten Aš~šád totální padouch, no ještě že to Lucas takhle ustál, Lucas je opravdový hrdina!“ A druhá: „Vida, konečně se ukázalo, že měl Aš~šád celou dobu pravdu, Aš~šád je opravdový hrdina!“ Jako by ani nečetly tutéž knihu! A to mě potěšilo ze všeho nejvíc, protože to znamená, že příběh je ambivalentní a dá se nahlížet z různých úhlů. I dva roky od dopsání jsem se závěrem Mycelia spokojená. Hlavní hrdina si uvědomí, že se vlastně vůbec nemusí nechat ovládat svou minulostí, a to je z mého pohledu ten nejradostnější možný konec. Je v něm spousta naděje, protože se před tím člověkem otevírají nové možnosti.
Právě tahle otevřenost konce ale některým čtenářům vadí. Navíc hlavní hrdina v závěru stále hledá ženu svého srdce. Víte, jak to dopadlo? Našel ji?
Když on má s sebou ještě tu druhou babu, takže je otázka, jestli mu to přát. Pokud ji najde, tak buď budou muset žít ve trojici, nebo se ty dvě ženské o něj poperou, nebo se na něj svorně vykašlou a utvoří spolu lesbický pár. Každý si může představit vlastní kombinaci a napsat si fanfikci! A právě proto to tam není explicitně řečeno.
Richard Klíčník
Vilma Kadlečková: Mycelium
