Článek
Přelom léta a podzimu je v pacientských organizacích náročným obdobím, kdy se podávají žádosti o granty a bojuje se o to, jak bude činnost organizace vypadat příští rok. Vždy se opakuje totéž drama: organizace, které pomáhají lidem zvládat život s chronickou nemocí – provozují linky důvěry, online poradny, edukační akce, peer programy, psychologické a rekondiční pobyty, zastupují pacienty v legislativě, připomínkují zdravotní politiky, spolupracují s nemocnicemi, pomáhají s návratem do práce nebo tvoří informační materiály – a to je jen zlomek toho, co dělají – si znovu kladou otázku: přežijeme další rok?
Stát jejich činnost stále vnímá jako něco navíc – příjemný bonus, který se v rozpočtové krizi snadno škrtne. Jenže právě tyto „doplňkové“ služby často suplují to, na co veřejné zdravotnictví nemá kapacitu: poradenství, edukaci, psychologickou a sociální podporu. Podle analýzy EY tím každoročně šetří státu miliardy korun – za cenu několika desítek milionů z veřejných grantů. A stát přitom sám má data o tom, jak se zanedbaná prevence propisuje do zvýšených výdajů na sociální dávky.
Ekonom by řekl: ideální investice. Český stát říká: zbytečnost, která se škrtne jako první.
Když na formuláři záleží víc než na výsledku
Loňský podzim ukázal, jak tenký led pod pacientskými organizacemi je. Ministerstvo zdravotnictví vyřadilo z grantového řízení třetinu žádostí – kvůli formálním chybám. Například proto, že organizace nepřiložila úplný výpis z evidence skutečných vlastníků, ale jen částečný, jak tomu bylo v předchozích letech. U jiných poskytovatelů dotace by šlo chybu opravit. Ne tak u zdravotnictví, kde to byl důvod pro automatické zamítnutí.
Výsledkem nebyla „jen“ frustrace z byrokracie. Skutečný dopad? Diabetici přišli o vzdělávací semináře, lidé s revmatickými chorobami o akademii zdravotní gramotnosti, některé menší organizace přešly do dobrovolnického režimu nebo je jejich vedení financovalo z vlastních peněz. Dlouhodobě neudržitelný model, který navíc trestá právě ty, kdo dělají práci za stát.
Make Budget Cuts Great Again?
Aby toho nebylo málo, peníze pro pacientské organizace reálně klesají. Od roku 2022 se např. v rámci programu Podpora zdraví a kvality zdravotní péče rozděluje mezi více než dvě stovky žadatelů stále stejná částka: 52 milionů korun. Jenže inflace mezitím udělala své. Aby si pacientské organizace v roce 2026 mohly dovolit totéž co v roce 2022, musel by dotační program rozdělovat 65,6 milionu. Takový nárůst se ale nekoná. A nic nenasvědčuje tomu, že by vláda chtěla částku alespoň dorovnat. Nejnovější zprávy z budovy ministerstva financí dokonce naznačují, že dotační programy končí. Metody tupých škrtů Donalda Trumpa se zřejmě přesouvají i do Česka.
Modrý sloupec udává nominální alokaci 52 mil. Kč, oranžový sloupec reálnou kupní sílu po započtení inflace. Oranžový sloupec pro 2026 ukazuje, kolik by ministerstvo muselo pro příští rok alokovat, aby reálná kupní síla dosáhla úrovně 52 mil Kč. z roku 2022.
Když malý zásah znamená likvidační ránu: co nám říká pojišťovnictví o osudu neziskovek?
Je zřejmé, že desítky milionů korun jsou v rozpočtu každého ministerstva jen „kapkou v moři“. Jejich zrušení přitom může mít pro rozpočet ministerstva minimální dopad, ale pro příjemce, zejména malé neziskovky, znamená likvidační ránu.
V pojišťovnictví je běžným principem počítat s pravděpodobností škody, ale zároveň nezapomínat na tu nejhorší možnou variantu, i když je málo pravděpodobná. Jde o rozumné plánování a přípravu na krizové scénáře – protože právě extrémní, tzv. likvidační škody mohou firmu, rodinu nebo stát položit na lopatky.
Ve světě neziskových organizací platí stejný princip jako u pojištění: zrušení těchto malých dotací není jen drobným škrtáním v rozpočtu, ale může znamenat kolaps celé řady organizací, které plní důležitou sociální roli. Stát by proto neměl zapomínat na „fat-tail“ efekt – tedy na ty nejtěžší dopady, které mohou nastat i při malých změnách na fungování občanské společnosti.
Zbytečnost, dokud nejde o nás
Stát se chová, jako by pacientské organizace byly vedlejší atrakce. Pár zrušených grantů sem, pár nevypsaných výzev tam. Výsledky? Pro ministra financí nepodstatné. Hlavní je, že se na papíře ušetřilo. Jenže pokud se vládě rozpadne tento podpůrný pilíř zdravotnictví, dopady pocítí velmi rychle – v ordinacích, na nemocenské i ve státním rozpočtu.
Zastavit prevenci a podpůrné programy je sice snadné, ale ve výsledku drahé. A hlavně: krátkozraké.
Každý z nás se jednou může stát pacientem, který nebude vědět, kam se obrátit. A bude závidět těm, kdo tu pomoc měli – dřív než stát řekl, že na ni nejsou peníze.
