Článek
Před více jak dvěma měsíci jsem nastoupila s partnerem do nové práce. Podepsala jsem smlouvu na pozici vedoucí směny v jednom zahraničním hotelu - oba jsme cizinci, já opustila Česko před třemi roky, on opustil svou vlast mnohem dřív.
Během teambuildingu, který probíhal na začátku nové sezóny, bylo odsouhlaseno, že v našem týmu není potřeba zdůrazňovat hierarchii, jelikož jsme si všichni, jakožto lidé, rovni. Je ovšem potřeba aby se někdo staral o byrokracii, profesionálně podporoval zdravý růst týmu a byl k dispozici, pokud něco někomu není jasné - a k tomu jsme tady my dvě vedoucí, a to na naprosto stejné úrovni.
A s tímto nastavením jsem také svou práci začala.
Měla jsem již tři roky zkušenosti s vedoucí pozicí z minulého hotelu. Sice už jsem na této pozici dál pracovat nechtěla - chtěla jsem být konečně zas jednou normální řádový pracovník bez větší dávky zodpovědnosti - ale nový hotel mi tuto pozici nabídl. A samozřejmě i víc peněz. Řekla jsem si tedy, že vesmír usoudil, že je potřeba abych se v tomto směru dál zdokonalovala, a tak jsem nabídku přijala.
A pak začala práce.
Týpek, co vedl teambuilding, byl zaplacený externí kouč, který přijel před každou sezónou, rozdal svá moudra a zase odjel. Takže dál už k dispozici nebyl. Od asistentky ředitelky (dále jen "Dolly") záhy po jeho odjezdu přišlo, že on má sice zkušenosti v tomto odvětví (jsme zodpovědní za zábavný program pro hosty - tedy animace), ale ne v prostředí hotelu, takže spoustu nápadů a inovací, které jsme s ním rozvinuli, stejně nebudeme aplikovat.
Byla jsem zmatená, můj partner také. Tento hotel jsme si vybrali právě pro velmi profesionální, otevřený a vstřícný online pohovor - nejdřív s manažerkou hotelu a poté s dotyčným koučem - a byli jsme nadšeni.
A teď, když se všechno rozjelo, byla spousta věcí nemožná - od update programů, přes objednávky lepšího vybavení pro uskutečnění těchto programů (častá odpověď byla, že tohle ředitelka neobjedná bez snahy se jí alespoň zeptat), až po přijetí mne do kolektivu jako další kompetentní vedoucí. Vše potvrzeno první vedoucí (dále „Bibo“, jako zkratka od "Big Boss") a Dolly.
Navíc Bibo dávala velmi očividně najevo svou pozici v týmu - ke kolegům se stavila na můj vkus až moc direktivně, necítila jsem z ní snahu o budování přátelského, otevřeného kolektivu. Zkrátka již od úplného začátku jsem vnímala, že nejsme na stejně vlně a máme úplně rozdílné představy o tom, jak by se tým měl vést, jaké jsou vlastně naše priority a jak by se s kolegy mělo komunikovat.
Její zkušenosti s vedoucí pozicí byly teprve dva měsíce z minulé sezóny, a tak jsem si tak nějak myslela, že bude ráda, když si spolu sedneme a prodiskutujeme, jak by to mohlo fungovat a já byla připravená sdílet své zkušenosti a třeba i pomoct.
Jenže o pomoc nikdo od prvního momentu nestál. Alespoň ne o pomoc z mojí strany.
Co jsem však z její strany od prvního momentu cítila, byl pocit konkurence. To, jak se na mne dívala, jak komentovala mé nápady a zlepšováky, jak všechno okamžitě zavrhovala s hlavou zabořenou do počítače. Jak se mnou direktivně komunikovala stejně, jako s ostatními kolegy… Jak urputně a dětinsky dávala najevo svou pozici v týmu.
Když jsem ji ze začátku sdělila, že jsem tuhle pozici vlastně dělat nechtěla, objevil se jí v očích záblesk překvapení a úlevy. Domnívali jsme se tedy s partnerem, že se v ní odehrává strach o ztrátu tohoto postu, který jí ovšem nikdo vzít nechtěl. Já nejsem konkurence chtivá kariéristka. Jsem velmi férový, otevřený a upřímný člověk zaměřený na přátelskou, vlídnou a rozumnou spolupráci. Ale to Bibo rozhodně nebyla.
Do toho jí za zády neustále stála Dolly, se kterou si očividně velmi notovaly. Od úplného začátku spolu rozhodovaly úplně o všem a společně také vše nevhodné zavrhovaly, bez diskuse. To, že já a můj partner máme několikaleté zkušenosti s animací z minulého hotelu, a to jako jediný v týmu, nikoho nezajímalo. První týden jsme často sdíleli naše zkušenosti a nápady, ale pak jsme přestali, protože to nemělo cenu.
Jednou jsem, v prvních dvou týdnech, Bibo oznámila, že bych se také měla naučit psát potřebné dokumenty na počítači, že mě to sice nebaví, ale vyznat bych se měla. Bylo mi oznámeno, že to stejně není potřeba, protože když by se něco stalo, je tady ještě Dolly, která případné dokumenty napíše za ni. Byla jsem vlastně ráda, že tuhle zodpovědnost nemusím řešit. Ale o to víc se mi potvrzovalo, že to není tak, jak bylo oznámeno na teambuildingu - ona je vedoucí a já jsem vedoucí směny, tak jak to stojí v mé smlouvě. Rozhodně nejsme na stejné úrovni.
Další, do čeho jsem se už od začátku snažila strkat nos, byla odpolední náplň práce. Jednalo se totiž o čas, kdy byly obě směny v práci, takže nás tam bylo pět až šest. A místo, abychom tuto příležitost využili nějak produktivně ve prospěch hotelu a ukázali se více hostům, trávila polovina zaměstnanců čas v kanceláři před-vyráběním materiálů k různým programům. Snažili jsme se s partnerem již od začátku apelovat na to, jaká je to blbost, protože se dají vymyslet programy, kde se nemusí tolik před-vyrábět a trávit místo toho více času mezi hosty. Opět to nikoho nezajímalo. A to ani ode mne, jako od vedoucí týmu. I Dolly oznámila, že tento čas je vyhrazený právě pro tyto činnosti. A to už jsem si neodpustila pár sarkastických poznámek.
Nehledě na to, že Bibo trávila 90 % času na počítači nebo řešením něčeho s Dolly. A to už jsem si taky jednou rýpla a zeptala jsem se, co dělá tolik hodin týdně na počítači. Její odpověď:"Hodně věcí." V minulé práci jsem byrokratické záležitosti byla schopná vyřídit během pár hodin, takže mi to opravdu nebylo jasné. Nabídla jsem jí svou pomoc, ale bez zájmu.
A po dvou týdnech jsme měli pohovor s ředitelkou, kterou zajímalo, jak se nám líbí a jestli máme nějaké nápady na zlepšení, protože my dva jsme ty „zkušený“. Já jich za ty dva týdny nasbírala na svůj list celkem dost. Například to aby se tým odpoledne věnoval důležitějším činnostem než vyrábění v kanceláři a hromadu dalších postřehů.
Poté proběhl týmový meeting s Bibo a Dolly, kde bylo oznámeno, že je čas na nové nápady, že je nemohly zakomponovat okamžitě, jelikož bylo potřeba sžít se v novém týmu (téměř všichni v týmu byli noví). Dále že ředitelka chce, abychom trávili více času s hosty. Dolly také oznámila, že Bibo je vedoucí týmu a je zodpovědná za program. O mně nepadla ani zmínka.
Tím bylo potvrzeno, že rozhodně nejsme na stejné úrovni.
A přesně v tuto chvíli jsem se stáhla.
Našla jsem si svou náplň práce - věnovala se kolegům, programům a hostům, budovala přátelské vztahy v týmu, plnila a rozdávala úkoly na „to do“ listu, když Bibo měla volno, a snažila se tuto nejasnost s pozicí zastrčit do pozadí, protože mi to nepřišlo až tak důležité.
Jen mi bylo divné, že se mnou nikdo nesdílí důležité informace, které bych jako vedoucí směny měla vědět. Všechno zůstávalo mezi Bibo a Dolly.
Také jsem měla pocit, že v některých situacích jednají schválně proti mně (viz další článek). Partner usoudil, že to tak určitě není, že asistentka ředitelky by měla jednat profesionálně, že jde z jejich strany spíš o zachování původního chodu, což je pro ně pohodlnější. Já se mu snažila vysvětlit, že on nežije v ženském světě, ale validace mých pocitů se mi nedostalo.
Domluvili jsme se, že na konci sezóny zajdeme za ředitelkou a zeptáme se, jak to teda je s tou hierarchií (jeho to zajímalo víc než mě) a proč to tady vlastně nefunguje tak, jak bylo domluveno na teambuildingu. Do té doby budeme zkrátka pozorovat a užívat si práci, která byla rozhodně klidnější než v minulém hotelu.
Do toho jsem po dvou měsících začala cítit nespokojeně. Neměla jsem radost. Nevím, jak nejlépe popsat mé rozpoložení, ale doma jsem neustále kvůli něčemu peskovala, partnerovi jsem věčně něco vyčítala, několikrát se mi spustil velmi silný záchvat pláče a nebyla jsem schopná ani tou nejhlubší sebereflexí přijít na to, co je ten důvod.
A pak přišly ty osudné dny, kdy Bibo s Dolly přehlédly pár důležitých souvislostí v programu a do toho měly obě volno. Ředitelka si tedy zavolala mne a byla velmi překvapená, že nemám ani páru, co se programu týče.
A poté se rozjel proces. Proces, po kterém jsem cítila hlubokou úlevu a zadostiučinění (viz další článek).
A jako zázrakem se všechna nespokojenost ve mne rozplynula a já byla jen překvapená, že mě tento zdánlivě malý problém na pracovišti podvědomě tak ovlivnil.
...TBCd
