Článek
Možná si myslíte, že být na sebe hodní je známka slabosti. A že kdybyste se sebou byli spokojení, přestali byste se snažit.
Jenže tohle je možná ta největší past.
Tvrdost na sebe totiž není síla. Velmi často je to jen obranný mechanismus. Takové vnitřní brnění, které vás má ochránit před bolestí z nepřijetí. Před vlastním zklamáním. Před tím, že byste si mohli připustit, že se necítíte dost dobří.
Jenže tahle ochrana má svou cenu. S každou další ranou, kterou si sami zasadíte, se brnění zpevňuje. A vy se sice cítíte „chráněni“, ale zároveň se vzdalujete sami sobě. Přestáváte vnímat své potřeby. Ztrácíte citlivost. A zůstává jen únava, napětí a pocit, že pořád něco není dost.
Možná jste si někdy v duchu řekli: „Měla bych být dál. Tohle přece nestačí. Nejsem dost dobrá.“ A možná se vám zdálo, že vás to popožene. Ale opravdu vás to posunulo? Nebo vás to jen utvrdilo v tom, že jste na sebe zase zklamaní?
Je zakořeněné v naší kultuře myslet si, že pokud se chceme zlepšit, musíme se nejdřív sami sebou znechutit. Že růst přichází po pořádném vnitřním výprasku.
Ale skutečná změna nevychází z nenávisti. Vychází z přijetí. Z věty: „Tady teď jsem. A i tak se můžu pohnout dál.“
Když se trestáme za to, jací jsme, dáváme si na sebe zbroj. A v ní se špatně žije. V ní není prostor pro lehkost, pro radost, pro vděčnost. Není tam ani prostor pro růst.
Protože růst není o bití. Růst je o živé půdě, ve které se může rozvinout odvaha něco zkusit, udělat chybu a jít dál.
Zkuste si dnes představit, že jste na své straně. Ne až „něco dokážete“. Ne až zhubnete, něco vyděláte nebo všechno zvládnete. Ale teď. V tom, co se vám daří. I v tom, co ne. Představte si, že jste si spojencem. Že si můžete být oporou.
A to není konec snahy. To je její nový začátek. Protože když se přijímáte, neznamená to, že se vzdáváte cílů. Znamená to, že si přestáváte házet klacky pod nohy. Přestáváte si dokazovat, že máte právo existovat.
Sebepřijetí není výmluva. Je to základ, ze kterého se dá vyrůst něco skutečného. Není to rezignace. Je to návrat k sobě. A z něj přichází energie, chuť tvořit, možnost zkoušet nové věci — ne proto, že „musíte být lepší“, ale protože chcete.
Zkuste se dnes na chvíli zastavit a podívat se na sebe s laskavostí. Vzpomeňte si na všechno, co jste v životě už zvládli. Na chvíle, kdy jste to chtěli vzdát, ale šli jste dál. Na těžká rozhodnutí, která jste museli udělat. Na dny, kdy jste se necítili dost silní — a přesto jste se zvedli.
Představte si, že byste tohle všechno vyprávěli někomu, koho máte rádi. Mluvili byste s pochopením. S úctou. S něhou. Zkuste si teď představit, že si ta slova zasloužíte i vy.
Protože skutečná síla není v tom na sebe tlačit, ale v tom stát při sobě. I tehdy, když je těžko.
=========
TVRDÝ NA SEBE = SILNÝ? NE TAK DOCELA.
Autorka: Psycholožka Natalia Bykova
Instagram: @nataliabykovacz
