Článek
Máme za sebou 133. ročník Velké pardubické, při kterém došlo k hromadnému pádu koní. Opět se tak musíme ptát, zda takové zacházení se zvířaty není týráním koní. Přestože jsou koňské dostihy tradičním sportem, je to něco, co by se mělo zachovat i pro budoucí generace?
Tuto debatu otevřel již 128. ročník Velké pardubické na podzim roku 2018, kdy na Taxisově příkopu zemřel kůň Vicody. Rozhořela se diskuze o tom, zda by nebylo vhodné takto nebezpečnou překážku vyřadit ze závodu. Objevovaly se ale i názory, zda koňské dostihy nezrušit úplně.
Taxisův příkop je překážka, která se skládá z živého plotu o výšce jednoho a půl metru, za kterým je příkop dlouhý čtyři metry. Přestože byl příkop po roce 1993 upraven tak, aby byl bezpečnější, koně tu stále umírají. Poprvé tu zemřel kůň již v roce 1927. Celkem má Taxisův příkop na svědomí už téměř třicet koní. V roce 2020 tam zemřel kůň Sottovento z Váňovy stáje a i letos tam nalezl svůj osud další kůň. Při pádu byl vážně zraněn i jeden z žokejů.
Jezdectví a koňské dostihy patří mezi nebezpečné sporty, kde hrozí zranění jak zvířete, tak jeho jezdce. Poranění koně může vést ke smrti či k případnému utracení. Navíc slouží tento sport pouze pro pobavení publika. Bují také byznys se sázkami na to, který kůň vyhraje. To pověsti sportu moc nepřidává.
Ti, kteří protestují proti jezdectví a závodům na koních, obhajují své názory tím, že výcvik koně začíná již ve velmi útlém věku, kdy jeho kosterní systém ještě není plně vyvinutý. Tím, že si žokejové sedají na koně, kteří jsou staří třeba i jen půl roku, vykazuje toto chování prvky týrání zvířat.
Dostihoví koně pak mnohdy umírají velmi brzy s obrovskými bolestmi kloubů, kostí a šlach. Výjimkou není ani utracení koně, který už se věkem do závodů nehodí. To je další argument, který vyjadřuje Hnutí 269 bojující za práva koňů i zvířat obecně.
Na druhé straně zaznívají ale názory, že do závodů jsou vybíráni právě takoví koně, které závodění baví. Nikdo je podle slov Vendulky Cachové, bývalé závodnice parkuru, do toho nenutí. Obhajuje to tím, že kdyby koně závodit nechtěli, tak by to nedělali. To je možná pravda, že samotný závod některé koně baví. Ale výcvik plný šlehání bičem, který má jezdec k dispozici, působí na milovníky zvířat jako jejich týrání.
I letos Velká pardubická ukázala svoji nevyzpytatelnost. Jeden kůň zemřel a dva jsou zranění. A Velká pardubická není jediným závodem, který se u nás v Česku koná. Máme desítky dalších menších závodů.
Skutečně je nutné, abychom ještě ve 21. století takto zneužívali zvířata k našemu vlastnímu pobavení? Kůň se určitě rád proběhne i si zazávodí s ostatními koňmi, ale takto vypjatá situace, jako jsou dostihy, která pro něj znamená měsíce a roky drilu, není to, co je důstojným životem pro koně.
