Článek
Dětem dnes udělá radost máloco. Jako rodiče jsme si je totiž tak zhýčkali, že je pro ně všechno absolutní samozřejmostí. Z darované věci už ale nemají ani radost. Nemusí totiž čekat až budou mít narozeniny, nemusí se ani snažit si na to něco vydělat a přispět. Rodiče jim koupí vše, co jim na očích vidí. Pokud jim to tedy finanční situace dovolí. Někteří rodiče ale zacházejí tak daleko, že takové věci dětem kupují, i když na to nemají. Pak to může vést k dlouhodobým finančním problémům.
Můj synovec si v poslední době vysnil značkové boty, které jsou teď v módě a chce je mít skoro každý v jejím náctiletém věku. Jenže takové boty stojí kolem 3500 Kč, což pro jeho nohy ve vývinu, které mu stále rostou, není žádná laciná věc. Za rok už takové boty nebude moci nosit. Pak přijde na řadu splnění jiného snu, který ho do té doby napadne.
Jeho rodiče mě požádali o pomoc se sehnáním takových bot. Obešli s ním totiž několik obchodů, ale konkrétní barevnou kombinaci, kterou požadoval, nikde neměli. Je to totiž ta nejprodávanější varianta. Hledal jsem na internetu a zjistil, že takové boty se dají za zmíněnou cenu koupit u oficiálního prodejce a pak u velkých online obchodů s oblečením. Bohužel však nebylo k dispozici jeho číslo. Všude jen nadměrné velikosti.
Když jsme mu oznámili, že bude muset čekat, než se jeho velikost na skladě objeví, rozčílil se, že tyto boty přesně v jeho čísle našel už na několika e-shopech, tak co máme za problém. Už toto chování mě velice zarazilo, ale rodiče to nijak nerozházelo. Zjevně se tak s nimi baví běžně. Požádal jsem ho tedy, ať mi ukáže, na jakých eshopech vysněné boty našel. Ukázal mi tři internetové obchody. Jenže to byly překupnické e-shopy, kde se takové boty prodávají za mnohem vyšší cenu. Nejlevnější stály 6000 Kč, ale na jednom z nich byly i za 13000 Kč.
Snažil jsem se mu vysvětlit, že za tu cenu je určitě kupovat nebudeme a že je třeba počkat, až je budou mít oficiální prodejci opět k dispozici za cenu standardní. Nechápal, proč mu je nechceme koupit, když je mají. Cenu vůbec neřešil. Po pár minutách diskuze se navíc urazil a z pokoje odešel. Nemluvil s námi několik dnů, protože mu nechceme koupit to, co chce.
Nebylo to poprvé, kdy neznal cenu peněz a nevážil si toho, co mu člověk chce koupit. Snažil jsem se rodičům vysvětlit, že mu nemohou takto podstrojovat a že takové chování je nepřijatelné. Přišlo mi ale, že vůbec nechápal, o čem mluvím. A takovou situaci jsem nezaznamenal jen u nás v rodině.
Za nás to bývalo úplně jiné. Člověk si musel vydělávat, nebo si alespoň šetřit to, co dostal od rodičů a babiček k narozeninám, a na vysněnou věc si přispět. To děti dnes ani nenapadne. Vánoce také neřeší. Neteř i synovec budou za chvíli plnoletí a ještě nikdy nikomu nedali nic k Vánocům. Nemají vůbec žádnou snahu. Já jen děkuji za to, že takové děti nemám. Všechno je to totiž o výchově.
