Článek
I když dětské klece zažily svůj největší rozmach až v počátcích dvacátých let minulého století, nápad na jejich zrod přišel už o mnoho let dříve, konkrétně v roce 1884, kdy vyšla kniha amerického pediatra Luthera Emeetta Holta. Ten ve své knize The Care and Feeding of Children (Péče a výživa dětí) popisuje, jak je pro mladý organismus dětí důležitý čerstvý vzduch. Ten je podle něho naprosto klíčový k obnově a čištění krve, díky čemuž se může miminko správně vyvíjet. Zároveň každodenní příval čerstvého vzduchu zaručuje dobrý apetit a pomáhá dítěti dobře trávit. Právě tyto argumenty položily základní stavební kameny pro vznik dětských klecí.
I když se první závěsné klece začaly objevovat již v počátcích 20. století, pravý průlom započal asi až o dvacet let později. V roce 1922 si totiž nechala Emma Read patentovat přenosnou dětskou klec, která se nechala ukotvit za vnější okraj okna.
Emma Read - návrh patentu
Tyto závěsné klece se staly velmi rychle populární. Novopečené maminky chtěly svým malým ratolestem dopřát pobyt venku na čerstvém vzduchu, neboť samy neměly dostatek času ho s dětmi trávit společně na procházkách. V té době se život koncentroval především ve městech, kde nebyl dostatek zeleně a ulice byly velmi špinavé.Dalším důvodem, proč matky klece stále častěji pořizovaly, byla i možnost své děti snadno otužovat. Věřilo se, že pobyt na chladném vzduchu, stejně tak jako koupele ve studené vodě, dokáží posílit dětskou imunitu a tím ochránit děti před častými nemocemi. Děti navíc mohly z výšky pozorovat jezdící auta, mávat na kolemjdoucí či si jen všímat poletujícího hmyzu a ptactva. To vše jim mělo zajistit dostatek socializace, i kdyby se jednalo o jedináčky.
Největší rozmach těchto klecí překvapivě nebyl v USA, nýbrž v Londýně. Zde dětské klícky přímo distribuovala organizace Chelsea Baby Club, která se starala o blaho londýnských dětí. Aktivně tyto závěsné klece pak rozvážela především matkám, které žily ve stísněných bytech, či těm ženám, které neměly možnost trávit čas se svými dětmi na zahradě.
Během druhé světové války, když byl Londýn ostřelován německými útočnými letkami, se od toho trendu kvůli bezpečí dětí upustilo. Když ale válka skončila, dětské klece se staly opět nedílnou součástí londýnských bytů. Tato prazvláštní praktika vydržela až do 50. let minulého století. Poté začaly z měst pomalu mizet. V první řadě se začalo více diskutovat nad tématem dětských práv, zároveň ale sílily i kritické hlasy, které se obávaly o zdraví našich nejmenších. I když se sice jednalo o ojedinělé případy, občas se stávalo, že byla klec přetížena či špatně uchycená a docházelo k nehodám, které měly pro děti fatální důsledky.
Dnes už jsou naštěstí tyto praktiky minulostí. Nejen že by dnes toto nepřípustné a neetické chování bylo ihned odsouzeno, zároveň by se rodiče museli zodpovídat sociální službě. I přesto je zde dobře patrné, že se v minulosti rodiče pokoušeli najít způsoby, aby svým dětem zajistili co nejlepší podmínky pro správný růst a vývoj.
Zpracováno na základě:
