Článek
Věk, ve kterém může jít osoba do důchodu, se pomalu posouvá. Až půjdou do důchodu ti, kteří se narodili v roce 1965, tak kromě žen s více než jedním dítětem, půjdou do důchodu všichni v 65 letech. A až půjdou ti narození v roce 1972, pak už bude jedno i to, kolik měla žena dětí. Do důchodu půjdou všichni stejně.
To je ale to, co se zdá jako naprosto nelogický krok. Vždyť česká populace stárne a je potřeba, aby se zvýšila porodnost, jinak bude stav penzijního systému dlouhodobě neudržitelný. Podporu by tak ženy mohly vidět i v tom, že pokud mají více dětí, půjdou do důchodu dříve. Tak to alespoň až do teď bylo. Když jim bude tato možnost odepřena, ovlivní to i jejich přemýšlení o dalším dítěti.
Zaměstnanci se domnívají, že ideální věk pro odchod do důchodu je mezi 60. a 61. rokem života. To si myslí až dvě třetiny z nich. Už nyní jsme tedy nad hranicí věku, který by si naši občané představovali jako ideální pro odchod do penze. Existují ale návrhy na to, aby lidé narození po roce 1980 chodili do důchodu ještě později. Konkrétně se přemýšlí o 67. roku života i déle.
Zohledňovat se přitom bude fyzická náročnost práce. Ti, co vykonávají po většinu svého života fyzicky náročné povolání, budou moci do důchodu odejít dříve. To je vcelku logické a proti tomu nemůže nikdo nic namítnout. Proč ale nikdo nepřemýšlí o povoláních, která jsou náročná psychicky?
Psychicky náročná povolání mohou být pro člověka mnohdy větší zátěží než ta fyzická. Každodenní tlak na psychiku může za mnoho let člověka ovlivnit tak, že už nebude schopen své povolání vykonávat. A stejně tak mohou mít tito lidé ve stáří zdravotní komplikace způsobené právě výkonem duševně náročného povolání. Na ně ale nikdo zkrátka ohled nebere.
Pokud by se věk odchodu do důchodu měl upravovat podle toho, jak náročné je které zaměstnání, v potaz by se měly brát všechny faktory, které mohou člověka ve výkonu jeho povolání a i v soukromém životě ovlivňovat. A podle toho by se pro konkrétní povolání měla stanovit věková hranice odchodu do důchodu. Nelze přeci jednoznačně říci, že šedesátník pracující celý život na stavbě jako dělník bude ze svého povolání více znavený než učitel, který musel po desítky let zvládat chování často neukázněných žáků a studentů.
Jenže kdo může takový spor rozsoudit a rozhodnout? Co je a co není stresující a náročné? V mnoha případech je to totiž velmi individuální záležitost. Jeden člověk může být po šedesátce úplně vyřízený a druhý může být v plné síle. Tak se ale dostáváme do mrtvého bodu.
Zpracováno na základě:
