Článek
Blesky v České republice každoročně zasáhnou a způsobí nepříjemná zranění několika desítkám lidí. Těmto zraněním pak u nás podlehne jen pár z nich. V celosvětovém měřítku to pak vypadá, že se u nás bouře tak často nevyskytují a když ano, lidé jsou před nimi velmi obezřetní. V celosvětovém měřítku jsou totiž tato čísla několikanásobně vyšší, neboť zásah elektrickým výbojem má na svědomí až několik desítek tisíc lidí a další stovky tisíc lidí utrpí ošklivá poranění. Obecně se tedy dá říci, že zásah bleskem rozhodně není něco, o co by člověk stál.
Na světě ale existují i výjímky. Příběh, který se stal v 80. letech minulého století ve východoamerickém státě Maine, má totiž šťastný konec. Tehdy dvaašedesátiletý Edwin E. Robinson byl již devět let v invalidním důchodu. Předtím se živil jako řidič nákladních vozidel, než dostal smyk na zledovatělé vozovce. Tato vážná nehoda mu obrátila život vzhůru nohama. Oslepl na obě oči a byl částečně hluchý. Musel se tedy naučit Braillovo písmo a začít používat naslouchátko. Jeho život se po dlouhé rekonvalescenci odehrával pouze v jeho domě a v jeho naprosté blízkosti. Reagoval pouze na hlasy své manželky, která mu byla klíčovou oporou, a v hlavě neustále počítal, kolik schodů a kolik kroků je to do té či oné místnosti. Vše nasvědčovalo tomu, že v tomto stavu zůstane až do své smrti.
Klíčový zlom ale nastal, když se jednoho letního dne šel projít po své velké zahradě a z ničeho nic ho zastihla velká bouře. Robinson tehdy udělal věc, před kterou varují maminky své malé děti. Před nepřízní počasí se totiž schoval pod strom. Pak ho zasáhl blesk. Podle své výpovědi nejprve uslyšel ohlušující ránu, jako když mu nad hlavou prásknou bičem. A pak následovala ostrá bolest. Edwin padl na zem a prvních pár vteřin si podle jeho slov připadal jako mrtvý. Když si uvědomil, že přeci jen žije, ukryl se ve svém domě. Tam na 20 minut vyčerpáním usnul. Když se E. Robinson probudil, nevěřil svým vlastním očím. Seděl totiž na posteli a viděl hodiny. Bylo právě 17 hodin 4. června roku 1980, když se Edwinovi vrátil zrak.
Následujícího dne Edwin Robinson navštívil očního lékaře, kde podstoupil řadu vyšetření, které potvrdily, že se mu zrak po devíti letech skutečně navrátil, a to i přes skutečnost, že neměl schopnost pohybovat očními bulvami. Nikdo ale nedokázal vysvětlit, jak se to stalo.
O jeho pozoruhodný příběh se velmi rychle začala zajímat světová média, díky čemuž se stal známým. Jedni ho považovali za podvodníka, jiní za medicínskou abnormalitu či dokonce za božský zázrak. I přes neutuchající skepsi, E. Robinson podstoupil řadu dalších lékařských vyšetření. Na sobě nezávislí doktoři Albert Moulton a Willian F. Taylor pak jen konstatovali, že kromě navrácení zraku se Robinsonovi vrátil zpět i sluch. Sám Robinson pak na tiskových konferencích ještě s pobavením uvedl, že i když byl více jak dvě dekády dědičně plešatý, na hlavě mu začaly růst nové vlasy. Ty mu ale na rozdíl od zraku a sluchu do jeho smrti nevydržely.
I když se o důvodech tohoto zázraku hodně spekulovalo, nikdo s naprostou jistotou nedokázal určit přesnou příčinu. Sám Robinson to bral jako druhou šanci od boha na nový život. Vážil si každého prožitého dne a nic nebral jako samozřejmost. Dobře si taky uvědomoval, že jeho příběh může pomoci ostatním, kteří jsou v bezvýchodné situaci a tím jim pomoci uvěřit, že zázraky se dějí.
Zpracováno na základě:
