Článek
Hikikomori jako pojem označuje ty jedince, kteří se rozhodli, že chtějí žít v izolaci a že se budou vyhýbat sociálním kontaktům s lidmi. Už v roce 2010 evidovalo Japonsko takových případů kolem 700 tisíc. Počet takových lidí ale výrazně stoupl během pandemie covidu-19. Dnes je tak hikikomori rozšířeno po celém světě. Každý, kdo žije sám ve svém domě či bytě, nebo dokonce jen ve svém pokoje v bytě rodičů, a izoluje se na dobu delší než šesti měsíců, se dá považovat za člověka žijícího na principu hikikomori.
Hikikomori ze svého bytu, domu či pokoje vůbec nevycházejí. Zabavují se hraním počítačových her, sledování filmů a seriálů nebo čtením. Většinou nemají žádné přátelé, za hikikomori ale můžeme považovat i ty, kteří mají omezené malé množství přátel. Doba, na jakou se hikikimori izoluje, se liší. Nejedná se pouze o dobu oněch šesti měsíců, ale může jít i o roky, případně i o desetiletí. A proč vlastně takový postoj v Japonsku vůbec vznikl? Lidé tím reagují na své neúspěchy obstát v prostředí, které na ně někdy klade až přehnané nároky.
Právě v Japonsku je lidí, kteří se drží hikikomori nejvíce. Japonský psycholog Tamaki Saitó tvrdí, že jich je až jedno procento japonské populace, a to už je více jak milion Japonců. Dnes se uvádí, že takových Japonců je až milion a půl. Ve světě se fenomén rozšířil v daleko menší míře. Izolují se hlavně mladí, jejichž mentalita se liší od mentality předchozích generací.
Hikokomori se dostávájí mezi lidi pouze v momentě, kdy jim dojdou potraviny a nemají nikoho, kdo by jim nákup obstaral. Někteří z nich se izolují na základě skutečného neúspěchu, který v životě zažili, u některých je to ale pouze na základě domněnek a pocitů, které se nezakládají na pravdě. Hikikomori se tak do jisté míry stává velmi subjektivní záležitostí.
Hikikomori souvisí s hledáním svého místa ve společnosti. Mám strach z toho, že svoje místo nedokážu najít, nebo že ve skupině, ve které se nacházím, jsem ten článek, který vývoj celé skupiny brzdí. Ze zdání se stává jistota a k izolaci dojde dřív, než ostatní členové sociální skupiny dokážou svému členu pomoci. Z takové izolace se pak Japonci jen těžko dostávají.
Když se hikikomori rozhodne vrátit do společnosti, není to pro něj lehký krok. Existují organizace, které bývalému hikikomori pomáhají se začlenit na základě hledání jeho silné stránky, s níž by mohl uspět. Získá tak svou ztracenou sebedůvěru a může žít v rámci možností normální život.
Za vznik fenoménu hikikomori může společnost, která na jedince tlačí a nutí je k dokonalosti. V Japonsku je tento tlak nejsilnější, ale se stejnými pocity se potýká i řada jedinců mimo tento ostrovní stát.
Zpracováno na základě:
