Článek
To, že v době vlády Ludvíka XIV., žila šlechta v přepychu, je všeobecný omyl, který nám vnukly historické filmy, které tuto dobu zobrazují. Nejsou totiž dobově věrné a toto období francouzských dějin značně zkreslují. Například zámek ve Versailles, kde Ludvík se svým dvorem trávil mnoha času, byla sice stavba, která byla přepychová a nádherná, v celém paláci ani okolí ale nebyl jediný záchod. Potřeba se tak vykonávala tam, kde to na urozené panstvo přišlo včetně pokojů a chodeb. Celý zámek tak byl cítit nelibým zápachem.
Šlechta se navíc prakticky nemyla, používala drahé parfémy, které měly přetlouct odér, který se z nich linul. Plácačka a škrabátko byly naprostou nutností každého dvořana. Mouchy si totiž na tyto páchnoucí osoby rády sedaly. I v této době ale existoval ideál ženské krásy, která byla jak pro panovníka, tak i pro všechny dvořany ztělesněním dokonalosti. Do dnešní představy krásy ale měla hodně daleko.
Před čtyřmi sty lety se v 17. století cenila hlavně barva pleti. Nemluvíme zde o rasových záležitostech, ale zejména o opálení. Pokud byl někdo opálený, značilo to, že není urozený. Kde jinde by se totiž opálil než při práci na poli. A tak se za vznešené jak u mužů i u žen považovalo to, že byli co nejvíce bílí. Šlechta se tedy před sluncem schovávala co nejvíce, aby se králi neznelíbila.
U ženy se cenila zejména jemnost a nedotčenost tvrdou prací. I přesto ale byly v kurzu zejména ženy kyprých tvarů. Bylo to totiž opět známkou toho, že tato žena má dobré zázemí. Dvojitá brada byla překvapivě to, co muže tehdy přitahovalo. K tomu kulatá ústa s větším spodním rtem než byl ten vrchní. Takové ženě by tehdy odolal jen málokdo. Tmavovlásky to však měly u dvora těžké. V módě byla blond barva vlasů i světlé obočí. A i když byla žena poměrně baculatá, přepásání šatů mělo ukazovat, že i přes své kypré tvary má poměrně štíhlý pas.
Na mužích se pak cenila zejména tancem vypracovaná lýtka. Pokud byl ale muž příliš svalnatý, považoval se za příslušníka chudiny, neboť musel manuálně pracovat. Ženy tehdy tedy mnohem více přitahovali hubení muži s lehce vyrýsovanou postavou, která značila, že muž je udatný šermíř, či že často jezdí na koni. Šanci ale měli i ti, kteří nebyli úplně hubení. Oblejší postava totiž značila, že muž je dobře zajištěn a že se s ním žena nebude mít špatně. A přesto, že se u mužů cenily dlouhé tmavé vlasy, kvůli nepraktičnosti a potřebě péče o ně, nosila většina mužů u dvora paruky. Obličej velkou roli nehrál.
Ideál krásy se tak zcela lišil od toho dnešního. A jak můžeme pozorovat i dnes, vyvíjí se neustále. Ještě před pár desítkami let byly ideálem krásy missky s hubenýma dlouhýma nohama a muži s vypracovanou postavou, dnes už ale ženy i muži hledí spíše než po kráse i po jiných vlastnostech. A to je rozhodně dobře.
Zpracováno na základě:
