Článek
Na návštěvu představení Jaroslava Duška Čtyři dohody mě přítelkyně přemlouvala už dlouho. Já jsem se ale stále této hře vyhýbal. Vždy jsem si našel nějaký důvod, proč tam prostě nemohu jít. Nechtěl jsem totiž přítelkyni přiznat, že Jaroslava Duška opravdu nemám rád, ba dokonce jeho role nesnáším a na televizní obrazovce ho nemohu ani vidět. Neměl jsem na to srdce. Ona ho totiž už dlouhá léta zbožňuje.
No a tak jsem se nakonec nechal přesvědčit, došel jsem koupit vstupenky do klubu Lávka a jednoho chladného zimního večera jsme vyrazili. Přiznám se, že už prostředí se mi moc nelíbilo. Na Lávce jsem nikdy nebyl, a tak mě poněkud překvapilo, že se do divadelního sálu, pokud se to tak dá nazvat, vchází pouze přes bar. To mi přišlo naprosto nevhodné. Sál byl miniaturní, jeviště jsme měli od sebe doslova pár metrů. A to jsme neseděli někde vpředu, protože jsme vstupenky na představení kupovali na poslední chvíli. Očekával jsem, že to bude naprostá katastrofa. Takový malý červíček zvědavosti ve mně ale hlodal už od předchozího dne. Když by to představení bylo tak příšerné, proč by bylo neustále vyprodané?
Doslova se mi proběhl mráz po zádech, když se na pódiu objevil Jaroslav Dušek a já věděl, že tady s ním v tom malém sále budu určitě přes dvě hodiny. Jenže pak začal mluvit. Představil, o čem Čtyři dohody budou. Jenže ještě než začal s tou první, vyprávěl obsáhle o problémech dnešní doby. A já cítil, jak se do jeho slov zaposlouchávám. Bylo to zajímavé a tak nějak příjemně odlehčené. Řekl jsem si, že to asi nebude zase tak špatně strávený večer. Bude to takové příjemné poslouchání.
Pochopil jsem, že Čtyři dohody Jaroslava Duška jsou vždy aktuální, protože na ně pan Dušek vždy napasuje mnoho svých monologů o aktuálním dění. Lehce jsem se usmíval. Jenže jak jeho výstup gradoval, nemohl jsem ubránit tomu, abych se smál na celý sál. Bylo mi trapně. Když jsem se ale podíval kolem sebe, smáli se všichni. Nečekal jsem to. Jaroslav Dušek mě prostě dostal.
Pak už ale konečně přešel k druhé části jeho představení, a to k samotným dohodám. Jejich popis byl velmi trefný, člověka donutil k smíchu, ale zároveň i k zamyšlení. Nebylo to jen bezduché plácání s cílem rozesmát člověka absurditou a trapností, jak to dnes v mnoha představeních či televizních pořadech bývá. Tento humor byl více než inteligentní, naprosto poplatný dnešní době a postavený na reálných situacích.
Jediné, co mi na představení vadilo, byly hudební mezihry, které měl na starosti jakýsi Pjér la Šé'z. Skladby nebyly vyloženě špatné, ani špatně zahrané. Působily ale na člověka uspávajícím dojmem. Umím si představit, že bych si takové skladby pustil třeba k meditaci. V divadle se mi ovšem meditovat nechtělo. Chtěl jsem vědět, co přinese další dohoda. Až tak jsem totiž slova Jaroslava Duška doslova hltal.
Mrzelo mě, že ke čtvrté dohodě se Dušek dostal jen okrajově. Zároveň to však bylo skvělé završení celý hry. Když jsme pak šli s přítelkyní z představení domů, nemohl jsem se přestat smát. Pořád jsem opakoval vtipné hlášky, které mi ze hry uvízly v hlavě. No a už přemýšlím o tom, že bychom společně vyrazili i na Pátou dohodou, která by měla být vlastně takovým pokračováním tohoto představení.
Zpracováno na základě vlastního názoru a zkušenosti
