Článek
Grónsko není jen autonomní oblastí spadající pod Dánské království, ale se svou vskutku impozantní rozlohou čítající téměř 2,2 milionů km² je také největším ostrovem na světě. Tato země, která je z 85 % stále pokryta ledem, jenž místy nabývá mocnosti až ke třem kilometrům, nabízí nepopsatelné ledovcové scenérie, přírodní krásy, ale hlavně útočiště pro místní faunu. Turisté, již mají odvážné srdce, zde mohou pozorovat tuleně, lední medvědy, velryby grónské či pižmoně v jejich přirozeném prostředí. Ve zbylé obydlené části ostrova pak můžeme pozorovat kulturu a běh života jeho původních obyvatel, inuitů. Tento národ nám nepropůjčil jen slova jako nanuk, iglů nebo malamut, jež se vryla do paměti nás všech, ale také ojedinělou gastronomickou lahůdku. Kiviak!
Staří inuité tvrdí, že právě tento pokrm, je pro ně něco jako božská mana, která je zejména v dlouhých a mrazivých zimách nepostradatelnou součástí jejich jídelníčku, neboť obsahuje spousty vitamínů a tělu prospěšných látek. Ty by totiž neměli možnost získat jakkoli jinak, neboť počasí a všudypřítomné dlouhé noci nedovolí pěstování blahodárných plodin. Nejedenkrát tak konzumace kiviaku zachránila předky těchto obyvatel před vyhladověním.
Co vlastně kiviak je? Tato pochoutka může pohnout žaludkem i otrlým a zcestovalým gurmánům. Jedná se totiž o drobnější ptactvo, jež se nechává fermentovat v tělech zabitých tuleňů. Recepty se pochopitelně předávají v rodinách z generace na generaci, a tak se mohou od sebe drobně lišit v chuti. Základem pro celý pokrm je tělo tuleně, které v tomto receptu poslouží jako jakási přírodní nádoba pro fermentaci. Tělo se následně a velmi důkladně zbaví všech vnitřností, neboť ty by nám mohly následně celý kvasný proces pokazit. Poté se opatrně tak, aby se neporušila vnější vrstva kůže, nashromáždí vnitřní tuk zvířete. Ten bude ještě potřeba, poslouží nám jako přírodní zátka. Když je vše hotovo, je čas si připravit „nádivku“. V Grónsku žije přibližně 500 různých druhů ptáků. Na přípravu kiviaku se ale nejčastěji používá alka malá, ale můžeme se setkat i s alkouny nebo sněhulí severní.
Jak inuité tvrdí, zásadní je, aby se dodržovala dvě základní pravidla. Prvním pravidlem je, že ptáci musí být z jednoho druhu. Druhým pravidlem potom je, aby se dodržovala stejná velikost opeřenců. Pokud by se jedno nebo druhé pravidlo nedodrželo, hrozily by nesouměrné fermentační procesy, které by zcela jistě vedly k otravě strávníků botulinem. Právě z těchto důvodů jsou nějčastěji vybírány mladé alky, které jsou ihned usmrceny a včetně peří a zobáků vkládány těsně na sebe tak, aby nevznikaly zbytečné vzduchové kapsy, do připravených tuleních „konzerv“. Jakmile je dílo dokonáno, nastává čas vyplnit vzniklé mezery za pomoci rozehřátého tuleního tuku. Ten budoucí „lahůdku“ krásně zakonzervuje. Inuité následně tuleně zašijí a odloží ho na temné a chladné místo, kde maso fermentuje. Celý proces trvá od několika měsíců až po několik let. Pokud se však vše udělá správně, obyvatelé mají zásobárnu plnou vitamínů a proteinů, která se jen tak nezkazí. Smutné na tom je, že na přípravu jednoho takového kiviaku je obvykle potřeba i několik stovek ptáků.
Zpracováno na základě článků: Kiviak: Bizarní jídlo Inuitů a Kiviak.
