Článek
V pro nás poněkud vzdáleném Turkmenistánu, státu střední Asie, asi 250 km severně od hlavního města se uprostřed pouště Karakum nachází kráter Darvaza. Místní obyvatelé a turisté z celého světa mu ale neřeknou jinak než Brána do pekel či Dveře pekelné. Tento vskutku drakonický název nedostal ale náhodou.
Celá jáma, jejíž průměr dosahuje k úctyhodným osmdesáti metrům a hloubky až třiceti metrů, totiž hoří. A hoří neustále již více než 50 let. Po celé její ploše tak plápolají tisíce samostatných plamínků. Díky tomuto úkazu se jedná o jedno z nejteplejších míst v přírodě, které momentálně na zemi můžeme nalézt. V útrobách kráteru se teploty šplhají až k závratným 400 °C. Jen pro představu, v americkém údolí Smrti byla nejvyšší naměřená teplota 56,7 °C. Možná i z těchto důvodů čekala Brána do pekel na svou první lidskou návštěvu více jak 40 let.
Až roku 2013 se do jejího nitra vydal badatel George Kouronis opatřen speciálním na zakázku vyrobeným kevlarovým oblekem, jenž odolal vysokým teplotám, aby zde sesbíral vzorky půdy. Ku překvapení všech vědci zjistili, že se v kráteru vyskytuje určitá forma života. Jde o extremofily, malé mikroorganismy, jež prosperují v extrémních teplotních podmínkách a místech velmi chudých na živiny. Celý počin byl financován skupinou National Geographic. Díky tomu o tom vznikl zajímavý dokument, který vzbudil mimořádný zájem mezi turisty z celého světa.
Původ Brány do pekel je dodnes obestřen rouškou tajemství. Skupiny geologů jsou však rozděleny na dva velké tábory. Jedna skupina je přesvědčena, že se pole zemního plynu zhroutilo do jeskyně již počátkem 60. let minulého století a teprve až v 80. letech bylo úmyslně zapáleno kvůli unikání jedovatých plynů do ovzduší. Druhá skupina vědců, ke které se přiklání i širší veřejnost, se domnívá, že v dobách, kdy byl Turkmenistán ještě součástí Sovětského svazu, skupina sovětských inženýrů ve snaze objevit ropné pole vyvrtala zdejší kapsu, která se během několika dní zbortila. Stejně tak jako v prvním případě, ze strachu z úniku metanu do ovzduší a tím pádem i vysokým emisím, se tito inženýři rozhodli místo podpálit, za účelem vyhoření nebezpečných plynů. Bohužel však neodhadli velikost podzemních zásob zemních plynů.
Za celou dobu hoření Brány do pekel proběhlo již několik neúspěšných pokusů o její uhašení. Poslední plány o jejím brzkém uhašení se naposledy objevily v loňském roce, kdy to tamní prezident sdělil národu. Zda-li se to podaří a kdy, to prozatím není vůbec jasné. Ale důvodů pro to tato země má požehnaně. Přinejmenším ekonomické důvody. V této poušti se totiž nachází druhé největší naleziště zemního plynu na Zemi, přičemž Turkmenistán disponuje šestou největší zásobou zemních plynů na světě.
I když bylo o tomto čarovném místě nespočet zmínek a dokumentů, na vlastní oči ho viděl jen málokdo. Turkmenistán totiž patří mezi nejuzavřenější a nejizolovanější země vůbec. Ročně přijme pouze 10 000 turistů. Kolem kráteru tam není prakticky žádné turistické vybavení. Jen kilometry a kilometry prázdné pouště. Pokud tedy uvažujete nad případným výletem na toto opuštěné místo, můžete si s sebou vzít kromě nutného průvodce, mimo hlavní město se bez průvodce totiž vypravit nesmíte, i kempovací sadu a zažít tak jedno z nejbizarnějších přespání vašeho života.
Zpracováno na základě článků: Brány do pekel budou možná uhašeny, Vstup do pekelných dveří a 14 faktů o pekelné bráně.
