Kůň se naučil počítat, tvrdil jeho majitel matematik. Vědci se snažili dokázat opak

V roce 1891 se začal psát jeden z nejpozoruhodnějších příběhů zvířecího světa. Jednalo se o koně Hanse. Jistě znáte přísloví: Necháme to koňovi, ten má větší hlavu. Tak toto byl přesně ten případ. Neboť ten podle svého majitele uměl počítat, poznat dny v týdnu a dokonce rozumět německému jazyku.

Každý skvělý žák má za sebou také skvělého učitele. A tím byl v té době matematik Wilhelm von Osten. Ten viděl v Hansovi velký potenciál a zároveň příležitost, jak získat velkou pozornost díky jeho schopnostem. Jelikož kůň neuměl mluvit lidskou řečí, dorozumíval se pomocí dupáním kopyt o zem. V praxi to fungovalo tak, že když položili Hansovi otázku „kolik je 3+2“, udeřil kopytem o zem pětkrát. Jako důkaz, že Hans rozezná i dny v týdnu, zeptali se ho například na otázku, jaký den následuje po pondělí. Požádali ho, aby nohou dupl jednou pro pondělí, dvakrát pro úterý, třikrát pro středu atd.

Ve velmi krátké době se začala šířit sláva o Hansově umu nejen celým Německem, ale i napříč celým světem. Němci považovali tohoto koně za svůj národní poklad. A není divu, mezi leti 1892-1893 se stal natolik slavným, že na jeho show cestovali lidé z celého světa. Nikdo si nechtěl takovou senzaci nechat ujít. Jen velmi těžko se dalo uvěřit, že kůň ovládá základní matematiku, pokud to člověk neviděl na vlastní oči.

Pochopitelně se našli i pochybovači. Nebylo totiž zřejmé, zda se jedná o podvod, nebo o skutečně jedinečného koně, který se zdál inteligenčně zdatný na úrovni dítěte první třídy. A tato skutečnost nenechávala jednoho pozorovatele chladným. První výsledky přinesl rok 1904, kdy skupina pověřených vědců oznámila, že nenašla žádné důkazy, které by prokazovaly, že se jedná o podvod. Až se jednoho dne do celé věci vložil profesor a psycholog Carl Stumpf a jeden z jeho studentů, psycholog Oskar Pfungst. Zdálo se, že mohou tuto záhadu vyřešit. Poukázali na fakt, že kůň nezná odpověď na otázky, které neznal ani jeho cvičitel. To celé poukazovalo na to, že mezi nimi musí být nějaká spojitost.

Tito pánové provedli několik důsledných pozorování a pečlivých testů, až zjistili, že Hans trpělivě reaguje na velmi jemné, ba dokonce nevědomé signály, které mu dával jeho cvičitel. Trenér při pokládání otázek stál vždy čelem těsně před koněm, a tak když mu zadal příklad, třeba kolik je 2+2, tak se vždy po třetím dupnutí a zároveň před pátým lehce uklonil. Hans byl natolik vytrénovaný a na svého pána napojený, že stačili byť i jen nepatrné pohyby, jako byla například změna mimiky ve výrazu jeho tváře, a kůň věděl, kdy přestat dupat. Za to byl náležitě odměňován, a tak si na takové chování velmi rychle navykl.

I když jsou koně chytrá a empatická zvířata, Hans zřejmě nebyl až tak chytrý kůň, jak si veřejnost celou dlouhou dobu myslela. Po roce 1909, kdy zemřel von Osten, se stal Hans majetkem obchodníka Karla Kralla. Ten ve stájích spolu s dalšími jedenácti koňmi, dvěma osly, poníkem a slonem nadále pokračoval v trénincích a pokusech až do počátků první světové války.